Dnes zase perlil Zrzek! Využívám prodlouženého víkendu jako snad každá pracující ženská - abych si více a v menším spěchu uklidila v bytě. Jenomže kočky to štve. Milují, když je doma klid. Na vrcholu blaha jsou, když mne popadne líná a nějakou dobu jen posedávám u televize nebo čtu, to mi hned střídavě skáčnou na klín pro pomazlení a nakonec se někam stahnou a začnou blaženě vyspávat. Jenomže já se konečně odhodlala uklitir zimní obutí a oblečení a to u nás doma znamená vykramařit kdeco! No a Zrzek mi začal udatně pomáhat. Přirozenou kočičí lenost a ospalost přemohla zvědavá, u všeho musel být, všeho se dotknout čumáčkem nebo prackou, do připravené krabice na boty si vlezl sám, větraný šatník také zvizitýroval, několik zimních bund a kabátů přitom shodil... Dobře počítáno, úklid, který jsem odhadovala tak na hodinku mi s jeho zákroky trval skoro dvojnásobek. Naštěstí se tou asistencí tak unavil, že padl a v tuto chvíli spí za mými zády jako dřevo. Ale já úklidu nechala a šla si raději sednout k počítači, protože se odněkud vynořili ti druzí dva, až pěkně odpočatí a naladění do lumpáren!

Můj kocourek Mourek se dneska náramně vycajchnoval! Tedy - není vyloučeno, že kdyby uměl mluvit, uraženě by prohodil, že jsem se pěkně vycajchnovala já! To je věc osobního náhledu. Moji tři chlupoťoučtí mne denně při příchodu z práce vítají hned za dveřmi v předsíni. Jistě z náklonnosti, ale pochopitelně také proto, aby pročenichali moje nákupy a přesvědčili se, jestli je něco z toho zajímavé pro ně. A o tom to je! Původně jsem vždycky nejtěžší tašku kladla hned za dveře na židli, proto tam tu židli mám. Mourek se ovšem dávno rozhodl, že si z ní udělá svoji "strážní věž," lehává tam a celé hodiny poslouchá, co se šustne na chodbě. Dnes jsem přitahla mimořádně těžký nákup, sotva jsem s ním dolezla domů, než jsem za dveřmi vyštrachala klíče, trvalo to věčnost, všechno mi padalo. Ze všeho nejvíc navrch nastražený sáček s pečivem - a z něho - hrom ho toho - vypadl na zem jeden rohlík! Konečně odemknu - Mourek nejen na pozorovatelně, ale asi musel venku spatřit něco velice zajímavého, protože jak jsem se tak mezi dveřmi shýbala pro ten vyválený rohlík, pokusil se mne přeskočit a prchnout ven. Ne, to se nedělá, to slušný kocourek nikdy nedělá! Slušná panička asi zase nikdy nedělá to, co já. Bleskově jsem uchopila rohlík jako pendrek a důkladně jsem jím klepla kocoura mezi oči.

Ať mi někdo tvrdí, že kočky jsou zrádná a nevěrná stvoření. Na kopytech ho za to roznesu! Nemají rády změny a naopak milují své pohodlí, to ano. Proto jsem také své tři výlupky nevzala s sebou o Velikonocích ven, jak jsem se tuhle zmínila. (Kdo to nečetl, ne aby mě měl za zrůdu, co týrá zvířátka, starala se o ně vzorně moje kamarádka). Ale - pravda - moji chlupaťoučtí se exemplárně urazili a po návratu se mnou nějaký čas nemluvili. A dnes??? Stále jsou trochu divní. Vězí za tím jejich hrdost, přezíravost, nenávist? Kdepak! Protože si tak dobře rozumíme, já to vím! Ještě nepřekonali úzkost, že jim zase na nekonečně dlouho zmizím. Každé ráno mi utrápeně hledí do obličeje, když se chystám do práce, ačkoli jindy jim to nevadí. Po návratu nade mnou střídavě drží vartu. Nejhůř to nese Zrzek. I v noci spí jen na půl oka s hlavičkou na mé ruce a když se probudím, je ihned úplně čilý a ostražitý. Když se rozespale vydám na záchod, následuje mne a poctivě hlídá na prahu místnůstky, jen se zvednu z mísy, ještě zkontroluje, jestli nic nepředstírám.. V jeho očích jsem zjevně tak zlotřilá, že bych i toho byla schopná, jen abych zase mohla ubohého kocourka opustit!

Říká se, že kočky jsou velice delikátní zvířátka! Jo, věřím tomu, po těch létech, co spolu žijeme pod jednou střechou. Nikdo z mých tří chlupaťoučtích neusedne do kálecí misky, jsem-li já nablízku, i když své bedýnky mají ve stejné místůstce, co je naše lidské (vlastně úplně nelidsky omezené WC!). Pod ocasem se také čistí také jen tu a tam a v dobré náladě, pod mým dohledem. Ale s vypouštěním povětří, to je jiná! Tuhle můj Obláček (zatímco já tu psala láskyplné pasáže o kocourech) pojedl a když jsem svou práci skončila a přešla plynule do obýváku k četbě, ulehl za mými zády a zaklímal se. Co z křehkého tílka nádherného perského kocoura náhle vyšlo? Prachsprostý PRD! Lekla jsem se, div jsem málem nadskočila! A ten andílek v kočičí podobě, milovaný Obláček? Jen rozevřell uplakané oči ušlechtilýách perských koček a pravil "Mňau!"

O Velikonicích jsem odjela ven. Ale nemám možnost vzít všechny své kočičáky s sebou na chalupu, jak jsem se už zmínila. Mezi tím se mi o ně starala kamarádka, ale byť se snažila sebevíce, při návratu se mnou moji chlupaťoučtí nemluvili! Ano, jen jsem klíčem ovadila o zámek, číhali všichni tři u vstupních dveří, ale jen se přesvědčili, že jsem to opravdu já, ihned mne zavrhli. Nikdo z nich nenastoupil na okraj vany, aby přihlížel mé hygieně, žádný nedoťapkal do mé postele a neschoulil se mi u boku, s láskyplným dotekem čumáčku na mé ruce. Prostě - hodně jsem si dovolila!

Dlouho jsem nevyprávěla o svých kocourech. Mělo to důvod: o Velikonocích jsme jeli na chalupu a jelikož kočičí plémě silně nesnáší cestování a jakékoli změny, zanechala jsem své tři miláčky v péči kamarádky a ven jsem se - byť se značnými výčitkami svědomí - odebrala bez nich. Vrátila jsem se po čtyřech dnech a srdce mi málem pukalo dojetím, jak na mne za vstupními dveřmi čekají svorně v chumlu jako žebráčci. Vzápětí ovšem moji chlupaťoučtí předvedli to, co pokaždé v takové situaci! Nemluvili se mnou! A ne a ne! Asi jim dělalo radost, jak jsem se nakonec v noční košili a s turbanem na umytých vlasech za nimi poníženě plížila do nejnemožnějších úkrytů a sladce vrkala. Kolem půlnoci mne laskavě opět vzali na milost. A protože mám opravdu hodné a vstřícné kocoury, od té doby je to u nás zase jako podle té písničky "Milujem se čím dál víc..."

Můj nejstarší kocour Mourek - to je kapitola sama pro sebe. Strašlivě se bojí bouřky. Bojí se tak, že prostě mizí. Asi si myslí, že když se schová tak, že ho nenajdeme my, nenajde ho ani ta čina. Než jsme na to přišli, několikrát nás tím na chalupě vyděsil málem k smrti. Před deštěm vždycky napřed uklízíme všelicos okolo domu a okna jdeme zavřít až v posledním okamžiku. Napřed ale musíme vyndat sítě v rámech, které se tam obvykle vkládají a to je chvíle pro ostatní dva kočičáky, aby se pokusili pláchnout. Oni totiž po bouřce naopak vášnivě touží a chtějí si ji prohlédnout zblízka. A teď ta hrůza: nakonec sedíte všichni v chalupě v bezpečí za zavřenými okny, venku to vypadá jako v pekle a místo tří kocourů vidíte jen dva. Pochopitelně dojde na rodinnou hádku, komu ten třetí v nestřeženém okamžiku utekl ven. No, brzo jsme ten Mourkův děs odhalili a teď už víme, že v takovém nečase by našeho kocourka nedostalo ven absolutně nic!

Tuhle jsem se zmínila, že můj modrý perský kocour pluje bytam jako nadýchaný obláček. V tom je ale jen polovina pravdy. Když na Obláčka padne hloubavost, zastaví se a udesne kdekoli. V tu ránu vypadá jako špatně vyždímaný a pohozený hadr na podlahu - myslím takový ten šedivý a fuj fuj, co se běžně používal tak před třiceti léty. Aby toho nebylo málo, mám doma tmavé koberce a když se trochu sešeří, není kocour na jejich podkladu vůbec vidět. Několikrát jsem ho v takové chvíli málem zašlápla. Od těch dob v šeru raději hned svítím nebo šourám nohy jako stará babička. Chodím doma v kožešinových papučkách nebo bosky, takže i když ho lehce nakopnu, krom urážky na důstojenství nijak neutrpí.

Ráda bych na těchto stránkách častěji pohovořila o svých kocourech a přitom jsem se ještě nezmínila, kolik jich v současnosti mám. Tři! Když jsou v klidu, mám pocit, že je u mne doma pořád ještě velmi málo zakočkováno. To se ale často nestává, spíš opak je každodenním pravidlem. Přesto je miluju. Nejstarší je mourovatý a proto se jmenuje Mourek, nejmladší zrzavý s žíháním do červena je Zrzek. Prostřednímu modrému perskému krasavci říkám Obláček a kdo by si myslel, že oproti jeho vzletnému jménu jsem se k ostatním zachovala macešsky, omyl veliký! Ve všech případech jsem to vzala stylem Nomen omen. Zkuste si představit modrého kocoura, jak zvolna pluje bytem s tím svým nadýchaným kožichem!

Jako malá jsem měla doma kocoura, který děsně nesnášel zvuk, jaký vydává na struhadle tvrdé pečivo. Maminka začala strouhat - a kocour naklopil uši a začal lítat po bytě jako splašené torpédo. A to zase nesnášela moje máma. Okamžitě přestala a z plných plic zařvala: "Kocoure nelítej!" Ubohé zvíře se vždycky zastavilo takřka střemhlav - ne ovšem na povel, ale protože přestal ten rámus. Maminka si spokojeně zabrumlala: "No aspoň že je poslušnej!" A spokojeně pokračovala v práci a tvářila se, že nevidí, jak kocour opět startuje a při úprku bytem kolem sebe kácí a shazuje, co mu přijde do cesty.

Vy kočičí milovníci, myslíte, že kočky mají rády hudbu? Že jste to ještě nikdy nezjišťovali? To je možná chyba! Tak já vám povím, jak to chodí u nás. Moji chlupaťoučtí nesnášejí county a tváří se prapodivně na Bachovy fugy. Ale takového Mozarta přijímají s porozuměním. Dokonce i když dojde na Dona Giovanniho a posupný výstup komtura. Když zpívám já, zdvořile dělají, jako že o tom nemají ani i potušení. Výjimkou je ovšem Zrzek, který zbožňuje písničku o kočkách, co jsem kdysi poskládala z jednoduchých rýmů jako uspávanku pro syna. Na notě nezáleží, jen hlas musí být tichý a broukavý: Hou, hou, hou hou, kočičky už jdoou,
hou, hou, hou, hou, kočičky už jdou.
Kočky koťata, kočičí patáta,
hou, hou, hou, hou, všichni pěkně pochodujou
hou, hou, hou, hou kočičky už jdou.
To "hou hou" zůstává jako refrén, za kočky, koťata a pantátu se dá dosadit nejrůznější obměny jako: mladé kočičky, kočičí babičky atd. Neposedný syn potřeboval nepřeberně variací, než konečně zabral, Zrzkovi stačí první sloka. Stulí se mi do náruče a je v limbu.