Všichni tři moji chlupatí výtečníci se naradi češou. Samozřejmě nemyslím jen ostrým hřebenem, vlastním na ně celý arzenál kartáčů, kartáčků, hřebínků a česátek, ale oni jsou v tomto zcela jednotní: česat NE! Mourek si dávno své pozice vydobyl. Pokaždé při tom dělal strašné dílo. Svítil očima a hlasitě vrčel a ještě k tomu škrábal a kousal kam dosáhl, takže jsem pokaždé
takové proceduře bezmála potřebovala lékařské ošetření, až jsem to po několika pokusech vzdala. Obláček - to je jiná! Někdy ho ty dlouhatánské perské chlupy v zacuchancích vysloveně obtěžují a milostivě mi dovolí, ať s tím tedy něco odborně podniknu, přesně po způsobu dlouhé řady svých urozených předků. Jindy v něm propukne ta část, která mu kdysi umožnila přežít jako dvorečkový tulák - a potom odlezu s několika důkladnými škrábanci. Zrzek bere snahu o polepšování jeho kožichu jako nějakou moji dušecní deformaci. Zaručeně to nemám v hlavě v pořádku, ale protože mne nesmírně miluje, ať je tedy po mém - trpně se poddává. Včera ovšem mým miláčkům něco přelétlo přes čumáčky. Mourka jsem samozřejmě vynechala, ale jinak jsem to vzala pěkně popořádku. Oni také. Napřed mne kousl Obláček, Zrzek až potom.

Dnes ráno nám dovezli nový lux neboli vysavač. Hm, to vlastně také není výstižné, portože on je ještě navíc myč podlah a šamponovač koberců i čalouněných míst. To všechno ale vůbec není důležité. Vybrala jsem si určitý typ tohoto domácího pomocníka na internetu, objednala... dorazil mladičký kurýr z těžkou krabicí - a mí tři kocouři rázem zmizeli! Ještě před okamžikem Mourek důležitě vartoval na židli za vstupními dveřmi, Zrzek se roztahoval v předsíni na růžovém koberečku v předsíni a Obláček s elegantní nedbalostí očichával obrovskou vázu se sušenými květy tamtéž. Ale v okamžiku kdy zazvonil bzučák z ulice, tu mojí trojku posedl amok a zmizela. No, převzala jsem obrovskou krabici, zaplatila a podpisem stvrdila to své, začala jsem rozbalovat... a kocouři obživli ze svého zakletí. Najednou tu byli všichni tři s dychtivě napřímenými čumáčky: "Co, co se tady zajímavého děje? Jů, to je obrovská bedna! A co je v ní, cos nám to, mámo, koupila pro radost? "
No jen počkejte, vy zbabělí zmetci! Já si důkladně přečtu návod a pochopím, jak funguje tahle příšera jako vystřižená z Hvězdných válek. Potom já dám vplen všechny naše koberce a čalouněný sedačky - a vy se z toho hrůzou opotíte až pod ocasy!

Všichni tři moji kočičí miláčkové jsou kastrovaní. Přiznávám, že pokaždé, když jsem některého z nich nesla na veterinu, bylo mi hodně proti mysli připravit plnokrevného macka o jeho přirozenost. Ale kdo víte, jak dokáže značkovat a smrdět jeden kocour, představte si, že by tohle u mne dělali tři! To bych se musela doma pohybovat výhradně v plynové masce a to tedy pardón, to opravdu nehodlám. "Macíčku, nedá se nic dělat," říkám, když zase křísím z narkózy některého toho ubožáka," tohle je zvláštní daň z přepychu. Budeš se mít u mně jako ve vatičce, ale smrdínkovat tu, to prostě nejde!" Díky tomuto ponurému zákroku je u nás smraduprázdno a navíc přiměřený klid, kastrovaní kocouři se mezi sebou mnohem méně perou. ( i když nějaký ten škábanec na čumáčku nebo natržené ucho také občas ošetřuji). Jinak jsou kocourci jaksi bezpohlavní, po sexu netouží, co jim schází, dohánějí nadměrnoui žravostí. Často s nimi smlouvým, jestli by třeba nechtěli diamantové oboječky nebo perské kožichy, že by mne to vyšlo levněji, ale prý ne, žrádlo je žrádlo. Jediný Obláček, dávný tuláček až do ranné dospělosti pociťuje na jaře jakýsi neklid (pochopitelně, ponejvíc v noci). Přiběhne za mnou do ložnice, usedne u postele a začne táhle mňoukat. Z ohledu na delikátní důvod po něm nehodím polštářek, ale vylezu a jdu mu do kuchyně nasypat jeho oblíbené sušenky - to zaručeně pomůže!

Že se můj mourovatý kocour jmenuje Mourek, na tom asi opravdu není nic divného.Na jiné jméno jsem prostě nepřipadla, když kdysi skončil v naší domácnosti jako poloslepé, uvřískané kotě. Roky chodím do práce kolem jednoho okna v přízemí, kde mají přesně stejného kocoura. Sedává na širokém parapetu na slunci, olizuje si tlapku, čile pozoruje provoz kolem sebe nebo pospává. Je tak absurdně do poslední černé skvrnky na cihlovém nosíku podobný mému Mourečkovi, že mu často v dobré náladě říkám "Ahojky, Mourku, máš se?" Zdvořile hrbí hřbet a tváří se spokojeně. Tuhle jsem konečně po létech uviděla jeho paničku, myla okno a kocour jí asistoval. Nedalo mi to. Oslovila jsem ji a přiznala, že na jejího kocoura už tady léta dorážím a říkám mu "Ahojky", protože mám doma prakticky úplně stejného a ptala jsem se, jak se tenhle jmenuje. "Ále, je to blbý, ale nás nic lepšího nenapadlo," řekla paní v rozpacích a máchala mocně hadr. "Mourek mu říkáme, vždyť se na něj podívejte!" A mokrou rukou mu proti slunci počechrala mourovatý kožich.

Už jsem se zmiňovala, že se Mourek bojí bouřky. Každému je asi jasné, jak to teď u nás vypadá, když bouří od včerejška! Já jsem sotva začala s lehkou bolestí hlavy tušit, že se venku bude něco dít a Moureček už nebyl! Máme prostornou předsíň zařízenou jako halu, v ní stojí skříň na prádlo a tam se Moureček zašívá. Dlouho jsem ho odtamtud vyhazovala, ale nakonec mne zlomil - vyklidila jsem jednu příhradu a postavila mu tam košík nastlaný všemožnými hadry, navrchu složenou deku. Objevil tu změnu během pár minut a od té doby je to jeho oblíbené místečko. Tím víc teď za těch blesků a hromů. Zrzkovi bouřka nevadí, velebně jí pohrdá a spí na židli blízko mne. Zato Obláček - a že by jako toulavý kocourek měl vědět, zač je v Pardubicích perník - bouřku přímo miluje. Vlastně on by mi mohl docela dobře sloužit jako barometr. Už když se něco chystá, sleví ze své věčné perské unylosti a ospalosti a jen začne pršet, ožije docela. Hupsne na okno, své věčně uslzené, přivřené oči rozevře dokořán až je konečně vidět jejich zlatavá nádhera - a větří ze dvorka ty podivuhodně svěží a zajímavé pachy. Ani se mu nedivím. I ve městě to na travnatém, deštěm umytém dvorku krásně voní!

Že je s mými třemi kocoury doma velká psina, o tom není sporu, ale... Hrome, dá se vůbec říkat, že je psina s kocoury? Vždyť to je protimluv, co je potom se psy - kočičina? No, kašlu na to. Ano, s kocoury je doma věčně veselo, otázkou ale je, co si asi myslí sousedé, když náhodou zaslechnou některé mé hlášky. Co je třeba napadne při mých slovech :" Miláčku, slez z maminky, šup, šup, trochu rychleji," když se mi Zrzek hodlá mohutně rozložit na klíně u televize právě v tom okamžiku, kdy mně se zdá, že se v kuchyni něco začíná pálit. A co na pokřik: "No fuj, fuj, zase už jsi vyhrabal hovínko ven!" (Což se zápalem dělá obvykle Mourek při extra důkladném úklidu kočičího WC). A jak hodnotit láteřerní:" Už vám zase nejede večeře, bestie? Tak nežerte!" Tedy: buď mám velmi tolerantní sousedy nebo si už dávno všimli kocourů za okny. Jinak bych totiž předpokládala, že mi po takových řečech nikdo v domě neodpoví ani na pozdrav.

Dnes ráno jsem zase uřízla Mourkovi fousy! Tedy ne celé, samozřejmě, protože to nebyl žádný uličnický úmysl, ale nehoda, ke které občas dojde, ať si dávám pozor jak chci. Moureček je totiž nenažraný. S odpuštěním, jinak to vyjádřit nemohu. Každé ráno vyžaduje porci hovězího masa, žádné sušenky nebo konzervičky. Ale on si na tu snídani nemůže počkat dole, mně u nohy, jako spořádaný kocourek. Dávno už si vynutil, že smí vyskočit na kuchyňskou linku a láduje se přímo z prkénka, na kterém maso krájím. A v tom je právě ta jeho nenažranost: on se nespokojí kousky, které mu hranou nože přistrkuji, on musí ujídat úplně ty nejposlednější, sotva je dokrojím. Na ostatním mase leží hrudí jako drak na pokladu a fousatý čumák rovnou šup mně pod nůž. Já krájím, krájím - třesu se, abych tomu blblounovi nějak vážně neublížila, ale někdy holt: kurnik šopa, už zase! Mourečkovi to nevadí. Spokojeně žvýká a vzhlíží ke mně úzkou mramorovanou hlavičkou, s vousky na jedné straně vzorně seseknutými jako od holiče.

Někomu se snad může zdát, že chovat v městském bytě tři kocoury je blbina. I mně se to chvílemi zdá, ale copak za to mohu? Všichni moji miláčci jsou nalezenci, žádného jsem si cíleně nepořídila jen proto, "abych měla doma zvířátko". A že je to banda nevycválanců, když se do toho dají! Zrzkovi ani Mourečkovi bych jejich temperament neměla za zlé, ale oni průběhem let zkazili i rodem flegmatického Obláčka, který hodil za hlavu nejzásadnější vlastnost perských urozenců a řádí s ostatními jako nějaký toulavý pobuda od popelnic. Jedno za to ale svým kocourkům musím připsat k dobru: dokonale zocelili moje nervy a vypěstovali moje reflexy. Skleničky, talíře a jiné rozbitné předměty bravurně chytám i ve stavu silné únavy. Nerozhází mne poškrábaný nábytek a občasný trhanec na záclonách. Nelekám se, když na mne v noci dva rozvadění kocouři hupnou a rvou se přímo na mém těle, pouze do nich nazdařbůh rozespale mlátím malým polštářkm. Pokud se rvou v mé ložnici na koberci, i potmě se dovedu polštářky bravurně strefovat na cíl. Prostě, u nás je pohoda. A nikdy se s těmi uličníky nenudím!

Tuhle se moje kolegyňky pustily do debaty, jak moc jejich drazí manžílci chrápou. Předstihovaly se v líčení, který z nich víc a dočista jim vyrazilo dech když jsem pravila, že u nás doma zase příšerně chrápe můj kocour Obláček. Ale je to tak. Něžňoučký, křehoučký úplně připomíná strašidélko Barbuchu z krásné Vančurovy knížky Kubula a Kuba Kubikula - skutečně jako kdyby i ten můj kocourek byl stvořen jen troškou namodralého dýmu - ale když si hupne ke mně do rohu postele a zabere, je to jako kdybych spala s tím nejchrápavějším chlapem na celém světě. Obláček za to ovšem nemůže. Jednak je rodem perský kocourek a ti jak známo mají po létech šlechtění ploché nosy na úkor dýchání a utlačených slzních kanálků, takže většinou špatně dýchají a brečí jim oči. A pak, Obláček je tuláček, nalezenec. Dlouho jsem na něj kdysi líčila, než se mi podařilo ho odchytit na dvorku a sousedé mu potom říkali, že toho ubožáka tam vídali minimálně dva měsíce - a to v pozdně zimních měsících. Podle lékaře musel v té době prodělat zánět plic a následky mu z toho zůstaly. Jestli tohle náhodou přečte také ten číman, co ho nechal utéct nebo ještě pravděpodobněji - vyhodil ho z bytu na mráz, ať se pomine: můj milý Obláček se má se mnou dobře a i chrápat mu dovolím, co si jeho zklamané srdéčko žádá.

Planě jsem se tuhle chvástala, jaký je můj Mourek inteligentní kocourek. Není - nebo tedy rozhodně ne vždy a ve všem! Včera mne bolel hřbet víc než jindy, tak jsem si udělala plnou vanu příjemně teplé vody, nasypala do ní spoustu uvolňující koupelové soli a ulehla do lázně jako malý hroch. Naše koupelna je maličká, nicméně v ní mám nacpanou i pračku - a na ní rád lehává Mourek. I včera se tam blaženě vyvaloval. Před koupelí jsem do vany vyklepala ubrus od drobečků, až ve vodě jsem si všimla, že na hraně trochu ulpělo a otřela jsem to mokrou rukou. Mourek mhouřil oči a pozoroval každý můj pohyb. Když vstal, přísahám, že jsem vytušila k čemu vzápětí může dojít, ale v tom zlomku okamžení se nedalo naprosto nic dělat. Kocour plavně hupsnul na okraj vany jako to předtím udělal snad stokrát, ale pracky mu uklouzly po mokrém povrchu a zcela nedůstojně zahučel ke mně do vany. Jen zázrakem mně přitom nepoškrábal. No to ve své ušaté hlavičce nedokázal napřed rozumně vyhodnotit? Asi ne! Celý večer se mnou nemluvil, jako bych ten jeho debakl zavinila já!

Protože je velmi miluji, prohlašuji o všech svých kocourechm že jsou geniální. Tuhla ale Mourek prokázal skutečnou iteligenci. Nějaký čas mi chodil místo do určených misek čůrat na dno vany a mně to zlobilo. Naštěstí se mi ho podařilo několikrát za sebou dopadnout přímo při činu a pokaždé jsem mu ukrutně vynadala. Potom jsem jednou ráno do suché vany pohodila ukapávající hubici od sprchy. Odněkud přiběhl Mourek - hupsnul do vany - já zařvala:" Opovaž se tam zase čůrat, kocoure!" - A on očichal loužičku vytékající ze sprchy a vzhlédl ke mně s tázavým výrazem: "A tahle divní věc smí???"