Že ti moji kocourci jsou banda vyčůraná, to už vím dávno, ale jak ohromně moc, o tom jsem se přesvědčila teprve v tento sváteční čtvrtek. O den volna navíc, to mi musí zůstat čas, abych udělala také něco mimořádného, umínila jsem si a poprvé od návratu z dovolené jsem si nachystala kočičí hřeben. Jako prvního jsem odchytila dlouhosrstého Obláčka. Sice tentokrát neškrábal ani nekousal, ale snažil se mi vykroutit a tvářil se zuřivě. Přiběhl Zrzek a chvíli tu scénu pozoroval. Nu, přišel brzo na řadu. Ten zmetek mi přímo ukázkově lehl na klín a rozplácl tělo příhodně k česání. A když jsem začala, pěkně zvolna, od hlavičky k ocasu vyčesávat silné chlupy, dal se do blaženého vrnění. Ne, nemiluje česání, to už jsem říkala, sotva ho snáší, jenomže nablízku byl Obláček a všechno sledoval. A před rivalem přece milý Zrzek nepřizná, že byl lapen do mých tenat stejně jako on a potupně vyrajbován. To se raději bude tvářit, že to považuje za vrchol mé přízně vůči němu!

Kdybych měla soudit podle svých kocourů, čekala by nás letos velmi tuhá zima. Všem třem mým miláčkům narostly mimořádně husté, přímo výstavní kožichy. Dost by mne zajímalo, proč je příroda tolik obdařila, ačkoli vůbec nechodí ven. Každou zimu se jen vyhřívají u tepelných zdrojů, ale neumím si představit, že by to někdo zvládl i v takovémto oblečení. Na rozdíl od lidí si na věšák neodloží, že bych je ostříhala, to mne ani nenapadne, vypadali by jako mátohy. Naposled je snad budu muset zavírat do lednice, aby se trochu zchladili. No, vejdou se tam, o to nic, naše lednice věčně věkův zeje prázdnotou.

Když jsme se jakž takž prokousali obtížemi s kočičáky při odjezdu z města a při pobytu na chalupě, nastala nám třetí, závěrečná fáze - vypořádat se s problémy, které vyplývají z toho, že se zase všichni po čtyřech týdnech ocitli v jiném prostředí. Je neuvěřitelné, že nejlépe se všemi těmi změnamiprokousal Obláček. Ale on je tak mírňoučký, trpělivý, poddajný (pokud ho já nečešu), že ho ti ostatní dva příliš nedusí. Zato dominantní Zrzek se letos velmi vážně pustil do Mourka, aby konečně pro sebe uchvátil kočičí trůn. Vojnu vedl zákeřnou, Moura bral útokem ve dne v noci, nepustil ho ani k jídlu, ani ke kálecím bednám. Zasahovali jsme, jak se dalo, ale celý den s nimi doma nikdo být nemohl a první týden ve městě si vyžádal své. Zatímco nakrmit vyhladovělého Mourka jsem mohla pokaždé večer z ruky, to druhé způsobilo obrovský problém. Kočičí ee jsem mohla pietně posbírat a vyhodit, horší to bylo s loužičkami. Ještě dnes byt čpí, ačkoli jsem vždycky všechno brzo po čichu našla a vymyla. Ne, pokračovat už to nebude! Celý týden byl Zrzek za své útoky na vůdce smečky soustavně decimován barevným oprašovákem a smetáčkem, takže v současné době je už u nás zase víceméně nastolen kočičí mír.

Abych se vrátila ke svým kocourků a k dovolené, mojí povedenou trojku tam nejvíc nervovaly venkovské kočky, které bez váhání přicházely až k nám pod okno. Nejvíc se u nás udomácnil jistý Filip, rozkošný moureček, který dával bezostyšně najevo, že mu mé projevy přízně v podobě žrádla za domem nestačí, že by rád i moje pomazlení a prostě, jestli na to kývnu, vleze mi do domu a půjde se mnou kamkoli. Přiznávám, že mi to lichotilo. Několik dnů jsem mu štědře nadělovala na stodávné porcelánové talíře a mazlila ho ostošet. Potom jsem se začala děsně drbat a protože jiné zvíře se ke mně tak důvěrně nepřiblížilo, bylo mi jasné, že tu blechu mám od Filipa, jemuž domácí říkali - patrně podle seriálu Rodinná pouta - Fífa. "Víš co, Fífo?" řekla jsem mu. "Domluvíme se takhle: na jídlo ke mně můžeš chodit dál, ale blechy mi za to dávat nemusíš!" Na dohled mých tří výtečníků se pohyboval nejen on, ale i tři jiné mindy. Kdykoli se někdo z těch venkovních ukázal na dohled, moji tři zpozorněli a kdyby mezi nimi nebyla ze'd a napjaté pletivo v okně, dopadlo by to zle. Naštěstí tam ta zeď a pleťivo byla.

Moc dobře vím, že moji tři chlupaťoučtí jsou pěkně svérázné potvory. Dokázali mi to opět včera. Dostali jsme do domácnosti pracovní židli na kolečkách. Nebyla nová, takže jsem měla dojem, že ji pro blaho svých kocourů musím vyšamponovat. Než jsem si připravila náplň do vysavače, židle byla obsazena - spokojeně na ní spal Zrzek. V duchu jsem ho poslala do horoucích pekel, ale nechtěla jsem ho budit ze sladkého spánku, šla jsem tedy po jiné práci. Najednou se mi někdo otírá o bosé kotníky - a on to Zrzek, že prý by si dal něco k jídlu. "To tak, počkáš až vyperu tu židli," řekla jsem mu rozhodně. Leč zase ne! Ono pouze došlo k výměně stráží. Na té sakramentské židli se pro změnu vyvaloval Obláček. Nu, nakrmila jsem Zrzka, zabrala se zase do něčeho, náhle kolem mne průvan - a profičel Obláček s rozevlátým perským ocasem. Dusal kamsi do neznáma silnými perskými tlapkami a mně to bylo hned jasné! To se kočičí král Mourek urazil a konečně si zjednal u poddaných pořádek. Peršana vypudil a na jeho místo zalehl sám! Zmetci, všichni tři se tvářili, jako bychom u nás neměli dost křesel a židlí! Čištění mi bylo laskavě umožněno až večer, až o tu novinku ztratili zájem.

Tak jsem vám dlouho nic nevyprávěla o svých kocourcích, jak se tak koukám. Bude to tím, že jsem ty zmetky vyvezla na letní byt, tedy abych upřesnila, vzala jsem je s sebou na měsíc na chalupu. Kdybych to mohla nějak ošulit a zařídit, aby si tam došli pěšky nebo dojeli stopem, udělala bych to, oni děsně nesnášejí jízdu v autě a i když se přitom neprojevuje přímo selhání jejich základních klapek, alespoň řvou a strachy vyvalují oči, což mne nervuje. Venku se tentokrát aklimatizovali skoro okamžitě, vytvořili si své určité návyky kde který usne ráno, v poledne a večer, kam mi uteče a kde se schová, bylo z toho několik napínavých honiček po domě, protože já je volně courat nenechávám, abych mohla mít ustavičně otevřené vstupní dveře do zahrady a oni by tam zase k smrti rádi upláchli. Cestu domů jsme absolvovali také vcelku v klidu, ale v tom mezidobí se nám stalo několik příhod, které vám co nejdřív vylíčím. Zatím ahoj a dovolené zdar!

Tak jsem vám dlouho nic nevyprávěla o svých kocourcích, jak se tak koukám. Bude to tím, že jsem ty zmetky vyvezla na letní byt, tedy abych upřesnila, vzala jsem je s sebou na měsíc na chalupu. Kdybych to mohla nějak ošulit a zařídit, aby si tam došli pěšky nebo dojeli stopem, udělala bych to, oni děsně nesnášejí jízdu v autě a i když se přitom neprojevuje přímo selhání jejich základních klapek, alespoň řvou a strachy vyvalují oči, což mne nervuje. Venku se tentokrát aklimatizovali skoro okamžitě, vytvořili si své určité návyky kde který usne ráno, v poledne a večer, kam mi uteče a kde se schová, bylo z toho několik napínavých honiček po domě, protože já je volně courat nenechávám, abych mohla mít ustavičně otevřené vstupní dveře do zahrady a oni by tam zase k smrti rádi upláchli. Cestu domů jsme absolvovali také vcelku v klidu, ale v tom mezidobí se nám stalo několik příhod, které vám co nejdřív vylíčím. Zatím ahoj a dovolené zdar!

Tak jsem vám dlouho nic nevyprávěla o svých kocourcích, jak se tak koukám. Bude to tím, že jsem ty zmetky vyvezla na letní byt, tedy abych upřesnila, vzala jsem je s sebou na měsíc na chalupu. Kdybych to mohla nějak ošulit a zařídit, aby si tam došli pěšky nebo dojeli stopem, udělala bych to, oni děsně nesnášejí jízdu v autě a i když se přitom neprojevuje přímo selhání jejich základních klapek, alespoň řvou a strachy vyvalují oči, což mne nervuje. Venku se tentokrát aklimatizovali skoro okamžitě, vytvořili si své určité návyky kde který usne ráno, v poledne a večer, kam mi uteče a kde se schová, bylo z toho několik napínavých honiček po domě, protože já je volně courat nenechávám, abych mohla mít ustavičně otevřené vstupní dveře do zahrady a oni by tam zase k smrti rádi upláchli. Cestu domů jsme absolvovali také vcelku v klidu, ale v tom mezidobí se nám stalo několik příhod, které vám co nejdřív vylíčím. Zatím ahoj a dovolené zdar!