Je jednou jisté, že můj Mourek je špatným kočičím králem. Asi za to nemůže, nebyl k tomu vychován. Do rodiny jsme si ho přinesli jako sotva vidící maličký raneček, žádná kočičí máma ani táta ho nepřipravili na úlohu, která mu jednou v životě může připadnout. A v kočičí tlupě to chodí tak, že po smrti vůdce přebírá vedoucí úlohu další nejstarší příslušník skupiny. K této situaci zcela nečekaně došlo i u nás a Mourek byl najednou posazen na trůn, ani nevěděl jak. Obláček byl ochoten jeho vůdcovství uznat, ale Zrzek se odmalička tvářil, že mu tohle uspořádání nevyhovuje. A jen co dorostl, začal se o první místo ve smečce hodně drsně drát. Určitě by k tomu nikdy nedošlo, kdyby si Mourek hned zkraje dokázal rázně zjednat respekt. Stačilo by, aby Zrzka párkrát pořádně prohnal a profackoval. Přiznávám, že i když Zrzounka miluji, rozhodně bych nezasahovala a ani proti takovému řešení vcelku nic neměla. Mourek je ovšem slušňák - nebo neví, jak se má v takové chvíli správný kočičí král zachovat. Jako pán v létech to řeší po svém - většinou zaleze ke mně do šatníku a nechce nikoho vidět.

Můj Zrzek je - s prominutím za to nehezké slovo - vlezdoprdelka. Vím to, i když ho miluji ze všech svých tří chlupatých pokladů nejvíc. On to také se mnou prostě umí. (Má mne opravdu rád, tím jsem si jistá, bez té příčiny se kocour netáhne za člověkem věčně věkův jako cvičený pes i mimo ty chvíle, kdy chce jíst nebo pohladit). Ale Zrzek prostě tu svojí lásku a oddanost vůči mně umí i dokonale prezentovat. Jako včera. Uklízím vyprané a vyžehlené prádlo do skříně v rohu obýváku. Přiběhne Zrzek, chvíli okouní, načež přiskočí ke kočičímu škrabadlu ve druhém rohu za sedačkou, vztyčí se na zadní a přímo předpisově si nabrousí přední drápky o tlusté sisálové ovinutí. Přitom ale pošilhává po mně, protože mně je toto divadlo určené. "Díváš se? Koukej přece, jaký já jsem vzorný kocourek!" A je, opravdu se mu nedá nic vytknout a proto ho chválím. Mezi námi přitom zůstávají poškrábané dveře právě od té starožitné skříně po babičce, kam ukládám prádlo, i rozdrásaná sedačka a různá jiná místa po bytě. Zrzek se jen tváří, že v tomhle nejede, mnohokrát jsem ho viděla, jak si také někde nezákonně přidal. Teď se ovšem tváří za slušňáka - a co já zmohu? I když vím, že jen co vytáhnu paty do práce, zase s ostatními nabruosí pazoury o sedačku - nebo i o tu starožitnou skříň po babičce.

Dnešní noční epizoda mi připadá jako sen. Ale nebyl to sen, byla to náhoda. Že moji kočičáci napřeskáčku lezou spát do mé postele je vám už asi dávno jasné. Obláček se přitom jemně načepýří, Mourek násilnicky zadupe a Zrzek přitěká na měkkých tlapkách a přilehne k mému boku během noci tak lehounce, že o něm ani nevím. Když jsem se dnes nad ránem vzbudila a proti oknu spatřila siluetu ouška a hlavy, nezůstala jsem v polospánku na pochybách. Velikánské ucho a malá hlavička, to je Moureček! "Mourku, přišel jsi ke mně spinkat?" zavrněla jsem líně, s rukama zahalenýma až po ramena. Ale ono nic, odezva žádná. Pravda, mohl by to být i Zrzek, napadlo mne a trochu jsem drcla do strany bokem: "Zrzku, jsi to ty?" Obláček byl i v mém snění vyloučen po to své jemné načepýření. Jenomže ani Zrzek proti své obvyklé přirozenosti "neodpovídal. " Vymotala jsem neochotně ruku zpod přikrývky, abych tu ušatou hlavičku pohladila a rozpoznala - a vážení, ona to byla jen peřina! No jo! Jeden její cíp čněl proti světlu jako kočičí ouško a vycpaný zbytek se mírně nachyloval v podobě kočičího těla. Než mne napadlo, že už jsem vážně bláznivá a vidím kočky všude, přitěkal Zrzek a přátelsky pravil "Krrr..." načež ulehl v mé náruči.

Je to pohroma, s těmi mými třemi, když uklízím. Oni si asi představují, že uklízet netřeba. Nemohu jim to mít za zlé, jednak jsou to mužští (i když jen poloviční), také jsem je na to jaksi navykla, když jsem před časem po úrazu jen posedala a věcem stran domácnosti jsem musela nechat volný průběh. Slova kapitána Kida " Na špínu zhasnem a hned bude pryč" mi zněla jako motto každého dne, protože jinak to nešlo. A abych to tak nevnímala, věčně jsem měla puštěnou televizi a snažila se zapomenout na to, co bylo - i na to, co už možná vůbec nikdy nebude, protože jsem se skoro nedokázala postavit na nohy. Moji chlupaťoučtí mne zahrnuli láskou. "Nechodíš, neběháš nikde? To jsi zlatá! Mazli nás a my tě budeme milovat ze všech kocourů na celém světě nejvíc!" Jenomže já se skoro po půl roce zvedla a protože domácnost připomínala tak nejvíc ze všeho smetiště, dala jsem se do uklízení. Šlo to ztuha a pomalu a pro ty mé chlupaté pitomečky to bylo ještě ke všemu zklamání. "To nás už nemáš ráda nebo co? Proč neposedíš, proč se nám nevěnuješ?" No, zvládli jsme to. Ale věřte, je to těžké mýt například okno a přitom Zrzkovi sdělit, že je milovaný. Pucovat štětkou záchod a přitom pohladit Obláčka a nesrazit ho do mísy, do které zvědavě nahlíží. Žehlit prádlo a nepřižehlit ocas Mourkovi, kterému se pohyb žehličky sem a tam moc nezamlouvá, ale musí ležet těsně vedle opřeného žehlícího prkna, protože se mu líbí to vypařující se teplíčko... No, zvládli jsme to!

Jak tak koukám na kalendář, už abychom zase začali přemýšlet o Vánocích a o dárcích pod stromeček. U nás se to moc nepřehání, po svátcích mi jdou úplně uši šejdrem když poslouchám od kolegyněk, co všechno daly své rodině k Ježíšku a co samy dostaly, nechci vypadat, že závodím, ale výdaje odhaduji na těžké tisíce, mezi dárky bývá kupa naprostých nesmyslů a když si spočítám, kolik celkového času muselo zabrat pobíhání po obchodech, aby se to všechno v jedné rodině sešlo, děkuji, nechci. U nás se děti nevyskytují, dospělí si mezi sebou vymění dva až tři dárky, něco pro radost, něco pro zasmání a jeden hodnotnější, o kzerém zbytek rodiny ví, že po něm dotyčný nějaký čas šilhá a odpírá si ho pro blaho celku - a je to. Na co ale nikdy nezapomínáme je obdarování kocourů. A protože do rodiny patří celkem čtyři (moji tři + rozverný babiččin Kuliferda), dárků se sejde celá hromada. Konzervičky, sušenky, sáčky vitamínů (ty žádný z nich nežere, ale všichni si s nimi rádi hrají), skutečné kočičí hračky, jako pískající myšky a chřestící vycpané pytlíčky či ponožtičky... V obýváku míváme jen umělý malý stromek a voňavé větve ve váze, skutečný opadavý smrk vysoký až ke stropu dáváme do haly, kde po tu dobu odstraníme koberec. A samotný stromek je prvním dárkem pro naše kocoury, chodí dlouzí a nadšeně ho očichávají, sotva ho postavíme. Zdobíme ho jen mašlemi a hloupůstkami z umělé hmoty, protože ti mí raubíři ho vždycky v průběhu svátků několikrát povalí. Protože to ale vůbec nevadí, jednoduše ho zase postavíme, na Štědrý den pod něj naklademe dárky a podaří se nám prožít klidné svátky vánoční.

Nevím jak to přijde, ale moji kočičáci už zase línají! Nejraději bych vraždila, protože je to sotva pár týdnů, co jsem konečně vyluxovala snad poslední jejich chloupek a vousek z našich lidských koberců, předložek a postelí. "Tohle už tady bylo," zní mi v uších citát z filmu Limonádový Joe. "Ano - a už je to tu zase!" Přesné! Z nádrže vodního vysavače vyndávám už zase nechutné klubko (ani ne srsti, spíš jen špinavé, plstnaté, různobarevné hmoty). Napadá mne řešení. Mohla bych je všechny tři oholit dohola. Ale už jsem se tu, tuším, zmiňovala, že by potom vypadali jako kočky sfinx a já kočky sfinx nesnáším, protože podle mého názoru, jsou to horší nestvůry než pověstná potvora z Lochness. Daleko raději bych jim pořídila kvalitní zimní kožichy. Zrzek by mohl mít obyčejnou liščinu, Mourek tuleně a Obláčkovi (ať nežeru) tomu by slušela stříbrná liška. Jenomže to by se na mne zase vrhli zvířecí aktivisté a já bych jim asi marně vykládala, že ti moji tři se těžko zahřejí v umělém plyši. Ach jo - abych ještě byla vděčná, jak to s nimi příroda zařídila!

Nevím jak to přijde, ale moji kočičáci už zase línají! Nejraději bych vraždila, protože je to sotva pár týdnů, co jsem konečně vyluxovala snad poslední jejich chloupek a vousek z našich lidských koberců, předložek a postelí. "Tohle už tady bylo," zní mi v uších citát z filmu Limonádový Joe. "Ano - a už je to tu zase!" Přesné! Z nádrže vodního vysavače vyndávám už zase nechutné klubko (ani ne srsti, spíš jen špinavé, plstnaté, různobarevné hmoty). Napadá mne řešení. Mohla bych je všechny tři oholit dohola. Ale už jsem se tu, tuším, zmiňovala, že by potom vypadali jako kočky sfinx a já kočky sfinx nesnáším, protože podle mého názoru, jsou to horší nestvůry než pověstná potvora z Lochness. Daleko raději bych jim pořídila kvalitní zimní kožichy. Zrzek by mohl mít obyčejnou liščinu, Mourek tuleně a Obláčkovi (ať nežeru) tomu by slušela stříbrná liška. Jenomže to by se na mne zase vrhli zvířecí aktivisté a já bych jim asi marně vykládala, že ti moji tři se těžko zahřejí v umělém plyši. Ach jo - abych ještě byla vděčná, jak to s nimi příroda zařídila!

Že Zrzka miluji ze všech svých kocourů nejvíc má své opodstatnění. On je totiž chytrý. Nechci tvrdit, že je geniální a ti dva že jsou pitomci, to v žádném případě. Mourek má svoji chytrost kočičí a Obláček navíc jakousi mazanost, kterou sice nedává často na odiv, ale jsem přesvědčena, že právě díky ní přežil na našem dvorku dva měsíce, než jsem ho odlovila. Zrzek je ovšem nadaný přímo lidským vnímáním. Zná spoustu slov a posunkových výrazů a umí si je z mého jednání přeložit. Jako tuhle: koupila jsem si k počítači novou lampu. Lampa svítí úžasně, ale má jednu nevýhodu - není dole na šroub, nedá se na stůl upevnit. Což jsem si já - naivka - uvědomila až v okamžiku, kdy jsem ji na ten stůl postavila. A hned jsem zavětřila malér. Mourek i Zrzek mne chodí k počítači na střídačku oblažovat svojí přítomností, leží mezi zdrojem a monitorem a překáží až běda. Oni tu lampu shodí! Nabyla jsem takřka jistotu, když přihřměl robustní Zrzek. Nacpal se k lampě zády, protože ona přece jen trošičku hřeje a začal se na stole roztahovat. "Zrzku, ty to shodíš a já ti dám na zadek," upozornila jsem ho asi třikrát důrazně. Znechuceně se s největší možnou opatrností přemístil a k hájené lampě přesunul hlavu. Jenomže byl zkroucený do podkovy a stejně se jí dotýkal zadními. Opět jsem dvakrát zopakovala stejnou větu a milý kocour opět změnil svojí pozici. Zadní nohy oddálil do uctivé vzdálenosti, na stojánek lampy položil hlavičku jako na polštář a její dřík obejmul přední packou. Zamžoural na mne s výrazem "jseš teď konečně spokojená?" A já ho mohla s čistým svědomím pohladit a pochválit.

Obláček je modrý perský kocour, o tom už jsem se zmínila. Přestože se k nám do domácnosti dostal ze dverka jako vyhozenec nebo uprchlík (tohle se nikdy nepodařilo objasnit), má v sobě nenapodobitelnou důstojnosnost všech perských koček a někdy přímo zpupnou pýchu v obličeji, asi na všechny ty urozené generace svých předků, jejichž stopy sahají až do starobylého Egypta. V poslední době chodí po bytě ještě důstojněji a elegantněji, co se mi ho několikrát podařilo bez velikých problémů vyčesat. Ačkoli pod srstí je to stále ten drobný, křehký kocourek, kterému jsme právě proto začali říkat Obláček, chlupy po těle má nadýchané do obrovské koule a mohutný chvost jako obří veverka. Když tak chodí po bytě, pyšně ho nadnáší nad huňatými "kalhotkami" zadních nohou. Tuhle jsem pracovala se samolepkami a jejich odstřižky se mi dařilo
docela hojně upouštět na koberec. Myslela jsem, že umřu smíchy, když kolem mne znenadání produsal kamsi Obláček a celé tělíčko i ocas měl obalené bílými lepícími kousky. Vypadal jako neforemný uhánějící vánoční stromeček.

Moji miláčci chlupatí jsou ale vážně ohromně svérázné potvůrky! To už jsem konstatovala několikrát, i to, že jsou chytří jako tlupa opičáků. I když nedovedou číst a nesledují kalendář, čas rozlišit dovedou. Vědí, kdy je všední den a já je v chvatu krmím, vyklízím jejich kálecí bedny a pádím do práce. Vědí, kdy se odpoledne vracím a všichni tři čekají v předsíni na uvítanou. Registrují, kdy je sobota a neděle, já nikam nespěchám, trajdám po bytě v županu a než dostanou oni, uvařím si kafíčko. Samozřejmě, tak geniální nejsou, aby vytušili občasnou odlišnost, když nějaký státní svátek padne na všední den a já nikam neodcházím. To chodí celé dopoledne úplně nesví, civí na mne s úžasem ve tvářích a čekají, kdy ten Damoklův meč konečně dopadne a já se přece jen seberu a odejdu. Když se nakonec přesvědčí, že se fakt nikam nechystám, uklidní se a blaženě zalehnou. Jenomže tenhle víkend jsem je úplně dezorientovala. Musela jsem uklidit u maminky, je venku na chatě a co nevidět se už bude chtít vracet. Üklid se protáhl, chtělo to také vyšamponovat koberce a tohle a onodle... zkrátka jsem s tím ztrávila oba dva dny. V sobotu se moji chlupaťoučtí pouze tvářili překvapeně, když jsem ráno balila tašku s čistícími prostředky, večer byli trochu posmutnělí, že je jeden náš den v čudu. V neděli ráno mi dávali najevo, že nevěří vlastním očím, že je přece nemožné, abych zase někam táhla... A když jsem se vrátila zase až v podvečer, nemluvili se mnou!

Je to zvláštní, že moji kocourci, podobně jako je tomu u lidí, mají každý své vyhraněné chutě a libůstky v jídle. Mourek je masový. Základní jeho poravinou je syrové hovězí přední. Dvakrát do týdne si dá navrch pribináka našlehaného s horkou vodou do řídkosti husté smetany, olizuje si po něm vousky a tváří se spokojeně. A tu a tam si uďobne z talířku pár kočičích sušenek. Ale maso je grunt, to ostatní spíš tak pouze na doražení. Zrzek je také masojídek, ale maso vyžaduje jen asi jako polovinu svého denního přídělu. Miluje pestrou stravu. Kočičí konzervičky, sušenky -šlehaným smetánkem také nepohrdne a ještě k tomu chodí neustále vizitýrovat, co jím já. Sladkosti považuje za nepoživatelné, ale něco od pečeného či vařeného masa, ryby, uzeninu - to je jeho. Ovšem jen jako dezert, maličký kousek od každého. Chce ale všechno ochutnat. I některou polévku někdy olízne, okouše kůrčičku doma pečeného chleba či sousto vařeného bramboru. Za zvláštní ňamku považuje pistáciové ořechy - a trvalo hezky dlouho, než jsem to pochopila, i když mi každý oříšek sledoval uhranutě z ruky do pusy. V životě jsem neslyšela o kočcce, která by byla na pistácie! No, můj Zrzek ano! A Obláček, ten je nudně stereotypní. Pouze sušenky, sušenky, sušenky. Asi ho to naučili předchozí páníčkové. Občas konzervičku. Maso považuje za nejedlé, tu a tam sice projde kolem misek ostatních kocourů, kousek masa nabodne na dráp a dlouze si jej prohlíží, ale sníst ho to sousto jsem viděla jen párkrát, většinou kus nervózně setřepe z drápu a odejde. Smetánek ovšem líže s ostatními. Ale jogurtu Dobrá máma dává přednost, jak už jsem se zmiňovala.

Zrzek se od našeho návratu z prázdnin chová doma jako mílius. Tedy ke mně - Mourka zprvu dusil tak nevýslovně, že ten chudák několik dnů nevybojoval pro sebe ani místo v kálecí bedně a chodil se mi vyvenčovat pod psací stůl. Děkuji, nechci, ještě teď to tam smrdí, po několikerém vyprání!!! Obláčka Zrzek víceméně ignoroval, i když na chalupě spolu spali na jedné pohovce v kuchyni, pěkně hlavičku u hlavičky. Ale mne si celou tu dobu předchází. Je to jasné, je mazaný jako opice. V opačném případě bych nikdy nesnesla jeho uzurpující manýry na celém území našeho bytu, to by dostal pěkně na zadek. Ale naplácejte potupně srolovanými novinami na tlustou zadnici sladkému kocourkovi, který vás vítá v předsíni při příchodu z práce hlubokou úklonou, chodí za vámi po bytě jako cvičený psíček a v noci hupsne do vaší postela a jako na vrcholu blaha si položí tvářičku na vaši ruku a začne extaticky příst! Ne, ženu ani květinou neuhodíš - a takového kocourka ani novinami. Ať si to ti tři šupáci mezi sebou vyřídí sami!

Že se Moureček moc rád vyvaluje v kuchyni na jídelním stole, o tom jsem se možná už zmiňovala. Slovo "jídelní" je ovšem právě proto v posledních létech už passé. Neníme u něj. Nelze! Živíme se v obýváku u kulatého kávového stolu před televizí, i když televize zůstává většinou vypnutá. Nikdo nemá náladu sedět v kuchyni za chlupatým stolem, nebo tamodtud dokonce kvůli dlabanci shazovat sedmikilového kocoura. Mourek tedy kuchyňský stůl už dávno adoptoval. Lehává nahoře rád, protože v kočičí hierarchii to chodí tak, že vůdce smečky má nejvyšší postavení a na znamení toho se zdržuje na místě mnohem vyvýšenějším než jeho poddaní. Zrzek se mu plazí vztekle u nohou, nanejvýš si dovolí skočit na židli. No no - tuhle ale synek přinesl domů k opravě kamarádův počítač a aby na tu operaci dobře viděl, odložil si ho v kuchyni na stůl. Copak byste mysleli, že ten zmetek Moureček udělal? Ano, on je tak inteligentní, že vyskočil na stůl a ještě na tu počítačovou krychli, aby si o dvacet čísel polepšil!

Obláček delá fóry s jídelm! Co jsem si ho vzala domů, nejí syrové ani vařené maso, nechce skoro žádné konzervy, kočičí sušenky si dá jen jediné, naředěný pribináček s bramborobou kaší (kteroužto krmi ostatní dva kocouři milují ) míjí obrovským obloukem. Ublíženýma očima na mne hledí, jako by mi chtěl říct, že tohohle by se po způsobu kapitánovy manželky z románu "Loď komediantů" nedotkl ani třímetrovou tyčí. Tuhle jsem domů přinesla jogurty Dobrá máma. (Nechci dělat někomu reklamu, podle mne se dobré zboží chválí samo, ale ano, upozornila mne na ně ta nejapná televizní reklama. Bez ní bych si jich jakživa nevšimla, monotématických nabídek je na trhu až moc - zatímco jinde na světě lidé umírají hlady). Otevřela jsem si jahodový - a blízko sedící Obláček zahýbal vpadlým černým nosíkem. "Kočky přece jogurt absolutně nesnášejí," říkala jsem si podle svých zkušeností - i jak mne kdysi ujistil jeden veterinář. Ale Obláček je asi zrůda. Přicupital. "Chceš?" nabídla jsem mu na lžičce. Vrhl se do růžové směsi, jako by to bylo první jídlo v jeho životě. Od té doby je to jasné. Kdykoli vezmu do ruky lžičku a hranatou krabičku, zavolám "Obláčku, sypej, dobrá máma ti něco dá!" A on mi vyskočí na klín, hltá a polyká, cáká kolem sebe jogurtovou hmotu a nakonec mu musím papírovým kapesníkem utřít upatlané fousy. A ti dva ostatní? Přiběhli, očichali, neochutnali! Pche, tohohle by se přece nedotkli ani třímetrovou tyčí!