Mourkovi se tuhle povedl husarský kousek! On totiž moc rád leze do vany! Když jí po koupeli vypustím, lehává v tom teplém kráteru a nahřívá si kožíšek. Ale jindy courá po dně jen tak, občas se zase pro změnu trochu povyčůrá do odtokového kanálku. Trpím mu to a říkám si, kéž by to po něm přejali i ti ostatní, to by bylo lepší než kočky, které prý se naučí tentovat na lidském záchodě! Vana se spláchne, do kanálku se nalije trochu dezinfekce a je vymalováno! Ale to jsem odběhla. Prostě, Moureček vanu miluje. Jenomže do vany ústí hadice od pračky a ta občas chrlí vodu. Tuhle se Moureček promenoval po dně a pračka začala vypouštět vodu! Protože jsem prala jen na 40 stupňů, opaření kocoura nehrozilo. Tudíž jsem se čistě škodolibě radovala, jak bude vytrestán, až si namočí pazoury. A víte, že ten neřád to stihnul? Vyskočil ladně na okraj vany v posledním okamžiku, suchý do posledního chloupku na zadní tlapce!

Tak jsme přežili Vánoce, já a moji tři kocourci. Nemuseli k nám hasiči, nikdo nepřišel k úrazu, nic cenného se nerozbilo, takže bilance je skvělá. Nemohu ale tvrdit, že by se nevloudily drobné chybky. Ozdobený vánoční stromek ležel na podlaze asi desetkrát ( ale já už to mám dávno zmakané a zdobím tak, aby se nic nepoškodilo. Tudíž si Zrzek, Mourek i Obláček užili bez křiku a zmatků). Pokoušeli se válet po slavnostně vyzdobené vánoční tabuli, to ano. Pranic jim nevadilo, že jim tam překážejí skleničky a větvičky a svícny a talíře, nemluvě o tom, že saténový ubrus zespodu chladil. To se vyřešilo vzápětí, ke stolu byla usazena babička, aby "strašila", takže i tabuli jsme ubránili! Žádnou svíčku nezhasili všetečkové kožichem a dokonce ani neokousali mašle a vánoční papíry na dárcích. Jak říkám, klidné a pokojné ty letošní Vánoce! Proto byli kočičáci také po zásdluze odměněni hromadou oblíbených sušenek a spoustou hraček.

Miluji své kocoury, jako zřítelnice svých očí! To ovšem neznamená, že na nich nikdy a za žádných okolností nenaleznu ani chybičku! Celkově vím, že je to banda rozjívených, rozmazlených a značně poťouchlých chlupatců. Co mi ale na nich opravdu dost vadí je jejich občasné zvracení. Přitom právě v tom jsou všichni tři úplně nevinně, já to vím! Kočky prostě mají chlupaté kožichy a ty si čistí jazykem, tak jim to zařídil stvořitel. Jenomže na jaře a na podzim línají a prostě se těch chlupů dost napolykají. Potom se jim v žaludku utvoří takzvaný bezoár - a ten musí čas od času ven! Částečně na to pomáhá servírování kočičí trávy a sušenek s určitou příměsí, která reguluje trávení, ale když ani to nepomůže, přihlásí se příroda - a milý macek čas od času pročistí žaludek tím nejpřirozenějším způsobem. Včera jsem vyšamponovala v bytě všechny koberce. Vypadaly, že skutečně prokoukly, bytem to vonělo... Umyla jsem součástky od vysavače, spokojená nadmíru. V tom se odkudsi vypajdal Zrzek. Tvářil se prapodivně a hýbal krkem jako cvičící labuť. Než jsem stačila popadnout lopatku (neboť tento kočičí stav je mi dobře znám), jen tak mimochodem vrhnul na čerstvě vypraný koberec mohutnou šavli a odkráčel, jako by se ho to vůbec netýkalo. Ano, miluji své kocoury, ale přiznám, že Zrzka bych v tu chvíli nejraději roztrhla jako hada!

Naši kocouři snad dovedou Vánoce přímo zavětřit! To ovšem říkám jen tak z legrace, pravda je, že ti mí šmejdilové jsou hodně citliví na jakékoli změny a těch je před svátky v domácnosti dost. Lezu po oknech, sunávám záclony a závěsy, vyklízím různé poličky a zase do nich věci nandávám... Takovouhle činnost pochopitelně denně neprovádím a macci jsou z toho úplně perplex. Skáčkou na přenosné schůdky, kutí se v pohozených závěsech jeden na druhého, pozorují zádumčivě pračku, která si tichounce přede a přede a občas vypouští vodu a na to je přece nutné dohlédnout... Mopu se svorně všichni bojí, takže jak začnu vytírat podlahu, zmizí. Ale takové vyndávání ubrusů a prostírání z velikánské prádelní skříně, jó, to je jiná! To mám hned co hlídat, aby se tam v nestřeženém okažiku nenacpali a všechno mi nepomačkali. A v trýlu už mi sedí hrůza, co zase bude ta má trojka vyvádět, až postavíme stromeček. To je totiž každoroční horor! Brzo vám o tom také povím!

Zrzek zbaští, kde co potká. A co nepotká jen tak náhodou, to si vybojuje ne těch dvou slabších nebo na mně vyloudí. Takže ergo kladívko: kocoury přesně podle doporučení krmím dvakrát denně, ve skutečnosti ale největší díl urve Zrzounek. Obláček mu u jídla uhýbá a ochotně ustupuje, kočičí král Honza sice vrčí a svítí očima, ale je mu to houbeles platné, protože Zrzek jen něco zaškrundá a prostě ho tělem od misky vytlačí. Nezasahuji, protože vím, že to stejně není nic platné, mohu dělat domácího rozhodčího, zastánce či Pánaboha pokud jsem doma, ale většinu času doma nejsem a tak si to ti tři musí mezi sebou srovnat sami. A srovná se to prostě vždycky ve prospěch Zrzka. Že ale potom přiťape na sametových prackách a čučí do mého talíře s prosebně svraštělou tlamičkou jako by týden nejedl, to je od něj vrchol opovážlivosti. Vím, měla bych ho plesknout a zahnat, aby neloudil. Ale on je přitom vždycky tak roztomilý a ducá hlavičkou a lísá se... no, nedejte mu! Až narostl jako příšera. Onehdá jsem ho přinesla po roce na veterinu na očkování a paní doktorka jen spráskla ruce a zakvílela: "Čím ho to krmíte, on je tlustý!" Ne, budu se přít! Tlustý zrzek není! Prostě hodně narostl a je přitom řádně udělaný. Kdo může za to, že váží přes sedm kilo?

Moji kočičáci dovedou někdy dělat takové věci či zaujmout takové pozice, že jsou přitom přímo k sežrání. Bylo by úžasné to umět zdokladovat. Při vzpomínce na hru "Jak je důležité míti Filipa" bych ta slova upravila do znění "Jak je důležité míti po ruce pořádný digitální foťák nebo přinejmenším mobil, který umí obrázky". Léta jsem na podobná zařízení neměla fiňáry. Nyní se v mé domácnosti ocitl nazpátek rozvedený syn a leccos z moderního vybavení od techniky přinesl s sebou, to jmenované bez výjimky též. Po několika dnech plížení se za kocoury jsem pochopila, že tohle ale stejně nic neřeší. Když se pohnou nebo zatváří nebo prostě udělají něco absolutně jedinečného, není prakticky v lidských silách to zachytit, leda by se takový člověk plížil v jejich patách neustále, obtížen kamerami, foťáky a další nezbytnou technikou. Proto vám jednu roztomilost zprostředkuji ústně. Špatně se pohybuji a věčně mne něco bolí, proto mám v pokoji u televize masážní válec. Moc mi nepomáhá, ale přece... Blízko televize je i panel přímotopu a před něj si mí miláčkové vynutili položit starou složenou Larisu, aby se jim lépe nahřívalo na měkkém. Přiběhl Zrzek - uviděl deku - asi mu bylo dost teplo a pohrdl jí, klesl na parkety. Ve spánku by si ale rád něčím podložil hlavu (často vidím, že kocouři si něčím podloží hlavičku jako polštářem). Zrzek se ve spaní mlel vcelku účelně, narazil na můj masažní válec. Bucnul si na něj jako spokojené mimi a dál chrupal a chrupal. No, vyfoťte to, zrzavého kocoura, s fialovým masážním válcem pod bradou! Kdyby se fotka povedla, poslala bych ji do soutěže s názvem "Cvičí i když spí!"

Moureček je zmetek. Plašan, který nejčastěji chodí jen k jídlu, jinak pospává ve skříni s prádlem nebo na nějakém jiném, podobně soukromém místě a člověk o něm ani neví. Pouze napůl ze žertu občas říkám, že ten kdyby jednou někde takto zalehl a pošel, najdeme ho až podle smradu. Naproti tomu ale občas překvapí. Pokud se vzbudím nečekaně v noci, rozsvítím a vydám se někam po bytě, Moureček najednou JE. Leží na křesle či na dece u topení, někdy dokonce na stole. Ke mně do postele přijde spát málokdy, ale když, tak to poznám - skočí na mne jako malý tygr, začne do mne blaženě zatínat dlouhatánské drápy a přede jako kolovrátek. V noci ovšem také rád vizitýruje, co kde je. Včera jsem ho načapala, jak mi kramařil na nočním stolečku. Do malé mističky si tam odkládám sponky do vlasů a tubu s balzámem na rty, najednou jsem se probudila podivnými štrachavými zvuky - a bylo mi to hned jasné. Potmě jsem vztáhla ruku, něco popadla a rozsvítila. No ovšem, za kůži za krkem jsem jako kotě držela našeho kočičího krále. Blbě mhoural a nevypadal ani trochu důstojně. Ale zjevně nečekal, že ho za to proplesknu, důvěřivě se mi přitulil do náručí. Mám já to u svých kocourů autoritu!

Jestlipak jsou pro vás také vaši chlupatí mazlíčkové členy rodiny až tak, aby dostávali dárky jako lidé? U nás to tak je. Se jmeninami a narozeninami je to problematické - kdy má svátek Mourek, Zrzek nebo Obláček, to doopravdy v lidském kalendáři nenajdete - a někdy ne ani v tom zvířecím. Pouze u Zrzka známe přesné datum narození, u těch ostatních jsme to stanovili vyloženě odhadem. Přesto o těchto trojích narozeninách pomyslně slavíme i některý kočičí svátek - a protože nelze dát dáreček jen oslavenci, slaví všichni tři. Dobré papáníčko je samozřejmostí vždy, ale když o oslavně zakousnou kouskem šunkového salámu, je to pro ně jako oslavenecký dort. Navíc většinou dostanou květináč plný kočičí trávy, což je vždycky spolehlivě nadchne, okoušou ji velké množství a do rána se mi odvděčí tím, že mi nablinkají na některý z koberců. Hračky musí dostat vždycky tři, protože o jednu se tahají a fackují. Zato uvítají cokoli - podomácku vycpané míčky ze starých ponožek jako luxusní saténové sáčky s mašlí a rolničkou či chlupaté myšky. Spotřeba je ohromná, jelikož máme starý nábytek na buclatých nožkách, pod který se kocouři nevejdou, ale hračky ano! Příležitost k nadílení je samozřejmě také o Vánocích a o Mikuláši. A protože už je venku tma jako v ranci, promiňte mi, já jdu nadílet!

Děsím se chvíle, kdy budu muset konečně začít gruntovat na Vánoce. Pro mne to totiž znamená práce až nad hlavu a pro mé kocoury zase naopak zdroj veliké zábavy. Když to ale podtrhnete a sečtte, vycházím z toho já skutečně hodně nervózní. Ono totiž není snadné uklízet mezi třemi rozparáděnými kocoury, kteří za mnou lezou na schůdky, když sundávám nebo věším záclony, při mytí podlahy se mi pokoušejí zvrhnout kbelík s čistícím prostředkem nebo se z něj přinejmenším napít a pokud žehlím, mám hrůzu, abych některého neopařila, protože napřeskáčku vyskakují na žehlící prkno. To je, s prominutím, práce pro vraha. Když si k tomu přidáte, že samotná práce není ani trochu povznášející, že bych si nejraději sedla a něco četla nebo koukala na televizi, mám se opravdu hodně co přemáhat, abych to každoročně přece jen zvládla. Loni jsem finišovala až na poslední chvíli a ti tři mi to pořádně oslazovali a neustále se mi motali pod nohy, když jsem prostírala čistý ubrus a pobíhala kolem aranžování stolní výzdoby. Nakonec jsem se neudržela a zařvala na ně z plných plic: "Kočky sakramentský, marš někam spát!" Byli z toho tak vykulení (protože na ně křičím jen ve velmi vypjatých chvílích), že tenkrát poslechli a zmizeli!