Dnes za mnou přišla kolegyně s utrápeným obličejem. Má v domácnosti dvě nové kočičky a teprve se s nimi obeznamuje, takže mi bylo jasné, že to její prapodivné tváření je s nimi v nějaké souvislosti. "Prosím vás, dá se nějak poznat, že je kočka dost nažraná?" zakvílela. "No, když už nežere," pravila jsem logicky. "Ale ty mý mrchy žerou pořád! Dávám jim takový porce, že by to stačilo dospělýmu vlčákovi, ale koukají furt hladově. A včera mi dokonce sežraly mojí večeři! Přinesla jsem si uzený kuřecí stehno a než jsem spustila rolety a převlíkla se, zbyla na pultě jenom kost!" Začala jsem se nezřízeně řehtat, načež jsem paní utěšila slovy, že jestli tu kost dokonce ani neshodily na zem, tak má moc hodné a vychované kočky. Svojí večeři si prostě musí hlídat. A vůbec, kočky jí prokázaly službu, což se neříká: "večeři dej svému nepříteli"? Kočky to rozřešily za ní. Ne, vážně, má doma prostě takové žrouty, jako je můj Zrzek. Ten jí neustále. Zatím váží jen 7 kilo a o dietě nepřemýšlí. No, s takovými zvířátky se ale na stravě neušetří, to je pravda!

Můj syn naše kocoury miluje, to mu ale vůbec nebrání v tom, aby na ně občas nekašlal. Ono to ani není kašlání v pravém slova smyslu, takové to jinošsky vzpurné "mně se nechce" nebo "moje kočky to nejsou". Synáček je mladého věku, ale roztržitý jako starý pan profesor, věčně se zanáší nějakými prapodivnými problémy, kterým za mák nerozumím (týká se to počítače a všeho toho okolo, z čehož jsem perplex). Tuhle odcházím ráno do práce a povídám mu: "Synu, nestíhám, zavři si za mnou na řetěz a pak nasyp kocourům sušenky." Řekl lapidárně "Jo" a já to měla za svaté stvrzení. Večer přijdu utahaná jako mrcha, z posledních sil poklidím, postavím na večeři - a celou tu dobu mi v patách pobíhá Obláček a provolává "Mňau, mňau, mňau." Mezi prací jsem ho chvílemi roztržitě pohladila, až mi nakonec začalo být divné, cože pořád tolik řve. "Co je, Obláčku můj?" Když přišel k nám do rodiny, musela jsem s ním dělat jako s dítětem, byl to zklamaný tuláček se zlými sny, ve spánku sebou cukal a naříkal, ale ty časy už jsou roky za námi a teď je z něj plnohodnotný třetí kocour v naší domácnosti. Vytušil můj zájem, seskočil se židle a mazal k miskám. Sušenkové misky mají kocouři umístěné tak, že na ně od kuchyňského kouta nevidím, šla jsem se tedy podívat - a tři misky zely prázdnotou. "Dals ráno těm kocourům?" zařvala jsem do synova pokoje, protože jsem hned pojala podezření, že ne, kdyby sušenky zblajzli, Obláček by tak nekřičel, nemohl by mít hlad, ale jestli nedostal... vždyť on nic jiného nejí! V pokoji nastala dlouhá pauza a po ní provinilé zavytí jako od šakala "Já vůl, já na to úplně zapomněl!" To je dneska mládež!

Také vám leze na nervy, že vám kočky okusují domácí rostliny? Mně strašně! Jednak se kytkám u nás moc nedaří a když se mi povede vypěstovat to málo, kterému nevadí náš tmavý a zaplynovaný byt, ožerou mi to naši tři výtečníci. Když jim chci v misce pěstovat zvlášť pro ně obilíčko, spasou ho jako syslové ještě v zárodku a osení zajde. Trávu a různé šlahounatké rostliny k okusování jim mohu nosit jen v létě. V květinářstvích se sice poslední roky prodávají takové roztomilé trsy, kterým se říká tráva pro kočky, ale stojí přes stovku a nevydrží víc než několik dnů, je to tedy hodně luxusní legrace. A bez zeleně v žaludku kocouři špatně tráví a občas blinkají. Naštěstí je v prodeji také něco, na co jsem v poslední době viděla několikrát reklamy v televizi - a ačkoli jinak reklamy upřímně nesnáším, tuto jsem ocenila. Jde o kočičí granule, obohacené nějakou zelení tak, že kočky potom už žádnou trávu nebo obilíčko nepotřebují! Zprvu jsem vlastně té reklamě ani moc nevěřila a zkusila jsem to doma čistě ze zoufalství. Ale fakt, je to príma - říkám já, ale hlavně Mourek, Zrzek i Obláček.

Celé roky žily na dvorku pod našima okny tlupy polodivokých koček. Lidé je přikrmovali, mindy se množily a měly se docela dobře. Postupem času byla spousta domů vrácena soukromým majitelům a ti, vystrašeni nařízením, že každé zvíře musí mít svého majitele, začaly kočky šikanovat. Nešlo tomu zabránit. Ne, že by je ti "dobří lidé" snad trávili, ale mizely talíře s jídlem a mísy s vodou, systematické decimaci podlehla různá zákoutí, kde si kočky mohly schoulit tělíčka v poměrném pohohdlí, okna do sklepů došla cíleného zabednění (takže se ze starých domů line smrad jako z márnice). Kočky se urazily - a odstěhovaly se. Následkem toho potkáte na dvorečku u popelnice občas krysu velkou jako ta kočka. Na zídkách, dělících veliký prostor zvnitř bloku domů na jednotlivé flíčky, je smutno. Tuhle večer jsem ale přišla k oknu, abych vysypala do tmy pár drobků z prostírání - a na zídce proti mně jiskřily dva body. "Čičí," povídám. "Ty jsi kočička? Chceš papat?" Body chvílemi pohasínaly v rytmu blahem se přivírajících očí, to mi došlo. Byla to kočička a chtěla papat. A proč jsem z ní na zídce víc neviděla? Inu, přiběhla se na mne podívat do kužela světla a ozřejmilo se to - byla černá jako ta noc!

Svým kocourům velmi dobře rozumím. Dost dobře dovedu odhadnout, kdy budou zlobit a proč. Od včerejška zlobí jako tlupa satanášů. Nečekala jsem nic jiného. Před několika dny jsme si přes internet objednali až do bytu mixér. Přišel promptně a zabalen dokonale - krom ve své originální krabici byl zaoděn ještě jednou větší a mezery mezi těmi obaly byly poctivě vycpané papírem! To ovšem bylo něco pro mé kočičáky. Předně, my lidé jsme vyňali a hned začali zkoumat mixér, čímž zůstaly dvě volné krabice - kocouři jsou ovšem tři a krabice milují všichni. Umístit se v nich bylo možné jedině za cenu hry "škatule, hejbejte se"! Škatule se skutečně hejbaly, kocouři se přemísťovali, ale protože neustále jeden přebýval, byl doma docela šrumec.Jednu škatuli jsme jim posléze vzali a zese do ní mixér uložili, nicméně, ve vzduchu jaksi zůstalo viset - co s tou větší? Rozhodnutí zatím nepadlo a tak překáží v kuchyni pod stolem, aby jinde nepřekážela. Už chápete, proč dnes kocouři vyvádějí jako tlupa malých satanášů? Tři macci a jen JEDNA škatule!

Zrzek je vybíravý. Nikdy nechce jíst maso, když mu je nakrájí syn. Celé roky kocoury obsluhuji sama, ale v poslední době jsem měla několikrát seminář v tak nemožnou ranní dobu, že jsem požádala syna o záskok. Vcelku se ani moc neksichtil, akle kdykoli servíroval maso, jedl jen Moureček, Zrzek se ošklíbal. (Obláček, jak známo, maso nejí vůbec, on je sušenkovej). Vrtalo mi hlavou, v čem za Zrzkova nelibost vězí. Syn nekouří, nezvyklý pach se tedy dal vyloučit. Krom toho, Mourek fóry nedělá, tak co za tím je? Dala jsem si tu práci s vědeckým pozorováním málem jako Mach a Šebestová, ale došlo mi to až poněkolikáté. Přitom je to velmi prosté! Synek chce být s prací hned hotov a krájí maso na daleko větší kusy, než já. Mourek to oddaně pocívá, dusí se a kulí oči, ale baští, protože syn je jeho modlou, kdysi mu v kotěcím věku zachránil život a Mourek je vděčný kocout. Zrzek takové vazby na toho nohatého uspěchaného mladíka nemá, dokonce mu v domácnosti ten podivný přírůstek vadí, on sám se totiž přistěhoval v době, kdy byl syn na studiích v cizině a tak úplně se na poměrně malém teritoriu nesžili. Takže Zrzek asi nevidí důvod, proč by se měl kvůli tomu lemplovi udusit, když nakonec přijde dvounohá maminka, polituje ho a nakrmí droboučkými kousky, jak je zvyklý.

Tak jsem před několika okamžiky myslela, že přerazím našeho Mourečka vejpůl! Od rána uklízím vánoční výzdobu. Stromeček už nemáme od minulého týdne, jak už jsem řekla, ten ty potvůrky oklepaly skoro dohola, ale větve ve vázách a krásně dokvétající Barborky bylo ještě škoda vyhodit, tož jsem je likvidovala až dnes. Zadařilo se, na stole jsem ponechala jen krásně kvetoucí vánoční hvězdu v aranžmá s tykvičkami a šiškami a vůbec, prostě stůl byl ham ham, tentokrát na něm hodláme za pár okamžiků skutečně obědvat. Jenomže jak tak sedím u počítače a otevřenými dveřmi vidím do jídelního koute v kuchyni, na stůl náhle vyskočil Mourek a prapodivně se vahrbil, s krkem nataženým dopředu jako pobouřený dromedár. Oakmžitě mi bylo jasné, proč to dělá. Hodlá zvracet, ta stvůra chlupatá. Což o to, to kočky občas musí, aby vyvrhly ze žaludku přebytečné usazené chlupy ze své očisty. Ale na stůl?! Zařvala jsem "Moure NE!" až to muselo být slyšet na kilometr. Naštěstí je poslušný, okamžitě seskočil a posloužil si na podlahu. Ani pomyslet, kdyby mi nadělil na ten slušně prostřený stůl!

Dnes ráno mi vyrazil dech náš služebně nejstarší kocour, Moureček, zmetek jeden nedobrá! Přiběhl na WC, kde mají kocouři své kálecí misky a začal jednu po druhé lustrovat, očichávat, zkusmo posedat tu do jedné či druhé nebo třetí. Misky byly čisté, nechápala jsem, co tak blbne a ještě jsem si z něj dobromyslně utahovala: "No jo, jen si pěkně vyber, kam ty svoje kapičky nebo bobánky uděláš, každá bedna pro tebe není dost dobrá, co?" Nevšímal si mne a očivodně zjitřený nevím proč, lozil po hajzlíku. Vzápětí jsem to vypustila z hlavy, po ránu mám vždycky práce jako na kostele a protože nejsem vstávací typ, ještě při tom spím a musím moc rozvažovat, co mám udělat napřed. Nějak jsem se přitom zamotala po bytě, než jsem došla do koupelny! A zpoza pračky v rohu vyrazil rozjívený Mourek. Jen tak nazdařbůh jsem vykřikla věty, co říkám pro jistotu pokaždé, když nějakého z našich kocourů nahmátnu někde v koutě: "Hej ty, co tam děláš? Nechceš tam náhodou čůrat? Mazej pryč!" Mourek nevyčkal konce mé tirády a mazal. Za několik okamžiků mi nezaměnitelný odér napověděl, že na WC se cosi stalo. A Mourek zuřivě zahrabával ohromné ee. Tak nevím! Co ho máme, nikdy nic takového neudělal, ale dneska ho podezřívám, že ten značkový doutník chtěl zprvu opravdu odložit v koupelně za pračkou!

Ač je sotva po Vánocích, moji kocouři větří jaro! Když otevřu okno, skáčkou na nízky stolek, který tam kvůli nim mám, čuchají směrem ven, tu vlhkost přírody, smíšené pachy,poměrné teplo. Kdyby kocouři dovedli předpovídat počasí, byla bych klidná, protože bych mohla kned uklidit teplé boty a bundy s jistotou, že na ně nedojde. Bohužel, kočky spolehlivými určovateli počasí nejsou. Kdoví, jestli to dneska v té vachrlaté době ještě zvládne rosnička s deštěm! nechtěla bych provést věcný pokus, zavčít rosničku do skleničky, řídit se podle ní a v tom pádě chodit urousané, když má být podle ní hezky a úplašit s deštníkem, když předpoví slunce! Na kocoury také příliš nespoléhám, vím své. Oni se ani nesnaží mi tvrdit, že jaro už je tady. Oni prostě vždy a za všech okoloností myslí na své okamžité pohodlí a tak mi sdělují:"Jo, dnes nás to čuchání k venku baví, nejde odtamtud zima, pěkně se dýchá, to okno můžeš nechat otevřené déle!" Ale když přes jejich protesty nakonec stejně zavřu, ani moc netrucují. Prostě se seberou a porůznu zase poléhají k našim tepelným zdrojům.

Jak už jsem řekla, kocouři jsou vždycky celí nadšení z vánočního stromečku. Jak by ne, kupuji dvoumetrový pravý smrček jen pro ně, lidé mají svůj umělý v obýváku. Smrček má ovšem tu nevýhodu, že brzo opadává. Rok co rok řečím dilema: mám do těch čtvernohých diblíků vrazit dvojnásobek a opatřit jedličku nebo borovici? Ale nakonec zůstaneme vždycky u té levnější varianty, prostě jsem ještě nic nevytunelovala ani nepřepadla banku, musím počítat s každou kačkou. Stromek stavíme v předvečer Štědrého dnu, letos jsme se dokonce dokopali až na Štědrý den dopoledne. Pár dnů tedy vypadal dobře i přes kočičí nálety, které jím clomaly sem a tam. Teď už dobře nevypadá. Třesu se, aby náhodou nezazvonila u dveří nějaká sousedka, protože tu ůozdobu" máme stát v předsíni na PVC, asi by nepochopila, proč nám tam zdobí takové koště. Ale kocourci jsou čím dál šťastnější. Padá jehličí (ve kterém je možné se válet a v kožichu jeho množství roznášet po celém bytě) a padají i některé ozdoby. Na seschlých větvích se snadno uloví hbitou tlapkou mašle nebo jablíčko. Ach jo, v sobotu dojde na likvidaci, to už je jasné!

Zrzek se vůbec tváří, jako bych nikdy neměla chodit do práce. A snad ani nikam ven, nakupovat nebo před dům s odpadky! Všechen můj čas by měl patřit kocourům, pokud možno jemu samotnému, aby mohl být řádně drbán na bříšku a za ušima a pod bradičkou a hlazen všude, kde je mu to příjemné. Neb jen tak jde kočičí spánek k duhu a kocouří mysl je tak uchovávaná ve věčné blaženosti! Jo, to si Zrzek zaručeně myslí každý den. Ale nejvíc v zimě! Je to ohromná demoralizace pro mne! I v případě, že je zima tak mírná, jako dosud ta letošní. I tak by bylo příjemnější zůstat s ním schoulená v posteli o trochu déle, potom chovat teplé zrzavé tělíčko na klíně mazlit toho ospalce dosytosti. Jenomže se musím vyrvat jeho náruživým tlapkám, umýt se, obléknout a jít. On sedí v předsíni nasupeně a kouká za mnou, jako by říkal:" Co blbneš?" A já se stydím, protože i já vím, že blbnu. Honit se za pár šupů, za které stejně nemůžu slušně žít, to fakt nemá cenu. Ale je to holt daň za to, že jsem se narodila člověkem. Příště chci být na tomto světě kocourem z dobré rodiny!