Vždycky jsem si říkala, jak praštěné jsou paničky, které svým kočičkám nabízejí chromované postýlky a krajkové polštářky a záclonky lehké jako dech. Jenomže Zrzek, ten mi to všechno osvětlil. Zrzek si jako kterýkoli kacou dovede položit pracky na zem a na ně hlavičku, ale nečerpá z toho nijaké potěšení, vrtí se a ve spánku čumí, prostě s tím má potíže. Tuhkle jsem našla u popelnice polštářek s obrázkem seriálových figurek Chipa a Dalea. Nemohla jsem ho tam nechat, polštářek jsem donesla domů, vyprala a usušila. A když jsem viděla, jak se Zrzek podivně vrtí ve spánku na své dece, polštářek jsem mu tam nakonec nastražila. Obydlel si ho okamžitě, obejmul packami, spinknul si na něm! Prostě je to asi tak - kočky mají rády něco pod hlavou, stejně jako lidé! Proto, že se nedovedou polštářku zmocnit, proto je snad nikdo nesoudí. Prostě mají rády... a lidé mají rádi zase je!

Dlouhá léta okupoval malý prostor u mého počítačového stolu služebně nejstarší kocour Mourek. Zabral místo mezi monitorem a bednou s hard diskem, překážel jen diskrétně, pouze občas se připlichtil tak blízko, že se pokoušel mi při psaní klást malou ušatou hlavičku na hřbet levé ruky - a občas, když jsem se nad textem zamyslela - se mu to i povedlo. V poslední době (a vážně nevím, co se stalo), v prostoru mezi monitorem a bednou s hard diskem se zjevuje Zrzek. Ten nepřekáží diskrétně, to mu není shůry dáno. Na kýžené místo skáče zepředu, přes mé pootevřené šuplíky s poznámkami v krabičkách, seřazenými do miniaturní kartotéky, pravidelně se pokouší mi zavraždit inspiraci (sklínku vinného střiku), takže ji raději uchovávám v šuplíku po své levici. Na malé místo Mourkovo se robustní Zrzek navalí způsobem, který připomíná Majakovského verše. "Světe uhni!" Reflexy mi tím vypěstoval úžasné, bednu s hard diskem vždycky pohotově přidržím dřív, než se zapotácí na ní umístěná lampa. Zrzek nedbá. Navalí své krásné, lesklé, baculaté a teploučké tělíčko do mezírky, která Mourkovi zcela postačovala, zato jemu naprosto nikoli, ale vůbec si tím neláme hlavu! Zadní packy a zadek zasune podle možnosti pod monitor na nožce, do uličky vecpe to ostatní a obrovská palice s našpicovanýma netopýříma ušima mu přepadává přes stůl. Nevadí mu to. Pospává a vyčítavě na mne mžourá. "Jo, říkáš, že mě miluješ. Ale tohle musíš vidět a necháváš mě trpět!" Občas nevydržím. Přestanu pracovat a stanu se kočkomilkou, co mucká svého kocoura!

Že Zrzek miluje krabice a vleze byť i do té sebemenší, to už jsem tu říkala. Donedávna jsem byla přesvědčená, že pouze on z mách tří kočičáků má tuhle úchylku. Před několika dny jsem si ale koupila u Vietnamců nové boty. Ne, že by se mi chtělo nakupovat podřadné zboží u cizáků, ale podprůměrný plat, tři hladové kocoury na krku... no prostě, ať žijí tito obchodníci s přijatelnými cenami, bez nich už bych dávno po světě chodila nahá a bosá. Nové boty ani nevypadaly nějak špatně, docela dělaly slušnou fazónu nohy... ale protože mám v posledních létech s chozením značné problémy, přece jen jsem milé boty vytahnla večer doma z krabice, abych je trochu rozchodila, než se v nich odvážím na ulici. V elegantní obuvi jsem uvařila večeři, vyslechla televizní noviny u bedny a potom už se mi to zdálo tak akorát a šla jsem milé botky uklidit. Jenomže nebylo kam. V krabici, kterou jsem zanechala v předsíni, byl doslova natlakovaný Moureček. A že to byla ta snad nejmenší krabice na boty, kterou jsem za svůj život viděla!

Poznávám, že nastává opravdové jaro. Poznala bych to i se zavřenými okny a staženými roletami. Poznala bych to podle kocourů. Na jaře vždycky Zrzek honí Mourka. I tohle vyplývá z faktu, že Mourek, jakožto služebně starší, ale jemnější a mírumilovnější kocourek, chce mít svůj klid, uhýbá a nedovede plnit své vůdcovské povinnosti v plném rozsahu. A Zrzek to ví. Takže takové to "hups na záda" a "kous do ocasu" znamená v jeho interpretaci totéž co u politiků diplomatické prohlášení " ... a protože poslanec Opička tak úplně neobstál, dnes zde stojí nový kandidát..." A Zrzek se na tu kandidaturu přímo třese! Mourek ovšem o lidské diplomacii neví zhola nic a bere to klasicky po kocouřím, že vůdcem tlupy je vždy ten nejstarší. Takže u nás doma dochází ke konfliktům. Já je řeším házením bačkor a malých polštářků zásadně po zrzavém pronásledovateli. Mourovatý mi za ty zásahy není nijak povděčný, leckdy dokonce vyskočí za hlůavu mého křesla a nespokojeně vrčí, ale nezastaňte se pitomce, kterého by silnější protivník tak rád naprosto převálcoval! Ještě, že je tu Obláček. Ten je neutrální. Do kočičích sporů se neplete, mně vyskočí na klín a širokou tlamku s hustými licousy přiklání naléhavě k mým tvářím a čelu, jako by mně líbal. "No ještě mi dej pusinku, ještě," hladím mu pružně prohnutý hřbítek obě,a rukama a on blaženě vrní. V tu chvíli je mezi námi dokonalé souznění a pouto nejpevnější! To byste čubrněli na nádherná koťata, kdybych se po tom jeho něžňoučném
"políbení" proměnila v mladou perskou kočičku!

Říká se, že na lepší si člověk rychle zvykne. Příklad by si člověk mohl vzít ze starého filmu pro pamětníky o matce Kráčmerce, ta když vyhrála na jeden los dva milióny, napřed počítala, jestli si může dovolit koupit za stovku župan, ale brzo si tak přivykla, že i při všech svých nedostatcích hrála nóbl majitelku realit. No, nezvyká si rychle jen člověk, i kočky to, jak jsem pochopila, mají v krvi. Zažila jsem s těmi svými třemi kocoury krušné chvíle. Peněz čím dál tím méně za čím dál víc práce, životní náklady stoupající absolutně ve všem, počínaje rolí hajzlpapíru a konče nájemným... i kocouři museli se mnou utahovat opasky, dnešní pan prezident by z nás mohl mít radost. Jistě, zvířátka nechápala, proč je toho či onoho méně, proč něco z jídelníčku vymizelo, kočičí oči hleděly vyčítavě, takže to chodilo, že napřed jsem dlouho, dlouho neměla já, než došlo na ně. Postupně se poměry trochu zlepšily a já to hleděla těm třem rychle vynahradit.Když do rodiny poprvé přibyl obrovský pytel kvalitních měkoučkých sušenek s vitamíny, ti tři byli nadšením úplně bez sebe. Musela jsem okamžitě pevný obal rozstřihnout a nandat jim do misek, jinak by to snad s odpuštěním žrali i s pytlem. Postupně ale zjistili, že sušenky nejsou vzácností, Když pytel vyprázdní, však on se objeví zase nový. Dnes zase přijel kurýr se zásilkou. Myslíte, že to ty mé chlupáče zajímalo? Ani omylem. Jen Zrzek, ležící u počítače, nadzvedl líně hlavičku a zase ulehl.

Nepřejte si vidět, jak zase vypadal nedávno Obláček. Že nenávidí česání, to už jsem zmínila několikrát. V zimě si hustou srst držel na těle snad vší silou, nelínal skoro vůbec a chuchvalce v kožíšku se mu také nedělaly. Ale s postupujícím kalendářem se všechno změnilo, kvanta chlupů všude, v srsti cucky, žmolky... a ten zmetek ne a ne se poddat a nechat si kožich upravit, jak se sluší a patří! Každá nepořádná bába Švertásková si aspoň na jaře dojde ke kadeřnici a nechá si nějak popepšit účes, ale že by si z tohoto mohl vzít náš Obláček příklad, to ho jakživ nenapadlo. No, včera jsem ztratila nerby, kocoura polapila, největší cucky z něj kulatými nůžkami vystříhala, ostatek rozčesala či vycupovala. Obláček řval, cukal se, kousal a škrábal, to je jasné, ale já byla tentokrát tak připravená, že jsem vyvázla bez zranění. A byla jsem to dokonce já, kdo usoudil, že už to stačí, neutekl mi on, jak se také zhusta stává. Nu, pelášil ihned pryč a okazoval mi stříbrné, přece jen ještě trochu pocuchané paty. Ale asi za hodinu mi jako lehoučký stínek skočil na klín. Tlapkou mi pohladil obličej a učesanými licousy v plaché tváři se mačkal k mému nocu, "čeníšek na čeníšek" sázel hubičky. Ta kočičí bestie zajisté seznala, že si odlehčila a přišla mi tímto poděkovat. To je celý můj Obláček!

Zrzek je tak trochu čuník. Přiznávám si to nerada, ale v zájmu objektivity to uznat musím. Mourek, to je čistota sama. Vždycky ulízaný, žádné ospalky v očích, pod ocáskem jako umeteno, drápky vykousané (a taky pekně nabroušené o náš nábytek a sedací soupravu). Obláček se snaží. Nepůsobí tak elegantně, oči má v jednom kuse ubrečené a v srsti spečence, ale je nutné mu přiznat polehčující okolnosti. Jako perskému kocourkovi s typově smáčklým čumáčkem má znetvořenou obličejovou masku, lebeční kosti talčí na slzné kanálky a prote ten jeho věčně ubrečený potok. A dlouhá perská srst vyžaduje pomoc ještě od někoho jiného, jeho dávní předkové v Egyptě měli ke své službě otroky! Zato Zrzek, obyčejný, zdravý, krátkosrstý - to holt je čunka. Mytí odbývá. Srst si jakž-takž do pořádku dá, aby ho nesvědilo, na ostatní kašle. Ví, že ospalky z očí mu umyju já navlhčeným papírovým kapesníkem a olízat se pod ocasem? No fuj, co si to o kocourovi myslíte? Raději se jakoby nenápadně otočí ke mně zády, abych viděla. A pokud se mi to nelíbí, tak ať se starám. No, kdo by si přál, aby mu po bytě lozil kocour s přídavky pod ocasem? Může si být jist, že je v tomto směru pečlivě hlídán a omýván!

Zrzek je tak trochu čuník. Přiznávám si to nerada, ale v zájmu objektivity to uznat musím. Mourek, to je čistota sama. Vždycky ulízaný, žádné ospalky v očích, pod ocáskem jako umeteno, drápky vykousané (a taky pekně nabroušené o náš nábytek a sedací soupravu). Obláček se snaží. Nepůsobí tak elegantně, oči má v jednom kuse ubrečené a v srsti spečence, ale je nutné mu přiznat polehčující okolnosti. Jako perskému kocourkovi s typově smáčklým čumáčkem má znetvořenou obličejovou masku, lebeční kosti talčí na slzné kanálky a prote ten jeho věčně ubrečený potok. A dlouhá perská srst vyžaduje pomoc ještě od někoho jiného, jeho dávní předkové v Egyptě měli ke své službě otroky! Zato Zrzek, obyčejný, zdravý, krátkosrstý - to holt je čunka. Mytí odbývá. Srst si jakž-takž do pořádku dá, aby ho nesvědilo, na ostatní kašle. Ví, že ospalky z očí mu umyju já navlhčeným papírovým kapesníkem a olízat se pod ocasem? No fuj, co si to o kocourovi myslíte? Raději se jakoby nenápadně otočí ke mně zády, abych viděla. A pokud se mi to nelíbí, tak ať se starám. No, kdo by si přál, aby mu po bytě lozil kocour s přídavky pod ocasem? Může si být jist, že je v tomto směru pečlivě hlídán a omýván!