Mourek se vždycky tváří, jaký je frajer a jak by si přál jen ven, jen ven! Okatě mi to dává najevo každý den. Když přijdu z práce a vstoupím do bytu, čeká už připravený u dveří, úzkou hlavičku povystrčenou dopředu špičatým čeníškem, jako torpédo připravené k vystřelení. Nerada přiznávám, že denně musím vstupovat do vlastního domova jako na číhané, abych ho stačila chytit za hlavu, případně aspoň za ocas před tím, než mi pláchne. Tuhle se ještě v podvečer vyhrnul ven můj syn. Něco se mu v životě semlelo, pospíchal, v roztržitosti za sebou dveře přibouchl jen tak halabala a ty se asi vzápětí zase otevřely. To se jen dohaduji, já je našla skoro dokořán asi o pět minut později čirou náhodou. A hned mi blesklo hlavou: "Marjápanno, kocouři! Že zdrhli po baráku?" Zrzka a Obláčka jsem vzápětí vypátrala, seděli pod kuchyňským stolem a tvářili se přemýšlivě. Mourek ale nikde. No jo, využil příležitosti a vydal se na zvědy. A já, jen tak v domácích leginách a vytahaném tričku, abych ho teď sháněla po domě! Pro jistotu jsem ale přece jen napřed podnikla pátrací akci po bytě. Zdálo se, že marně, Mourek prostě nebyl. Až mě napadlo podívat se do skříně, kde má v jedné příhradě zbudovaný pelech na košíku s látkovými odstřižky. No jo, byl tam. A když jsem se podívala, jen se choulil a vyděšeně kulil oči. To je mi hrdina! Ale že jsem z toho konce byla šťastná jako blecha, to snad je jasné!

Zrzek pořád ještě líná. Není to tím, že já jsem líná ho česat, je to tím, že on se k tomu nijak s nadšením nestaví. Sice mi to (na rozdíl od těch zbylých dvou) dost milostivě trpí, ale žádné velké nadšení za tím nevidím a tak to vřdyclky odkládám tak dlouho, jak jen to jde. No, už to nešlo. Lehoučké, zářivě nazlátlé chmýří začínalo být po bytě nějak nápadně vidět na mnoha místech. Jako kdyby u nás pelíchal zlatovlasý dědeček Vševěd. Čapnula jsem tedy jemný hřebínek a vylákala Zrzka na klín. Ulehl na bok jako milostpán a vcelku se mi vydal vplen. Chvílemi dokonce skoro až pospával při té proceduře, což mne překvapilo. Potom jsem ale potřebovala učesat i jeho druhou stranu a velmi šetrně jsem ho obrátila. Jó, to jsem neměla dělat. Důrazně mi položil na zápěstí tlapku plnou drápků. Nezasekl, jen tak chvíli držel a slabě vrčel. Potom se zvedl a důstojně seskočilů. Co se dá dělat, po bytě se mi zase špacíruje jeden učesaný...půlkocour.

Když jsem si před léty brala do své domácnosti prvního čistokrevného kocourka od soukromé chovatelky, udělila mi stran jeho opečovávání spoustu rad ústních a několik hustě popsaných strojopisových stránek. Mezi recepty, co prý kočky mají rády, stál ku konci také česnek. "Vyzkoušejte, některé kočky jeho vůně vysloveně přitahuje," stálo tam doslova. Nu, poctivě jsem to vyzkoušela a ani jeden z mých přírůstků od té doby zálibu v česneku nenalezl. Dokonce i když vůbec nejde o to, že by ho měl konzumovat v nějakém jídle. V těch bláznivých dnech, kdy je jednou vedro k padnutí a jindy zima málem jako na Sibiři, nějak jsem prochladla. A včera mne strašně rozbolely uši. Znáte takový ten pocit, že máte na ramenou hlavu, ale v níještě jednu a ta je podstatně větší, než ta venkovní a tlačí se ušima ven? Naštěstí na to znám od babičky výtečný recept - do vaty zabudovat přoměřený špalíček česneku a celý ten zámotek si vsunout do ucha. Česnek působí protizánětlivě jako antibiotika, ale nemá tolik vedlejších účinků - krom holt toho, že smrdí. To postupně řekli svým chováním i všichni tři moji kocouři. Přiběhli, vhupli mi do postele připraveni k mazlení - a když k nim ten česnekový pach dorazil, okamžitě se dokovali. Na milost mě vzali až ráno v koupelně, kdy jsem z polepšených uší česnekové tampóny vyndala a pořádně se umyla. Pacholci! Ještě si nestačili všimnout, že česnek nikdy nestonal!

Na prodloužený velikonoční víkend jsme jeli ven. Tak se to u nás říká, když vyrazíme na chalupu, do domečku, za slastmi a strastmi zahrádkáře a hospodáře. V takovém případě ovšem s sebou nebereme kocoury. Kočičí plémě je konzervativní, má rádo svůj klid a svůj ustálený pořádek, krom toho, chalupu v zimě navštěvujeme jen sporadicky, je tam naprášeno, neuklizeno a třebaže je velmi lákavá představa, že bychom tam naše tři kocoury vypustili a oni všechno proběhli a prosmýčili jako živé mopy, přec jen jsme to nikdy neudělali. V městském bytě je jim houby zle, před odjezdem dostanou na talířcích rozložené celé menu nejmíň o pěti chodech, velký lavór s vodou a dvě přídavné kálecí misky, to jaksi pro jistotu. Denně je ovšem chodí krmit moje matka. A ta to neodbývá, jako Joannina nakladatelka ve filmu Honba za diamantem slovy:"Dobře, nažrat mu dám, ale mazlit se s ním nebudu". Moje máti poctivě krmí i mazlí, na to se mohou spolehnout. Přesto mi bylo po návratu vyrovnat se s jejich nevůlí. "Že nám tu bylo dobře? To tě neomlouvá! Opustilas nás, zradila, bůhvíjaké kočky jsi kde hladila, to se hned tak nezapomíná!"

Že se kočky rády vyhřívají na sluníčku, to je asi všeobecně známé. Vyhovuje to plně jejich pohodlnosti, lenosti, která je jim přímo vrozená. Ti tři moji v tomto umění také vynikají, vrcholně ale slunění zvládá Mourek, ten to má vymakané. Ostatní dva se prostě vyvalí na slunce a zvadnou, zatímco Mourek na osluněném flíčku dlouho důmyslně přešlapuje dlouhatánskými nožkami, než se konečně uvelebí. A můžete si být jisti, že nakonec spočívá v naprosto ideální pozici - zádíčka až po ocas na plném slunci, hlavičkou ve stínu, aby se kočičí rozoumek nepřehřál! Mourek je číman a prostě ví!