Není to tak dávno, co jsem se byla podívat v jednom kočičím útulku. Konkrétně v tom bohnickém, seznámila jsem se tam s kočičí milovnicí, která se o všechny ty kožíšky stará a také se spoustou těch kožíšků, od nejmenších po staré. A řeknu vám, že se mi pěkně svíralo srdíčko a měla jsem co dělat, abych si nějakého toho chovance nepřinesla domů. Jenomže u nás by to už asi nedělalo dobrotu, ti tři moji dosavadní se sice mezi sebou věčně sváří, ale kdykoli si musím z nějakých důvodů vzít na hlídání maminčina kocoura Ferdu, spojí se v jeden šik a dávají Ferdovi na frak. Tedy, kdyby takto důsledně postupovali všichni prostí lidé podle dávného hesla "Proletáři všech zemí, spojte se," na světě by už z cizí práce nežil ani jeden človrdíček. V této situaci jsou moji kocouři mazaní, šikovní a přizpůsobiví, docela podle dumasovského "Jeden za všechny, všichni za jednoho". Nechci ani pomyslet, co by udělali takovému útulkovému přírůstku, který bych domů přinesla s úmyslem osladit mu senioří věk rodinným prostředím. A donést koťátko? Kdoví, jestli by si ho nespletli s myší a nelovili! Koťátek v klecích mi bylo v útulku nejvíc líto. Paní průvodyně mi nezastírala ( a já z vlastní zkušenosti vím), ža takoví drobkové mají zřídkakdy šanci vyrůst do dospělosti. Do útulku je většinou uloží nějaký nálezce, nikdo ale neví nic o jejich rodičích a o zdravotních dispozicích, na složité lékařské rozbory nejsou peníze. Pečovatelky v útulcích jim mohou jedině zpříjemnit každý den pobytu a doufat, že si aspoň nějaké to roztomilé klubíčko někdo odnese domů a bude to příběh se šťastným koncem, ten prcek vyroste na pěkného a zdravého dospěláka.

Co nevidět nastane vytoužený čas mé dovolené. Je ovšem otázkou, zda se o ní opravdu mám vyjadřovat tak květnatě, protože odjet na dovolenou, to zároveň znamená odtransportovat ven na chalupu všechny tři mé kocoury. A to, vážení, to je peklo. Oni jsou ve všem naprosto rozdílní a nejednotní, ale jen v jediné věci projevují absolutní svornost! Nenávidí cestování! A všichni tři jsou bohužel tak chytří, že si včas uvědomí, co se chystá. Jakmile začnu do předsíně snášt různé ty tašky a košíčky, už se tváří podezřívavě. Zchystat jim přepravky také musím a to už je jasné potvrzení jejich osudu. Proto mizí! Korunu tomu nasadil Mourek přede dvěma roky, to těsně před odjezdem zmizel tak důkladně, že jsme ho prostě nenašli. Byt jsme několikrát důkladně prohledali, pak jsme začali falešně předstírat, že jsme si to rozmysleli a že vůbec nikam nejedeme, posadili jsme se u kávy, ale nepomohlo to. Jak se nachylovalo k pozdnímu odpoledni, se skřípotem zubů jsme si museli přiznat, že ten zmetek nad námi zvítězil. Zanechali jsme ho doma, za trest sice se spoustou čerstvé vody a steliva v kálecích miskách, ale z jídla dostal jen hrst sušenek pro zachování holého života, ještě v autě jsem vztekle provolávala, že jsem mu neměla dát ani to, ať se pro jednou pořádně postí! Po dvou dnech se vrátil do města syn, doma nalezl ublíženého a pokorného kocourka, který vypadal, že si nepřeje nic jiného než být důkladně nakrmen, posazen do tlumoku a odvezen na chalupu za ostatními. Od té doby nad kocoury bdím, před odjezdem je už od rána držím přehledně pohromadě v jedné místnosti, ale je to fuška, fuj, vážně mocná brnkačka na nervy!

Zrzek (neboli pan Fousek, jak mu také občas říkám - a to nikoli, že bych to obšlehla v druhé řadě seriálu Rodinná pouta, ale už dávno, dávno předtím), tedy pan Zrzek Fousek má jeden hrozně pitomý zvyk. Přiznám se, že by ho neměl, nebýt mých zvyklostí a domácího zařízení. Nicméně u nás doma se to má tak, že počítač mám v rohu místnosti na velikánském starodávném psacím stole a i když tam složím všechny počítačové komponenty včetně tiskáry, kousek místa mezi monitorem a hlavním zdrojem zbývá volný. Na ten flíček po řadě cílí všichni tři moji kocouři, nejvytrvaleji ale právě Zrzek. Koukne se zdola, aby se trochu povytáhl, posadí se přitom za zadní a ocas jako svišť, s tlapkami do vzduchu. Když se mu zdá, že se do flíčku vejde, skočí. Skočí pěkně zdola rovnýma nohama, přes mé krz zuby drcené zákazy "Neskákej, hrome, neopovaž se skočit, shodíš mi..." Skočí. A většinou shodí. A potom, jak zlatý hřeb svého vystoupení, místo aby na ten uprázdněný kousek usedl či ulehl, váhavě se zastaví a přemítá. Stojí ovšem před monitorem a ke mně jaksii naštorc, takže mně přitom poskytuje úchvatný pohled přímo do kočičího zadku. Kdyby si pšouknul, odletí mi brejle. Krom toho zdržuje, píchám ho tedy do objemné kejtičky tužkou či pravítkem a nařizuji: "Marš, marš pryč!" Tomu rozumí, ač příliš nedbá. Ale přece jen svěsí ocas, ledabyle jím zakryje díru a otočí se tím správným směrem. No, díkybohu i za to málo!