Zrzek má srst hustou jako medvěd. Měl jí odmalička, když ke mně do domácnosti přibyl ve věku asi tří měsíců, s vážným ksichtíkem kotěte odrostlého tak na půl roce a s tělesnou váhou a rozměry dospělého kocoura. To by nevadilo, kdyby si Zrzek uměl a chtěl svůj kožíšek jak náleží udržovat, to ale nehrozí, je to kus čuněte. Když už není zbytí, trošku se prackami pošolíchá za ušima a přejede si cihlový čumáček, trošku olíže meruňkové bříško a v nouzi opravdu nejvyšší pozvedne zadní nohu a vyčistí si řitní otvor způsobem, jak to tak nádherně výstižně předvedli při animaci Shreka II. tvůrci na Kocourovi v botách. Naštěstí tato poslední nedbalost není příliš na závadu, Zrzek má výtečné zažívání a z toho důvodu jsou jeho intimní místa neustále čisťounká i když se jim příliš nevěnuje. Horší je to ale s hřebem. Zrzek je z rodu krátkosrstých a celkově krátkých, jakoby připosražených a masivních koček, na záda si prostě nedosáhne. A právě zádíčka má znečistěná nejšastěji, s lítostí doznávám, že mojí vinou, protože je tak líbezný a tak neustále na mně doráží a žadoní o moji pozornost, že ho často pohladím třeba rukou namazanou vydatným krémem před spaním nebo ne úplně odmaštěnou při vaření. Naštěstí je dost tvárný a tak se nám i tohle podařilo zvládnout. Na hřbetě prostě Zrzka umývám já. Jak? Jednoduše. Ze starého, čistě bavlněného ručníku jsem si ušila dvě žínky, které se dají navléknout na ruku. (Jistěže takovou žínku dnes běžně koupíte za pár šupů někde u Vietnamců, ale ty bývají už z materiálu s příměsí uměliny a to se mi nezdálo moc vhodné.) Zrzkova mycí procedura se nutně musí odehrávat v obýváku a já při ní sedím v pohodlném hlubokém křesle. Napřed si tedy do plastového přenosného umývadla připravím dostatek teplé vody, provoněné nějakým bylinným odvarem, konkrétně uklidňující mátou nebo meduňkou. Umývadlo si pohotovostně připravím k ruce - tedy vlastně spíš k noze. A potom musí holt při Zrzkově očistě pomoci někdo druhý. Já Zrzka odchytím, donesu do obýváku a usednu s ním do křesla, aniž by on stále měl jakékoli podezření. Můj pomocník musí hbitě namočit jednu žínku, vyždímat jí skoro do sucha a navléknout mi ji na ruku. Na pravou. Levicí držím, pravicí kocoura hladím. A žínka při tom přece jen trochu myje. Je to zdlouhavá procedura, můj momocník musí být tiše jako myška a nesmí rušit moje vyprávění, určené pouze pro Zrzkovy obrovitánské uši: "No jo, hladíme, hladíme tak, aby byla kočička voňavá a čisťučká, to bude krása, uvidíš. A teď ještě tu druhou stranu ( téměř ztuhlého macka musím na klíně obrátit jako obrovský plát masa k propečení a totéž opakuji). Nakonec je kocour skoro čistý a já - skoro spokojená, že mu takto ošetřená srst rychle proschne a že se nemůže nastydnout.