Monday, February 25, 2008

Že Obláček je mezi všemi třemi mými kacoury ten největší moula, to už jsem myslím tu a tam nadhodila. Nuže, tvrdím to nyní zcela veřejně: je to moula, dobráček a sladké ťululum. Až se divím jak je možné, že před léty přežil nějaký čas jako tulák, než se stal nalezencem v naší rodině. Ale jeho moulovatost nejde tak daleko, aby na sebe nebyl náležitě pyšný a opatrný, jako pravý perský kocour. Uvedu příklad: kocouři mají své misky na sušenky u výklenku, kde jsou dveře do špajzu. Má to své výhody, moc často se tam nesrazíme. Tuhle jsem ovšem v předvánočním čase ukládala větší množství zásob a Obláček se právě usadil u svých oblíbených sušenek. Překážel až běda, ani ne tak celý, jako jeho huňatý ocas, který si pohodlně vyložil přímo mně do cesty. Párkrát jsem ho překročila, ale brzo mě to přestalo bavit. "Broučku," řekla jsem důrazně, "mně je to jedno, ale až ti na ten ocas šlápnu, nesmíš se zlobit." Mám inteligentní kocoury. Rozumí mnoha slovům a "ocas" je jedno z nich. Pro jistotu jsem ještě kožešinovou bačkorkou nabrala tu Obláčkovu nadýchanou ozdobu a posunula ji kousek do strany. Pochopil okamžitě. Nikomu nepřeji vidět ten uražený pohled, kterým po mě hodil. Ale zvedl se a přesedl si tak, že ocas měl na druhé straně a už nepřekážel.