Sunday, June 22, 2008

Kocour Garfield slaví už třicáté narozeniny. A je tím ještě slavnější než dosud. Píše o něm bulvár, právě jako se o něm seriózně zamýšlejí na stanici Radiožurnál. A všude si kladou stejnou otázku – čím to je, že tlustý, líný, nenažraný a trochu zlomyslný kocour nabyl mezi lidmi takové oblíbenosti. Ve spoustě teorií chybí ta jediná, která se zdá správná mně: v každém člověku je kousek takového Garfielda. Přeje si pohodlný život, v němž by se neustále nemusel ohlížet na ostatní. Přeje si mít plný břich bez práce, nějakou tu legraci, prostě – kousek toho životního pokakaného štěstíčka. Klidně se bude i stydět, když pro to občas vyvede něco nepěkného, ale ani to mu nezabrání, aby to příště nezopakoval. Lidé za to nemohou, Stvořitel je prostě takové udělal. Lidé to dokonce vědí, proto v jedné písni znějí poutavá slova „..nech nás žít, Bože, přece víš, že se lidé nezmění…“ No jo, když nás ale ten Stvořitel takhle zfušoval a teď nás mačká, abychom se skrze mizerné živobytí zušlechtili, co nám vlastně zbývá než příchylnost ke Garfieldovi, kterému to všechno nakonec vychází k dobrému?