Moje kočky

Ferdíček

2011-06-04T23:19:00.001-07:00

Tak nás zarmoutil náš nejstarší kocourek, ferdíček (babiččin). Ve věku sedmnácti let odešel a již odpočívá pod ořechem na zahradě, tak jako všichni ostatní naši. Budiž ti země lehká.

Mourinka

2010-05-10T02:57:00.000-07:00

Tak máme na chalupě novou kočičku, mourinku. Prostě jen tak odpoledne přišela a dala jasně najevo, že odteď je naše. Je to taková ta klasická vesnická mourinka, malého vzrůstu a chuti se mazlit. Na venkově se holt málokdo zastaví, aby pohladil kočku. Tedy opravdu kočičku. Lidé je sice občas krmí, aby se trochu držely u domu a odháněly myši, ale lásku k nim bohužel necítí. Tak snad aby prcek vydržel a hodně dlouho se vracel, poslední takovýto venkovní kocour chodil na jídlo pravidelně asi pět let, to je na polodivokou kočku docela slušná délka života. PS, hrozně rád se mazlím s venkovními kočičkami, i když chápu, že to asi ty naše pěkně rozčiluje. Syn

Zima a micky

2010-03-31T18:13:00.000-07:00

Letošní dlouhá zima mým třem chlupaťoučkým dodala! Zpočátku to neviděli nijak zle, když začal padat první sníh, byli na něj dokonce zvědaví, ačkoli ho předtím viděli už mnohokrát. Vzájemně se vytěsňovali ze svého polštáře na šicím stoji, aby odtud mohli oknem sledovat tu načechranou bílou nádheru. Dlouho jim ale nadšení nevydrželo - při nejlepším utěsnění od okna trochu táhne a to je netěšilo. Velmi rychle dospěli k názoru, že u sálajícího radiátoru je líp a v lidských postelích ještě daleko lépe. Já si chvílemi vůbec nebyla jistá, jestli náhodou nemám doma místo kocourů tři medvědy: zachlupatili se do obrovských koulí, v jednom kuse spali a i když zprvu se budili hlavně k jídlu, ke konci zimy se z probouzení stala zejména vyprazdňovací pauza: miláčkové se odpotáceli ke kálecím bednám, upotřebili je pokaždé tak důkladně, jako by to bylo jejich poslední dílo na tomto světě, bez chuti užrali něco málo ze svých talířků a ve stavu naprosté neprobuzenosti zase upadli někam do tepla a ztuhli. Skoro mě to hněvalo - nač mám doma tři kocoury, když mi žádný z
nich nedělá společnost, nemazlí se, neťapká za mnou na měkoučkých tlapkách, neloudí o kus masa? Teď se hněvám: - nač mám doma tři kocoury, co jen lítají, bezuzdně se perou, vzájemně ze sebe cupují chlupy v množství, z kterého bych sepředla na svetr, nadnormativně žerou a vůbec se namazlí?

Očkování a jiné kočkování.

2009-10-27T12:18:00.001-07:00

Tak jsme dens byli naše ratolesti očkovat, což je vždy veliká zábava. Totiž pro vysvětlení: A) toto píše syn, matka je trochu mimo.. B) z mé matky by měli průkopníci očkování radost, protože podle ní je absolutně samospasitelné, zabírá dokonale na všechny nemoci atd. Ona sama je výborný zákazník pro doktory, každý rok se pravidelně nechává očkovat proti chřipce a vůbec jí nevadí fakt, že vakcína působí na dva nebo tři z desítek chřipkových kmenů. A co horšího, ona je takový ten typ, co je natolik přesvědčený, že má pravdu, že vlastní vůlí ohne realitu a ono jí to pak funguje. Ale zpět k těm kočkám, již nějakou dobu jí posedal hysterák, že bude potřeba znovu nechat naočkovat kočky. Prvně jí to začalo napadat asi tak týden před napadnutím prvního sněhu. Tehdy to ještě nevyšlo, musel jsem zůstat v práci až do večera. Klika. A pak bylo tak šílené počasí, že jí to na nějakou dobu přešlo. Ale někdy minulý týden vylovila ze schránky upozornění od veterináře, že se vaší kočičce končí očkovací doba. (To teď posílají, jde jim o kšeft) A hned bylo jasné, že dny domácího pokoje skončily. Celý následující týden nedala pokoj snad ani na půlden, neustále opakovala, že se musí jít do na veterinu očkovat kočky. A to, že je kočka tvor senzitivní a neklidu v rodině si všimne snad není potřeba zdůrazňovat. Takže klid a pohoda vlastně skončily už před týdnem, a od té doby atmosféra jen houstla. Až nakonec padla volba na úterní večer, jako období utrpení. (příště)

2008-08-27T09:15:00.000-07:00

Tak jsme se vrátili z dovolené - totiž já a moji tři kocouři, má zlatíčka, mé tři zlaté koruny, jak jim říkávám žertem podle jedné z oblíbených pohádek. Jenomže ona to venku vůbec nebyla taková idyla, jak by se mohlo zdát. Moureček trucoval, ač je na chalupě vlastně rodák, Obláček, tulák, věčně číhal, jak by zdrhnul. Jedině Zrzek, sláva mu, zachovával flegmatickou příchylnost k místu, kde se vyskytovaly jeho jídelní a kálecí misky a pohodlná místa pro spaní. Což by celkem šlo nebýt toho, že na chalupě se nám vyskytuje ještě další element: sousedův kocour jménem Filip. Ten je přesvědčen, že jakmile přijedu já, mám bezesporu ve svých zavazadlech něco dobrého pro kočky. A mám-li s sebou tři vlastní kocoury, mám toho dobrého zaručeně tolik, aby se dostalo i na čtyři. Následkem této (vcelku moudré) úvahy Filip neustále obejduje kolem našeho domu, ty tři vyrušuje a jelikož od něj jsou přísně odděleni síťovými dveřmi a okny a nemohou ho za to obejdování řádně po kocouřím spořádat, rvou se aspoň mezi sebou. Zatímco Fífa si vyskočí na venkovní křeslo a tváří se jako hotový andělíček. A i když Fífu - jak jinak - nakonec poslední den zanecháme s bohatou výslužkou na venkově, jako by ten neklidný duch i tak vanul s námi, kocouři nyní podezíravě očichávají všechny podlahy, zdi a nábytek městského bytu - a perou se!!!

2008-06-22T22:38:00.001-07:00

Kocour Garfield slaví už třicáté narozeniny. A je tím ještě slavnější než dosud. Píše o něm bulvár, právě jako se o něm seriózně zamýšlejí na stanici Radiožurnál. A všude si kladou stejnou otázku – čím to je, že tlustý, líný, nenažraný a trochu zlomyslný kocour nabyl mezi lidmi takové oblíbenosti. Ve spoustě teorií chybí ta jediná, která se zdá správná mně: v každém člověku je kousek takového Garfielda. Přeje si pohodlný život, v němž by se neustále nemusel ohlížet na ostatní. Přeje si mít plný břich bez práce, nějakou tu legraci, prostě – kousek toho životního pokakaného štěstíčka. Klidně se bude i stydět, když pro to občas vyvede něco nepěkného, ale ani to mu nezabrání, aby to příště nezopakoval. Lidé za to nemohou, Stvořitel je prostě takové udělal. Lidé to dokonce vědí, proto v jedné písni znějí poutavá slova „..nech nás žít, Bože, přece víš, že se lidé nezmění…“ No jo, když nás ale ten Stvořitel takhle zfušoval a teď nás mačká, abychom se skrze mizerné živobytí zušlechtili, co nám vlastně zbývá než příchylnost ke Garfieldovi, kterému to všechno nakonec vychází k dobrému?

2008-04-27T03:46:00.000-07:00

Tuhle v naší ulici - už pokolikáté - zase visela zoufalá prosba, aby dobří lidé pomohli majitelům najít zaběhlou kočičku. Říkám si, že většina kočičích lidí je v tomto směru nepoučitelná. Bezpečnostní sítě si do oken nedají, zvědavé zvířátko má cestu ke svobodě volnou a pochopitelně toho využije a páníčkové se potom tváří jako mučedníci a snaží se halasnou inzercí napravovat, co vlastně sami zavinili. Znám za svůj život spoustu městských koček, ale jen jedinou, která chodila sama ven a také se vždy dokázala bezpečně vrátit. Byla to siamka, ti její jí říkali Zuzana. Rodokmen měla snad až ke kočkám královny Kleopatry a vypadala na to. Nádherná, výlučná z jakéhokoli kočičího společenství, k cizím lidem nevrlá a jen o stupínek vlídnější k těm nejbližším, kterým milostivě dovolovala pečovat o svůj blahobyt. Když jako dospívající mňaudáma projevila zájem o zahrádku před domem, ti její lidé ji tam po řadě chodili venčit, pochopitelně vždy bezpečnostně upnutou do červeného postrojku. A trvalo dlouho, než dostala naprostý aus. Nakonec se ta rodina kvůli Zuzaně i přestěhovala z druhého poschodí do prvního, aby vzácná kočička mohla chodit do zahrádky zcela po své libosti oknem. A Zuzana si užívala. Za nízkou zídkou jezdila sice auta, ale moudrá Zuzana se s nimi nikdy nedostala do konfliktu, stejně jako se nikdy nikam daleko nezaběhla. Nakonec se dožila požehnaného kočičího věku patnácti let a zesnula ve svém pelíšku, v kruhu svých plačících a milujících lidí. No jo, ale co já vím, ona byla ta jediná, tak bacha, přátelé!!!

2008-03-30T08:58:00.000-07:00

I když je chvílemi ještě zima k zalknutí, je jaro, to je jasné! Na mých třech kočičích miláčcích je to znát! I když jsou vykastrovaní (ale ano, sypu si hlavu popelem, mrzí mě, co jsem s nimi provedla, ale představte si, že vám v normálním bytě 3+1 pobíhají silně pohlavně cítící kočičáci a značkují podle své přirozenosti), zmatků je u nás dost. Obláček a Mourek na jaro jaksi rezignují. Má to co činit s jejich nepřirozenou kastrací, která je zbavila všeho, ale to jsem netušila, když jsem u příslušné paní doktorky ty zákroky platila. Zrzek měl štěstí. Jeho si už podal tým špičkových doktorů. Proto také Obláček a Mourek vypadají zezadu docela jko kočičky, ale Zrzek se navenek skví všemi kocouřími atributy, jako by měl i to, co nemá. Jenomže - i tohle má svůj háček. Obláček i Mourek jaro neprožívají, je jim zcela lhostejné. Ale Zrzek, hrom ho za to bac, Zrzek je jiný. Poslední týdny vysedává u našeho zamřížovaného kuchyňského okna do dvora, toužebně úží tvář a pomňoukává. Nic na tom nemění fakt, že paní situace jsem já, hladím ho po celém buclatém tělíčku a říkám mu: "Nenamlouvej si, miláčku, já tě za žádnou nevěstou nepustím, jen bys od ní chytil blechy!" Ale je mi ho líto! Proč nemůžu žít v malém domečku uprostřed přírody a toužit s Machem a Šebestovou: ... ať je koček milión."

2008-02-25T09:05:00.000-08:00

Že Obláček je mezi všemi třemi mými kacoury ten největší moula, to už jsem myslím tu a tam nadhodila. Nuže, tvrdím to nyní zcela veřejně: je to moula, dobráček a sladké ťululum. Až se divím jak je možné, že před léty přežil nějaký čas jako tulák, než se stal nalezencem v naší rodině. Ale jeho moulovatost nejde tak daleko, aby na sebe nebyl náležitě pyšný a opatrný, jako pravý perský kocour. Uvedu příklad: kocouři mají své misky na sušenky u výklenku, kde jsou dveře do špajzu. Má to své výhody, moc často se tam nesrazíme. Tuhle jsem ovšem v předvánočním čase ukládala větší množství zásob a Obláček se právě usadil u svých oblíbených sušenek. Překážel až běda, ani ne tak celý, jako jeho huňatý ocas, který si pohodlně vyložil přímo mně do cesty. Párkrát jsem ho překročila, ale brzo mě to přestalo bavit. "Broučku," řekla jsem důrazně, "mně je to jedno, ale až ti na ten ocas šlápnu, nesmíš se zlobit." Mám inteligentní kocoury. Rozumí mnoha slovům a "ocas" je jedno z nich. Pro jistotu jsem ještě kožešinovou bačkorkou nabrala tu Obláčkovu nadýchanou ozdobu a posunula ji kousek do strany. Pochopil okamžitě. Nikomu nepřeji vidět ten uražený pohled, kterým po mě hodil. Ale zvedl se a přesedl si tak, že ocas měl na druhé straně a už nepřekážel.

2008-01-07T11:47:00.000-08:00

Tak jsem si dlouho myslela, že můj kocourek Obláček je vlastně takové hloupinké, byť i velmi milé zvířátko. Až jsem si říkala, jak je možné, že jako nalezenec prokazatelně přežil víc než dva měsíce ve volné přírodě! Ale ne, on není hloupatý, tuhle jsem se přesvědčila, že je naopak velice mazaný. Kocouři mají misky na sušenky u špajzových dveří. Tam se nechodí denně a misky tam skoro vůbec nepřekážejí. Před vánoci jsem ovšem pořídila větší nákup a bylo zapotřebí ho do špajzu nějak vhodně uložit. A Obláček se právě v tu chvíli rozhodl, že pokud nepojí sušenky ze své mističky, asi vzápětí pojde hlady. Pohodlně se k té baště usadil a jeho huňatý perský ocas vyšel přesně do vchodu, aby hodně překážel. Několikrát jsem to chundelaté lano přeskočila, ale velmi brzo mě to přestalo bavit. "Podívej, broučku," řekla jsem důrazně. "To si nemůžeš sednout tak, aby tady ten tvůj ocas nepřekážel?" Moji kocouři jsou velice chytří, znají smysl mnoha lidských slov a "ocas" k nim patří, často varuji, že je ta jejich zadní ozdoba někde v nebezpečí uskřípnutí. Tentokrát, aby Obláček nezůstal na pochybách, ještě jsem se jemně dotkla špičkou kožešinové bačkory té jeho parádičky. Pochopil. Nepřejte si vidět, jak přezíravý pohled po mně hodil. Ale vstal a se vší důstojností se u misky otočil tak, aby ocas směřoval na opačnou stranu, kde už vůbec nepřekážel.

2007-11-26T08:47:00.000-08:00

Mourek je srandista. Přitom - kdo by to do něj řekl, vždyť už je mu přes deset leto, je to kočičí senior. Ale prostě veselý kočičí dědeček. nejvíc miluje, když si napustím plnou vanu vody a vlezu si do ní s knížkou. To má totiž šanci mě překvapit. Když z ničehož nic hupne vedle vany na pračku, vždycky mě spolehlivě dostane, leknu se a vyjeknu. To ho blaží. No a já pak samozřejmě hned pakuju knihu do bezpečí, poté, co jsem vůbec poprvé jednu z knihovny při takovémto extempóre utopila a potom jsem pracně musela shánět náhradu. Mourek to sleduje zúženýma očima a ví, že tím nastal jeho čas. Přes vanu máme polici na odkládání mycích potřeb, no co polici, prostě ohraněnou a vhodně přiříznutou desku, z jaké nám dělali koupelnový nábytek. Mourek seskočí z pračky, hupne na vanu a po její úzké hraně úžasně úhledně doběhne až k desce a pokusí se na ni usadit. No jasně, místečko je to příhodné, vidí odtud lépe do vody. A že přitom pokácí sprchové gely, shodí do vany mýdlo a zaručeně ještě aspoń několik dlaších předmětů, to mu vůbec nevadí. Největší legranda je, když shodí molitanovou mycí houbu. Ta měkce přistane na vodě, ještě suchá a Mourek ji začne po hladině prohánět tlapkou. Nejvíc ho naštvu, když houbu popadnu a namočím. Ta se začne potápět, ne úplně, pluje tak "napolo" jako klesající Titanic, ale Mourek už ví, že je to pro jeho tlapku tíha, honit tuhle vodou nacucanou potvoru a mračí se na mě. Smočí tlapku a cákne mi přímo do obličeje. Já ho žertovně zatahám za černou špičku ocásku, on se po mně ožene. Páni, to bude ale žůžo, až mi při tom kočkování jednou zahučí do vany!

2007-11-08T08:55:00.000-08:00

Jak se blíží Vánoce, zvolna mi naskakuje husí kůže. Nikoli z gruntování, z objemu práce, z pečení, vaření či z předvánočního shonu, nic z toho mně už dávno neděsí. Ale tři naši kocouři a vánoční oslava, to je kapitola sama pro sebe. Vánoční stromeček doznal změn už dávno. Skleněné ozdoby či barevné lametky na něm nenadjete, protože takovéto okrasy, to byla voda na kočičí mlýn, ti tři darebové na stromeček neustále číhali jako na kořist a jen jsem se otočila, přičinlivě jej odstrojovali. Mašličky a pár pozlacených ořechů a červených jablíček z umělé hmoty je už tak nebaví, ale běda mému loňskému hloupému nápadu, že některé dárky rozvěsím o štědrém dnu přímo na stromek! Takové balíčky s luxusními mýdly mi připadaly zcela nenapadnutelné, kocouři přece přes barevné obaly ucítí tu vůni a vyhnou se jim obloukem! Žertovně pobalené bonbóny a teplé ponožky pro babičku přece také nemohou nikoho normálního zlákat! Jó, vážení, normálního možná ne, ale naše kocoury ano! Stromek u nás stává ve velké ztemnělé hale, aby každý z rodiny mohl nepozorovaně projít a v nestřeženém okamžiku pod něj naskládat své dárky - já byla první. Po večeři jsem sklidila se stolu a jelokož nějakou dobu už supluji hlavu rodiny, aniž jsem co kontrolovala, ve slavnostní náladě jsem zacinkala na zvoneček jako že Ježíšek už přišel - a rozsvítila... No nepřejte si vidět ten binec. Pravda, většina mýdel vydržela, ačkoli mnohé byly z nižších větví sražené na podlahu, obal byl potrhaný jen na několika. Zato na bonbónech se naši kočičáci vyřádili, co viselo v dosahu jejich tlapek, to rozsápali a rozmetali okolo do širého prostoru. Nejhůř dopadly dva ozdobné baíčky s babiččinými ručně pletenými ponožkami, asi proto, že byly tak lehké a měkké. Ponožky kocourci rozbalili, jako by si je chtěli obléknout. A jelikož přes překřížené mašle se pletenina pochopitelně nerozvinula do plných rozměrů, z potrhaného papíru čučelo cosi nesmírně groteskního. No, milujeme naše kocourky, nikdo z nás nezačal nadávat. Ale ti darebové stejně věděli, že to jen Pánbůh není doma, ale že vyvedli nějakou nezdobu - zmizeli, ani se po nich nezaprášilo. Tak nevéím, co bude letos?

2007-10-08T09:25:00.000-07:00

Zrzek má srst hustou jako medvěd. Měl jí odmalička, když ke mně do domácnosti přibyl ve věku asi tří měsíců, s vážným ksichtíkem kotěte odrostlého tak na půl roce a s tělesnou váhou a rozměry dospělého kocoura. To by nevadilo, kdyby si Zrzek uměl a chtěl svůj kožíšek jak náleží udržovat, to ale nehrozí, je to kus čuněte. Když už není zbytí, trošku se prackami pošolíchá za ušima a přejede si cihlový čumáček, trošku olíže meruňkové bříško a v nouzi opravdu nejvyšší pozvedne zadní nohu a vyčistí si řitní otvor způsobem, jak to tak nádherně výstižně předvedli při animaci Shreka II. tvůrci na Kocourovi v botách. Naštěstí tato poslední nedbalost není příliš na závadu, Zrzek má výtečné zažívání a z toho důvodu jsou jeho intimní místa neustále čisťounká i když se jim příliš nevěnuje. Horší je to ale s hřebem. Zrzek je z rodu krátkosrstých a celkově krátkých, jakoby připosražených a masivních koček, na záda si prostě nedosáhne. A právě zádíčka má znečistěná nejšastěji, s lítostí doznávám, že mojí vinou, protože je tak líbezný a tak neustále na mně doráží a žadoní o moji pozornost, že ho často pohladím třeba rukou namazanou vydatným krémem před spaním nebo ne úplně odmaštěnou při vaření. Naštěstí je dost tvárný a tak se nám i tohle podařilo zvládnout. Na hřbetě prostě Zrzka umývám já. Jak? Jednoduše. Ze starého, čistě bavlněného ručníku jsem si ušila dvě žínky, které se dají navléknout na ruku. (Jistěže takovou žínku dnes běžně koupíte za pár šupů někde u Vietnamců, ale ty bývají už z materiálu s příměsí uměliny a to se mi nezdálo moc vhodné.) Zrzkova mycí procedura se nutně musí odehrávat v obýváku a já při ní sedím v pohodlném hlubokém křesle. Napřed si tedy do plastového přenosného umývadla připravím dostatek teplé vody, provoněné nějakým bylinným odvarem, konkrétně uklidňující mátou nebo meduňkou. Umývadlo si pohotovostně připravím k ruce - tedy vlastně spíš k noze. A potom musí holt při Zrzkově očistě pomoci někdo druhý. Já Zrzka odchytím, donesu do obýváku a usednu s ním do křesla, aniž by on stále měl jakékoli podezření. Můj pomocník musí hbitě namočit jednu žínku, vyždímat jí skoro do sucha a navléknout mi ji na ruku. Na pravou. Levicí držím, pravicí kocoura hladím. A žínka při tom přece jen trochu myje. Je to zdlouhavá procedura, můj momocník musí být tiše jako myška a nesmí rušit moje vyprávění, určené pouze pro Zrzkovy obrovitánské uši: "No jo, hladíme, hladíme tak, aby byla kočička voňavá a čisťučká, to bude krása, uvidíš. A teď ještě tu druhou stranu ( téměř ztuhlého macka musím na klíně obrátit jako obrovský plát masa k propečení a totéž opakuji). Nakonec je kocour skoro čistý a já - skoro spokojená, že mu takto ošetřená srst rychle proschne a že se nemůže nastydnout.

2007-09-29T08:26:00.000-07:00

Co by se vám vybavilo, kdyby před vámi někdo řekl "kocour na ořechách?" Pravděpodobně nějaká kulinářská specialita, která nemá s kocourem jako takovým vůbec nic společného. Popřípadě naopak nějaká drsná recese, jako byl jednu chvíli oblíbený fórek o pejskovi na kočičce: spíchneme párátky, pečeme na malém pekáčku, na oběd pozvema pana Srstku a paní Kubišovou. Ne, já to myslím docela jinak. Z chalupy jsme přivezli celý pytel ořechů. Ty ořechy nutně musí ještě proschnout, jinak zplesniví. Topíme wawkami, teoreticky tudíž není problém nasypat to množství do blízkosti topného tělesa a občas prohrábnout. No jo, zkuste si ale tohle se třemi diblickými kocoury, to bych měla ořechy v bytě úplně všude. Vymyslela jsem tudíž fintu: ze staré záclony jsem ušila obrovský pytel, položila ho ke kamnům, ořechy do něj nasypala a pytel jsem zavázala. Báječné, v řídké síťovině se mohly pohodlně sušit a přitom je žádná všetečná packa nikam neodpinká. Dnes ráno jsem se šla podívat, jak se ten můj vynález má. A na té hromadě - co byste mysleli -? ležel kocour Mourek a tvářil se, jako kdyby to byl ten nejpohodlnější polštář! Inu, škodu tím žádnou způsobit nemůže, tož ať si leží!

2007-09-10T09:03:00.000-07:00

Kdyby se kočičí chování vyjadřovalo výrazy, které platí pro lidské prototypy, Mourek by byl cholerikem. Nervní, vznětlivý, tu a tam mu rupne v bedně a vyvede něco, co by o chvíli později nikdy neudělal. Vím to o něm, přesto jsem si ale tuhle naběhla. Totiž: vzniklo to tak, že kocouři začali zase před zimou línat. Obláček si nechal s přesrstěšním svého hávu vcelku ochotně pomoci, Zrzek také neměl námitky proti pročesání kožíšku hustým hřebenem, Mourka jsem vynechala v jistotě, že na sebe nenechá sahnout a darmo bych vyvolávala konflikt. Zvládne to sám jako doposud pokaždé, srst má hladkou a jemnou. No jo, jenomže Moureček je nás služebně nejstarší kocourek a patří už do kategorie seniorů. Když ho vidíte plavně kráčet nebo skákat, jakživo byste mu těch jeho deset let nehádali, ale co se ostatního týká, už je to jako u lidí, už holt to není, co to bývalo. Zkrátka, přebývající srst si sám nevylízal a nevykousal, ač jsem po bytě nastražila hrnky s kočičí trávou, aby těm mým lépe trávilo. Na hřbetě se tomu zmetkovi udělaly tři hrbolky, kde srst odstávala jako ostny nějakého prehistorického tvora. To už se nedalo nic dělat, popadla jsem hřeben a šla na ně. Jenomže jsem nepočítala ani ve snu s tou Mourečkovou zpropadenou letorou. Je starý, pravda, ale pohotovost mu nechybí. Jen jsem se hřebenem té srstní hroudy dotkla, vystartoval po mně. A předrážděně a moc. Pravý ukazovák jsem měla procviknutý z obou stran kloubu. Za starých časů by z Mourečka musel být dobrý průvodčí na tramvaji. Nadávala jsem! Sprostě, přiznám se. A výsledek? Mně otekla skoro celá ruka a týden jsem nemohla ukazovákem ani pohnout. Moureček má ty své boule na hřbetě dodnes.

2007-08-28T09:02:00.000-07:00

Copak moji tři kocouři! To jsou úplní andělíčkové proti tomu kousavému stvoření, co má moje matka. Říká mu něžně Ferdíček, až by se srdce ustrnulo, to ale nic nemění na tom, že Ferdíček je samorost a lotr. Nemazlí se, leda chce-li sám. Když má hlad - nebo jen chuť - a zrovna nic v misce, popadne ji do zubů jako pes a nese ji mámě k nohám. A když panička nereaguje, začne jí škrábat koleno nebo kotníky. Nejhorší ale je, že je zavile proti jakékoli veterinární kontrole. Tuhle se matce zdálo, že se nějak často škrábe na uchu, že se mu tam asi něco dělá, že by potřeboval navštívit doktora. Sama ho nechytila, to dá rozum. Jako vždy, když je v nesnázích, povolala mně. Já se kasala, pravda, jak ho lapím jedna dvě. No, honila jsem toho všiváka po bytě čestně asi hodinu, po předchozím lákání a lichocení. Marně. Máti má byt přecpaný velmi vhodným nábytkem, za kterým by se schoval mamut, což teprve malý bojovný kocourek. A když už se mi ho někde náhodou podařilo zatarasit, škrábal a vrčel tak úporně, až jsem se ho bála. Nakonec jsem prohlásila, že po mém zdravém rozumu mu nic není, kdyby mu něco scházelo, určitě by nebyl v takové kondici, aby mně málem uštval. To tak, kocoura na veterinu mileráda dopravím, ale být poškrábána a pokousána divokou pumou, to tedy ne!

2007-08-06T09:15:00.000-07:00

Včera u nás byla po delší době na návštěve moje matka. Není to proto, že bychom si nějak vjely do drdolu, maminka je dáma vyššího věku a pendlovat někde v horku jí nesvědčí, sedí doma, čeká, co jí doneseme a čte zamilované romány(které ji také musí v knihovně vypůjčit někdo z rodiny). Ale včera přišla a jen ji přišel pozdravit Zrzek, ukázala na něj s odsouzením prstem: "Je moc tlustej!"No jo, je. MAea culpa. Ačkoli... copak za to, hrome můžu? Kdysi to u nás váhově docela šlo. Obláček, modrý peršan, měl přesně předpisovou váhu perských koček, totiž 4 kg. Šestiletý Mourek a dvouletý Zrzek to dotáhli svorně na 6 kg. živé váhy za kus. Jenomže jak věk šel, z mourka se zvolna stával ne už moc hltavý senior, zatímco Zrzek v plném vývoji sežral na co přišel. Dnes to probíhá tak, že Mourek dostane jako první, užere tak trochu aby přímo neumřel - a Zrzek se zatím činí a nahází do sebe všechno ostatní okolo. Nedat do misek dostatečné množství, to nejde, to by se na Mourka vůbec nedostalo. A zahnat Zrzka a nakrmit napřed Mourka odděleně, to už vůbec nejde. Mourek je nervní a ustavičně kouká po dveřích za které jsem Zrzka zavřela a když zrzavého pustím, on to tomu starci důkladne spočítá, ergo: pokusí se ho seřezat. Děj se vůle Matějova! Dávám do misek dost, Obláček váží pořád své 4 kila, Mourek lekce zeštíhlel na pět a Zrzek - no Zrzek je prostě tlustej!!!

2007-07-25T08:43:00.000-07:00

Letošní horko hubí nejen lidi, ale i kočky. Na rozdíl od lidí, kočičí plemeno si nemůže odložit kožich do šatníku a pobíhat jen tak nalehko. Moji tři frajeři větší teplo vcelku dlouho snášeli, ale i je to nakonec zmohlo. Zrzek je mazaný - v tom největším vedru vypozoroval, kudy to bytem aspoň trochu profukuje větříčkem a ačkoli kočky nemají pobývat v průvanu, blaženě se tam rozvalil na zádech, všechny čtyři pracky od sebe, takže vypadal přímo ostudně - no málem jako zastaralá mršina. Mourek se přestal schovávat ve skříni s prádlem a zaujal důstojné poleženíčko na chladném saténovém kočičím polštáři ve stínu kuchyňského okna, kde si vcelku také lebedil. Jen Obláček se projevil jako moula - jako vždycky ulehl na naducaný plyšový polštář, který mají kocouři u kamen v obýváku. Kamna sice pochopitelně netopila, nicméně hřejavý podklad vykonal své, Obláček ležel s otevřenou tlamičkou a lapal po dechu jako by to byla jeho poslední hodinka. Nemohla jsem se na to koukat bez zásahu, sama - funíc jako sentinel - jsem se ohnula, popadla vláčného kocoura a přeložila ho o pár cemtimetrů vedle, na parkety. A co byste mysleli? Ten nedovtipa jen blaženě polknul a vzápětí spokojeně usnul.

2007-07-12T07:32:00.000-07:00

Mea culpa, mea maxima culpa, já se kaju, že jsem tak dlouho nevyprávěla o svých třech kočičích pokladech! Mělo se to ale tak, že jsem se s nimi odbatolila na dovolenou, potažmo na chalupu, kde internet k dispozici nemám. Ale že jsem se tam s nimi nenudila, to můžu každému garantovat! Příležitostně zde některé epizody z našeho venkovského života zvěčním. Snad nejpovedenější ale bylo, že mi tam fouknul Obláček. Už se vůbec nedivím, že jsem k němu přišla jako k nalezenci, patrně právě tak cíleně kdysi někomu zdrhnul. Já myslela, že se to venku nemůže stát. Kvůli kocourům i kvůli mouchám (přes-soused chová krávy a moc nerad čistí chlév) mám všude v oknech a dveřích rámy potažené králičím pletivem a záclonovinou a pečlivě zavírám. Jenomže jednou se chybička vloudila a nahoře v komoře jsem nechala dveře nezajištěné. A za nimi otevřené okno. Obláček si vyčíhnul chvíli v noci - a ráno byl pryč. Když jsem to zjistila, hrůza mne polila, zda nezdrhli i oba ostatní. Ale ne, těm se jaksi nechtělo. Zato Obláček byl opravdu v prachu. Nikde po domě ani v komoře ani na balkónu, který na ni navazuje. "No jasně, je to nízko, seskočil a už je kdovíkde," kvílela jsem v duchu. Vyhlédnu z balkonu - a kdo si to dole nesedí a nevzhlíží vzhůru jako nepovedený trubadúr! No samozřejmě, Obláček. Ucouraný, hladový, kožich perské kočky v úžasném nepořádku, ale zjevně šťastný. Protože se o kocoury bojím, dávno jsem snad všechny místní obyvatele seznámila s podobou svých chlupatých miláčků, cpouce jim před oči zvířecí album ve chvílích vhodných i nevhodných, aby ty chlupatce případně rozpoznali, nestříleli na ně, nezaháněli je a naopak je polapili a eskortovali nazpátek. A tak mi později v prodejně postupně spousta místních ženských hlásila, kde byl ten můj modrý frajer viděn. Byl to docela úctyhodný seznam. Zcela nepochybně si ale musel nejvíc užít, když se promenoval po dvorku báby Zemanové mezi slepicemi. Však také od té doby až do odjezdu za mnou brousil, podával mi střídavě obě přední tlapky a naléhavě kvílel
"Mňau, mňau, mňau," což mělo zaručeně znamenat :"Pusť mě zase ven!" Protože své kocoury opravdu miluji a předpokládám, že v bezpečí jsou pouze v domě pod mým dozorem, dovedla jsem tomu odolat jediným tvrdým slovem: "Nasrat!"

2007-07-03T19:21:00.000-07:00

Co říci? Matka je i s kočičkami (kocoury) na chalupě. Takže já si užívám doma klid a prázdný byt. A místní čtenáři jsou ochuzeni o přispěvky, protože na blog nikdo nesahne. Bohužel (pro mě) se to brzy změní, máti se mi vrátí již o tomto víkendu, takže konec klidného života, konec záchodu bez kočočích bedýnek a konec jen tak otevřených oken. Tedy, ne že by teď bylo potřeba nějak extrémně větrat, ono nastala poněkud zima, na to že je prostředek léta. Ale to nic, podstatné je, že když se máti vrátí, tak sem zase bude přispívat ona, takže si to užijete..

2007-05-28T08:31:00.000-07:00

Není to tak dávno, co jsem se byla podívat v jednom kočičím útulku. Konkrétně v tom bohnickém, seznámila jsem se tam s kočičí milovnicí, která se o všechny ty kožíšky stará a také se spoustou těch kožíšků, od nejmenších po staré. A řeknu vám, že se mi pěkně svíralo srdíčko a měla jsem co dělat, abych si nějakého toho chovance nepřinesla domů. Jenomže u nás by to už asi nedělalo dobrotu, ti tři moji dosavadní se sice mezi sebou věčně sváří, ale kdykoli si musím z nějakých důvodů vzít na hlídání maminčina kocoura Ferdu, spojí se v jeden šik a dávají Ferdovi na frak. Tedy, kdyby takto důsledně postupovali všichni prostí lidé podle dávného hesla "Proletáři všech zemí, spojte se," na světě by už z cizí práce nežil ani jeden človrdíček. V této situaci jsou moji kocouři mazaní, šikovní a přizpůsobiví, docela podle dumasovského "Jeden za všechny, všichni za jednoho". Nechci ani pomyslet, co by udělali takovému útulkovému přírůstku, který bych domů přinesla s úmyslem osladit mu senioří věk rodinným prostředím. A donést koťátko? Kdoví, jestli by si ho nespletli s myší a nelovili! Koťátek v klecích mi bylo v útulku nejvíc líto. Paní průvodyně mi nezastírala ( a já z vlastní zkušenosti vím), ža takoví drobkové mají zřídkakdy šanci vyrůst do dospělosti. Do útulku je většinou uloží nějaký nálezce, nikdo ale neví nic o jejich rodičích a o zdravotních dispozicích, na složité lékařské rozbory nejsou peníze. Pečovatelky v útulcích jim mohou jedině zpříjemnit každý den pobytu a doufat, že si aspoň nějaké to roztomilé klubíčko někdo odnese domů a bude to příběh se šťastným koncem, ten prcek vyroste na pěkného a zdravého dospěláka.

2007-05-17T08:55:00.000-07:00

Co nevidět nastane vytoužený čas mé dovolené. Je ovšem otázkou, zda se o ní opravdu mám vyjadřovat tak květnatě, protože odjet na dovolenou, to zároveň znamená odtransportovat ven na chalupu všechny tři mé kocoury. A to, vážení, to je peklo. Oni jsou ve všem naprosto rozdílní a nejednotní, ale jen v jediné věci projevují absolutní svornost! Nenávidí cestování! A všichni tři jsou bohužel tak chytří, že si včas uvědomí, co se chystá. Jakmile začnu do předsíně snášt různé ty tašky a košíčky, už se tváří podezřívavě. Zchystat jim přepravky také musím a to už je jasné potvrzení jejich osudu. Proto mizí! Korunu tomu nasadil Mourek přede dvěma roky, to těsně před odjezdem zmizel tak důkladně, že jsme ho prostě nenašli. Byt jsme několikrát důkladně prohledali, pak jsme začali falešně předstírat, že jsme si to rozmysleli a že vůbec nikam nejedeme, posadili jsme se u kávy, ale nepomohlo to. Jak se nachylovalo k pozdnímu odpoledni, se skřípotem zubů jsme si museli přiznat, že ten zmetek nad námi zvítězil. Zanechali jsme ho doma, za trest sice se spoustou čerstvé vody a steliva v kálecích miskách, ale z jídla dostal jen hrst sušenek pro zachování holého života, ještě v autě jsem vztekle provolávala, že jsem mu neměla dát ani to, ať se pro jednou pořádně postí! Po dvou dnech se vrátil do města syn, doma nalezl ublíženého a pokorného kocourka, který vypadal, že si nepřeje nic jiného než být důkladně nakrmen, posazen do tlumoku a odvezen na chalupu za ostatními. Od té doby nad kocoury bdím, před odjezdem je už od rána držím přehledně pohromadě v jedné místnosti, ale je to fuška, fuj, vážně mocná brnkačka na nervy!

2007-05-09T08:52:00.000-07:00

Zrzek (neboli pan Fousek, jak mu také občas říkám - a to nikoli, že bych to obšlehla v druhé řadě seriálu Rodinná pouta, ale už dávno, dávno předtím), tedy pan Zrzek Fousek má jeden hrozně pitomý zvyk. Přiznám se, že by ho neměl, nebýt mých zvyklostí a domácího zařízení. Nicméně u nás doma se to má tak, že počítač mám v rohu místnosti na velikánském starodávném psacím stole a i když tam složím všechny počítačové komponenty včetně tiskáry, kousek místa mezi monitorem a hlavním zdrojem zbývá volný. Na ten flíček po řadě cílí všichni tři moji kocouři, nejvytrvaleji ale právě Zrzek. Koukne se zdola, aby se trochu povytáhl, posadí se přitom za zadní a ocas jako svišť, s tlapkami do vzduchu. Když se mu zdá, že se do flíčku vejde, skočí. Skočí pěkně zdola rovnýma nohama, přes mé krz zuby drcené zákazy "Neskákej, hrome, neopovaž se skočit, shodíš mi..." Skočí. A většinou shodí. A potom, jak zlatý hřeb svého vystoupení, místo aby na ten uprázdněný kousek usedl či ulehl, váhavě se zastaví a přemítá. Stojí ovšem před monitorem a ke mně jaksii naštorc, takže mně přitom poskytuje úchvatný pohled přímo do kočičího zadku. Kdyby si pšouknul, odletí mi brejle. Krom toho zdržuje, píchám ho tedy do objemné kejtičky tužkou či pravítkem a nařizuji: "Marš, marš pryč!" Tomu rozumí, ač příliš nedbá. Ale přece jen svěsí ocas, ledabyle jím zakryje díru a otočí se tím správným směrem. No, díkybohu i za to málo!

2007-04-30T08:32:00.000-07:00

Mourek se vždycky tváří, jaký je frajer a jak by si přál jen ven, jen ven! Okatě mi to dává najevo každý den. Když přijdu z práce a vstoupím do bytu, čeká už připravený u dveří, úzkou hlavičku povystrčenou dopředu špičatým čeníškem, jako torpédo připravené k vystřelení. Nerada přiznávám, že denně musím vstupovat do vlastního domova jako na číhané, abych ho stačila chytit za hlavu, případně aspoň za ocas před tím, než mi pláchne. Tuhle se ještě v podvečer vyhrnul ven můj syn. Něco se mu v životě semlelo, pospíchal, v roztržitosti za sebou dveře přibouchl jen tak halabala a ty se asi vzápětí zase otevřely. To se jen dohaduji, já je našla skoro dokořán asi o pět minut později čirou náhodou. A hned mi blesklo hlavou: "Marjápanno, kocouři! Že zdrhli po baráku?" Zrzka a Obláčka jsem vzápětí vypátrala, seděli pod kuchyňským stolem a tvářili se přemýšlivě. Mourek ale nikde. No jo, využil příležitosti a vydal se na zvědy. A já, jen tak v domácích leginách a vytahaném tričku, abych ho teď sháněla po domě! Pro jistotu jsem ale přece jen napřed podnikla pátrací akci po bytě. Zdálo se, že marně, Mourek prostě nebyl. Až mě napadlo podívat se do skříně, kde má v jedné příhradě zbudovaný pelech na košíku s látkovými odstřižky. No jo, byl tam. A když jsem se podívala, jen se choulil a vyděšeně kulil oči. To je mi hrdina! Ale že jsem z toho konce byla šťastná jako blecha, to snad je jasné!

2007-04-22T11:48:00.000-07:00

Zrzek pořád ještě líná. Není to tím, že já jsem líná ho česat, je to tím, že on se k tomu nijak s nadšením nestaví. Sice mi to (na rozdíl od těch zbylých dvou) dost milostivě trpí, ale žádné velké nadšení za tím nevidím a tak to vřdyclky odkládám tak dlouho, jak jen to jde. No, už to nešlo. Lehoučké, zářivě nazlátlé chmýří začínalo být po bytě nějak nápadně vidět na mnoha místech. Jako kdyby u nás pelíchal zlatovlasý dědeček Vševěd. Čapnula jsem tedy jemný hřebínek a vylákala Zrzka na klín. Ulehl na bok jako milostpán a vcelku se mi vydal vplen. Chvílemi dokonce skoro až pospával při té proceduře, což mne překvapilo. Potom jsem ale potřebovala učesat i jeho druhou stranu a velmi šetrně jsem ho obrátila. Jó, to jsem neměla dělat. Důrazně mi položil na zápěstí tlapku plnou drápků. Nezasekl, jen tak chvíli držel a slabě vrčel. Potom se zvedl a důstojně seskočilů. Co se dá dělat, po bytě se mi zase špacíruje jeden učesaný...půlkocour.

2007-04-17T08:32:00.000-07:00

Když jsem si před léty brala do své domácnosti prvního čistokrevného kocourka od soukromé chovatelky, udělila mi stran jeho opečovávání spoustu rad ústních a několik hustě popsaných strojopisových stránek. Mezi recepty, co prý kočky mají rády, stál ku konci také česnek. "Vyzkoušejte, některé kočky jeho vůně vysloveně přitahuje," stálo tam doslova. Nu, poctivě jsem to vyzkoušela a ani jeden z mých přírůstků od té doby zálibu v česneku nenalezl. Dokonce i když vůbec nejde o to, že by ho měl konzumovat v nějakém jídle. V těch bláznivých dnech, kdy je jednou vedro k padnutí a jindy zima málem jako na Sibiři, nějak jsem prochladla. A včera mne strašně rozbolely uši. Znáte takový ten pocit, že máte na ramenou hlavu, ale v níještě jednu a ta je podstatně větší, než ta venkovní a tlačí se ušima ven? Naštěstí na to znám od babičky výtečný recept - do vaty zabudovat přoměřený špalíček česneku a celý ten zámotek si vsunout do ucha. Česnek působí protizánětlivě jako antibiotika, ale nemá tolik vedlejších účinků - krom holt toho, že smrdí. To postupně řekli svým chováním i všichni tři moji kocouři. Přiběhli, vhupli mi do postele připraveni k mazlení - a když k nim ten česnekový pach dorazil, okamžitě se dokovali. Na milost mě vzali až ráno v koupelně, kdy jsem z polepšených uší česnekové tampóny vyndala a pořádně se umyla. Pacholci! Ještě si nestačili všimnout, že česnek nikdy nestonal!

2007-04-10T08:32:00.000-07:00

Na prodloužený velikonoční víkend jsme jeli ven. Tak se to u nás říká, když vyrazíme na chalupu, do domečku, za slastmi a strastmi zahrádkáře a hospodáře. V takovém případě ovšem s sebou nebereme kocoury. Kočičí plémě je konzervativní, má rádo svůj klid a svůj ustálený pořádek, krom toho, chalupu v zimě navštěvujeme jen sporadicky, je tam naprášeno, neuklizeno a třebaže je velmi lákavá představa, že bychom tam naše tři kocoury vypustili a oni všechno proběhli a prosmýčili jako živé mopy, přec jen jsme to nikdy neudělali. V městském bytě je jim houby zle, před odjezdem dostanou na talířcích rozložené celé menu nejmíň o pěti chodech, velký lavór s vodou a dvě přídavné kálecí misky, to jaksi pro jistotu. Denně je ovšem chodí krmit moje matka. A ta to neodbývá, jako Joannina nakladatelka ve filmu Honba za diamantem slovy:"Dobře, nažrat mu dám, ale mazlit se s ním nebudu". Moje máti poctivě krmí i mazlí, na to se mohou spolehnout. Přesto mi bylo po návratu vyrovnat se s jejich nevůlí. "Že nám tu bylo dobře? To tě neomlouvá! Opustilas nás, zradila, bůhvíjaké kočky jsi kde hladila, to se hned tak nezapomíná!"

2007-04-01T04:48:00.000-07:00

Že se kočky rády vyhřívají na sluníčku, to je asi všeobecně známé. Vyhovuje to plně jejich pohodlnosti, lenosti, která je jim přímo vrozená. Ti tři moji v tomto umění také vynikají, vrcholně ale slunění zvládá Mourek, ten to má vymakané. Ostatní dva se prostě vyvalí na slunce a zvadnou, zatímco Mourek na osluněném flíčku dlouho důmyslně přešlapuje dlouhatánskými nožkami, než se konečně uvelebí. A můžete si být jisti, že nakonec spočívá v naprosto ideální pozici - zádíčka až po ocas na plném slunci, hlavičkou ve stínu, aby se kočičí rozoumek nepřehřál! Mourek je číman a prostě ví!

2007-03-24T10:22:00.000-07:00

Vždycky jsem si říkala, jak praštěné jsou paničky, které svým kočičkám nabízejí chromované postýlky a krajkové polštářky a záclonky lehké jako dech. Jenomže Zrzek, ten mi to všechno osvětlil. Zrzek si jako kterýkoli kacou dovede položit pracky na zem a na ně hlavičku, ale nečerpá z toho nijaké potěšení, vrtí se a ve spánku čumí, prostě s tím má potíže. Tuhkle jsem našla u popelnice polštářek s obrázkem seriálových figurek Chipa a Dalea. Nemohla jsem ho tam nechat, polštářek jsem donesla domů, vyprala a usušila. A když jsem viděla, jak se Zrzek podivně vrtí ve spánku na své dece, polštářek jsem mu tam nakonec nastražila. Obydlel si ho okamžitě, obejmul packami, spinknul si na něm! Prostě je to asi tak - kočky mají rády něco pod hlavou, stejně jako lidé! Proto, že se nedovedou polštářku zmocnit, proto je snad nikdo nesoudí. Prostě mají rády... a lidé mají rádi zase je!

2007-03-15T10:15:00.000-07:00

Dlouhá léta okupoval malý prostor u mého počítačového stolu služebně nejstarší kocour Mourek. Zabral místo mezi monitorem a bednou s hard diskem, překážel jen diskrétně, pouze občas se připlichtil tak blízko, že se pokoušel mi při psaní klást malou ušatou hlavičku na hřbet levé ruky - a občas, když jsem se nad textem zamyslela - se mu to i povedlo. V poslední době (a vážně nevím, co se stalo), v prostoru mezi monitorem a bednou s hard diskem se zjevuje Zrzek. Ten nepřekáží diskrétně, to mu není shůry dáno. Na kýžené místo skáče zepředu, přes mé pootevřené šuplíky s poznámkami v krabičkách, seřazenými do miniaturní kartotéky, pravidelně se pokouší mi zavraždit inspiraci (sklínku vinného střiku), takže ji raději uchovávám v šuplíku po své levici. Na malé místo Mourkovo se robustní Zrzek navalí způsobem, který připomíná Majakovského verše. "Světe uhni!" Reflexy mi tím vypěstoval úžasné, bednu s hard diskem vždycky pohotově přidržím dřív, než se zapotácí na ní umístěná lampa. Zrzek nedbá. Navalí své krásné, lesklé, baculaté a teploučké tělíčko do mezírky, která Mourkovi zcela postačovala, zato jemu naprosto nikoli, ale vůbec si tím neláme hlavu! Zadní packy a zadek zasune podle možnosti pod monitor na nožce, do uličky vecpe to ostatní a obrovská palice s našpicovanýma netopýříma ušima mu přepadává přes stůl. Nevadí mu to. Pospává a vyčítavě na mne mžourá. "Jo, říkáš, že mě miluješ. Ale tohle musíš vidět a necháváš mě trpět!" Občas nevydržím. Přestanu pracovat a stanu se kočkomilkou, co mucká svého kocoura!

2007-03-13T09:51:00.000-07:00

Že Zrzek miluje krabice a vleze byť i do té sebemenší, to už jsem tu říkala. Donedávna jsem byla přesvědčená, že pouze on z mách tří kočičáků má tuhle úchylku. Před několika dny jsem si ale koupila u Vietnamců nové boty. Ne, že by se mi chtělo nakupovat podřadné zboží u cizáků, ale podprůměrný plat, tři hladové kocoury na krku... no prostě, ať žijí tito obchodníci s přijatelnými cenami, bez nich už bych dávno po světě chodila nahá a bosá. Nové boty ani nevypadaly nějak špatně, docela dělaly slušnou fazónu nohy... ale protože mám v posledních létech s chozením značné problémy, přece jen jsem milé boty vytahnla večer doma z krabice, abych je trochu rozchodila, než se v nich odvážím na ulici. V elegantní obuvi jsem uvařila večeři, vyslechla televizní noviny u bedny a potom už se mi to zdálo tak akorát a šla jsem milé botky uklidit. Jenomže nebylo kam. V krabici, kterou jsem zanechala v předsíni, byl doslova natlakovaný Moureček. A že to byla ta snad nejmenší krabice na boty, kterou jsem za svůj život viděla!

2007-03-11T12:38:00.000-07:00

Poznávám, že nastává opravdové jaro. Poznala bych to i se zavřenými okny a staženými roletami. Poznala bych to podle kocourů. Na jaře vždycky Zrzek honí Mourka. I tohle vyplývá z faktu, že Mourek, jakožto služebně starší, ale jemnější a mírumilovnější kocourek, chce mít svůj klid, uhýbá a nedovede plnit své vůdcovské povinnosti v plném rozsahu. A Zrzek to ví. Takže takové to "hups na záda" a "kous do ocasu" znamená v jeho interpretaci totéž co u politiků diplomatické prohlášení " ... a protože poslanec Opička tak úplně neobstál, dnes zde stojí nový kandidát..." A Zrzek se na tu kandidaturu přímo třese! Mourek ovšem o lidské diplomacii neví zhola nic a bere to klasicky po kocouřím, že vůdcem tlupy je vždy ten nejstarší. Takže u nás doma dochází ke konfliktům. Já je řeším házením bačkor a malých polštářků zásadně po zrzavém pronásledovateli. Mourovatý mi za ty zásahy není nijak povděčný, leckdy dokonce vyskočí za hlůavu mého křesla a nespokojeně vrčí, ale nezastaňte se pitomce, kterého by silnější protivník tak rád naprosto převálcoval! Ještě, že je tu Obláček. Ten je neutrální. Do kočičích sporů se neplete, mně vyskočí na klín a širokou tlamku s hustými licousy přiklání naléhavě k mým tvářím a čelu, jako by mně líbal. "No ještě mi dej pusinku, ještě," hladím mu pružně prohnutý hřbítek obě,a rukama a on blaženě vrní. V tu chvíli je mezi námi dokonalé souznění a pouto nejpevnější! To byste čubrněli na nádherná koťata, kdybych se po tom jeho něžňoučném
"políbení" proměnila v mladou perskou kočičku!

2007-03-08T09:17:00.000-08:00

Říká se, že na lepší si člověk rychle zvykne. Příklad by si člověk mohl vzít ze starého filmu pro pamětníky o matce Kráčmerce, ta když vyhrála na jeden los dva milióny, napřed počítala, jestli si může dovolit koupit za stovku župan, ale brzo si tak přivykla, že i při všech svých nedostatcích hrála nóbl majitelku realit. No, nezvyká si rychle jen člověk, i kočky to, jak jsem pochopila, mají v krvi. Zažila jsem s těmi svými třemi kocoury krušné chvíle. Peněz čím dál tím méně za čím dál víc práce, životní náklady stoupající absolutně ve všem, počínaje rolí hajzlpapíru a konče nájemným... i kocouři museli se mnou utahovat opasky, dnešní pan prezident by z nás mohl mít radost. Jistě, zvířátka nechápala, proč je toho či onoho méně, proč něco z jídelníčku vymizelo, kočičí oči hleděly vyčítavě, takže to chodilo, že napřed jsem dlouho, dlouho neměla já, než došlo na ně. Postupně se poměry trochu zlepšily a já to hleděla těm třem rychle vynahradit.Když do rodiny poprvé přibyl obrovský pytel kvalitních měkoučkých sušenek s vitamíny, ti tři byli nadšením úplně bez sebe. Musela jsem okamžitě pevný obal rozstřihnout a nandat jim do misek, jinak by to snad s odpuštěním žrali i s pytlem. Postupně ale zjistili, že sušenky nejsou vzácností, Když pytel vyprázdní, však on se objeví zase nový. Dnes zase přijel kurýr se zásilkou. Myslíte, že to ty mé chlupáče zajímalo? Ani omylem. Jen Zrzek, ležící u počítače, nadzvedl líně hlavičku a zase ulehl.

2007-03-05T09:26:00.000-08:00

Nepřejte si vidět, jak zase vypadal nedávno Obláček. Že nenávidí česání, to už jsem zmínila několikrát. V zimě si hustou srst držel na těle snad vší silou, nelínal skoro vůbec a chuchvalce v kožíšku se mu také nedělaly. Ale s postupujícím kalendářem se všechno změnilo, kvanta chlupů všude, v srsti cucky, žmolky... a ten zmetek ne a ne se poddat a nechat si kožich upravit, jak se sluší a patří! Každá nepořádná bába Švertásková si aspoň na jaře dojde ke kadeřnici a nechá si nějak popepšit účes, ale že by si z tohoto mohl vzít náš Obláček příklad, to ho jakživ nenapadlo. No, včera jsem ztratila nerby, kocoura polapila, největší cucky z něj kulatými nůžkami vystříhala, ostatek rozčesala či vycupovala. Obláček řval, cukal se, kousal a škrábal, to je jasné, ale já byla tentokrát tak připravená, že jsem vyvázla bez zranění. A byla jsem to dokonce já, kdo usoudil, že už to stačí, neutekl mi on, jak se také zhusta stává. Nu, pelášil ihned pryč a okazoval mi stříbrné, přece jen ještě trochu pocuchané paty. Ale asi za hodinu mi jako lehoučký stínek skočil na klín. Tlapkou mi pohladil obličej a učesanými licousy v plaché tváři se mačkal k mému nocu, "čeníšek na čeníšek" sázel hubičky. Ta kočičí bestie zajisté seznala, že si odlehčila a přišla mi tímto poděkovat. To je celý můj Obláček!

2007-03-02T09:16:00.001-08:00

Zrzek je tak trochu čuník. Přiznávám si to nerada, ale v zájmu objektivity to uznat musím. Mourek, to je čistota sama. Vždycky ulízaný, žádné ospalky v očích, pod ocáskem jako umeteno, drápky vykousané (a taky pekně nabroušené o náš nábytek a sedací soupravu). Obláček se snaží. Nepůsobí tak elegantně, oči má v jednom kuse ubrečené a v srsti spečence, ale je nutné mu přiznat polehčující okolnosti. Jako perskému kocourkovi s typově smáčklým čumáčkem má znetvořenou obličejovou masku, lebeční kosti talčí na slzné kanálky a prote ten jeho věčně ubrečený potok. A dlouhá perská srst vyžaduje pomoc ještě od někoho jiného, jeho dávní předkové v Egyptě měli ke své službě otroky! Zato Zrzek, obyčejný, zdravý, krátkosrstý - to holt je čunka. Mytí odbývá. Srst si jakž-takž do pořádku dá, aby ho nesvědilo, na ostatní kašle. Ví, že ospalky z očí mu umyju já navlhčeným papírovým kapesníkem a olízat se pod ocasem? No fuj, co si to o kocourovi myslíte? Raději se jakoby nenápadně otočí ke mně zády, abych viděla. A pokud se mi to nelíbí, tak ať se starám. No, kdo by si přál, aby mu po bytě lozil kocour s přídavky pod ocasem? Může si být jist, že je v tomto směru pečlivě hlídán a omýván!

2007-03-02T09:16:00.000-08:00

2007-02-28T08:27:00.000-08:00

Kdysi, když jsem ještě vodila do školky svého synka, pokaždé když jsem pro něj přišla, lezl mi zvědavě do tašky a kontroloval, jestli jsem mu něco přinesla. Léta se přehoupla - a dospělý syn si dělá srandu, jak mi totéž teď provádějí kocouři. Ti jsou ovšem tři - a také dostatečně vynalézaví, takže jejich lustrování někdy nákup neujde beze škody. Jen co vstoupím a položím tašky, zouvám boty a přitom už musím mazlit jednu, dvě nebo tři hlavičky, které se mi dychtivě nastrkují. Nejčastěji to bývají dvě hlavičky, ten třetí macek mi leze do tašky, zatímco ti dva mazlící se odvádějí pozornost. Jen co se přezuji do domácí obuvi (americký způsob života v podobě hamtání doma v botách s podrážkami posranými od venkovních psů se u nás nevede), jdu si umýt ruce. A to je voda na kočičí mlýn - do pátrání se zapojí všichni tři, protože nákup zůstal chvíli bez dozoru a toho se musí využít! Neomylně poznají, co je pro ně a cloumají balíkem hovězího masa nebo krabicí sušenek, s nadějí ale sahají i po ostatních zajímavostech, jako je salám či kuřecí maso pro lidi. Co kdyby káplo? No, nekápne. Vlídně, leč nekompromisně vzápětí všechno roztřídím a uklidím, protože zapomnětlivost se nevyplácí. jen jednou jsem zapomněla v předsíni ležet krabici kočičích sušenek. Ačkoli stejné měli ti zmetci v miskách, do rána byla krabice v rohu rozkousaná a sušenky roztroušené po celé podlaze.

2007-02-25T10:25:00.000-08:00

Mourek je mamlas. Vím to o něm dávno, dnes se ale extra vyznamenal. Moc rád sedává na pračce. navykl si to kdysi, když jsme měli ještě starou Tatramatku, horem plněnou, ta trochu hřála, takže tak chodil vysedávat, když byla v provozu a nahříval si tam bříško. Postupně si to místečko zamiloval a chodívá tam spát i když pračku máme dávno jinou. jelikož se také plné horem, nic moc se nezměnilo. Prečku vždycky nechávám otevřenou, aby mohla větrat, ale právě pro to horní plnění přes její zející otvor házím ručník a přes něj dávám o něco užší desku, aby do ní náhodou něco nespadlo. Mourek na to hřeší. Buď dřepí na pračce peroucí nebo si vyčká, až bytáhnu prádlo a "ustelu" a hupsne. jenomže dnes se přepořítal. Měla jsem moc práce, byla jsem roztržitá. Prádlo jsem vyndala, pověsila, ale dát na místo ručník a desku, to už jsem zapomněla. No a Mourek mi věřil, o ničem se nepřesvědčoval a skočil. Přišli jsme na to tak, že se začal rozléhat z koupelny prapodivný kravál a když jsme doběhli, buben pračky se otáčel tu k jedné, tu ke druhé straně. Ještě štěstí, že otevřená dvířka bránila pravidelnému otáčení, jinak by snad Moureček v bubnu šlapal kolem dokola, jako křečci ve svém kolotoči.

2007-02-21T08:54:00.000-08:00

Že Zrzek miluje krabice a vždycky se do nějaké volné natlakuje, o tom už jsem se, tuším, zmiňovala. Dovede si vážně vybrat i takovou ercht malou, jako třeba od letních sandálů či lepších bačkor, tedy botní krabici té nejmenší možné velikosti. Přesto do ní - netuším jak - prostě svých sedm kil živé váhy nacpe. Tuhle byla změna. Začalo to tím, že synáček šel o Silvestru slavit s kamarády a jako příspěvek k novoroční pařbě s sebou nesl mísu ovaru. Umělohmotný lavórek měl něco ke 30 centimetrům v průměru a byl plný čistého masíčka, žádné kosti kůže, prosím, sama jsem ho vařila a zchladlé balila s křenem, hořčicí a domácím chlebem. Že jsem ho nenandala do drahé nerezové mísy, to snad stál sám Pánbůh a všichni svatí nade mnou! Neb se stalo to, co se asi nutně stát muselo - lavórek se mi domů nevrátil. Prostě se na té oslavě nějak vypařil, kluci ho asi někde zapomněli a někdo ho sbalil. "No jo, ale já bez něj nemůžu být," kvílela jsem. "Zadělávám v něm na pizzu a na koláče!" "Prosímtě, taková blbina snad stojí sotva dvacku, kup si novej," byl syn hned hotov. "Dvacku? To stál leda za komoušů! Dneska počítej nejmíň jednou tolik, ale hlavně abych na to eště myslela, že si musím jít koupit něco, co už jsem měla!" remcala jsem. "Dobře, zejtra ti koupín novej a zaplatím ho, aby měla tvoje dušička pokoj," uzavřel synek tuto kauzu. A nutno připustit, nekecal. Druhý den se zjevil s lavórkem, na který se srdce smálo. Na rozdíl od toho prvního byl dokonce v barevném tónu, který dokonale pasuje do naší kuchyně. "Polož ho někam, já si ho hned vezmu a umeju," pravila jsem s rukama upatlanýma od vaření. No, nebudu vás napínat, synáček položil ten lavórek v předsíni na zem a když jsem si pro něj došla, hádejte, co jsem v něm našla? JO! Zrzka! A pěkně natlakovaného. Zvedla jsem lavórek i s obsahem a prezentovala ho synovi slovy: "Hele, co nám to tady pěkného vykynulo!" A Zrzek? Vůbec se nebál, blaženě mhouřil oči a vrněl.

2007-02-19T11:08:00.000-08:00

Dnes mne dostal Obláček! Už dlouhou dobu chodí bytem zcuchaný a éterický skutečně jako ten páně Vančurův Barbucha z dětské knížky o Kubulovi a Kubovi Kubikulovi. Nechce se totiž (Obláček) česat a vůbec nijan neprahne po tom, abych mu polepšivala jeho kožíšek. Přitom to jako perský modrý kocour zatraceně potřebuje den co den! Ale já nemám sílu se s ním hádat, rvát se o každé srsti protažení hřebenem, takže chodí světem poněkud zchuchán a zachuntán - no, jako pořádná cuchta! Ráno mi ovšem vyskočil na klín a tvářil se náramně povolně, pusinky mi dokonce sázel mokrým čunmáčkem na tvář a šmajchloval se. "No, toho nech, mám na tebe pifku, potřebuješ učesat a když vezmu do ruky hřeben, pereš mně," vedla jsem svou. Pořád "ňufal", tak něžně, jemně funěl kolem mé tváře a sázel mi na skráně mokré hubičky, až jsem popadla odvahu i hřeben. Jo - ten zmetek se nechal učesat v celé své většině! Asi ho svědily odumřelé chlupy v kožichu a usoudil, že já jsem k jejich odstranění ta správná osoba!

2007-02-19T08:50:00.000-08:00

Statisticky se dá vyjádřit úplně všechno. A také se této možností hojně využívá, třebaže je dávno jasné, že statistika je nástroj značně nepřesný. Aneb - jak se to vykládá v jednom prastarém fóru, - statistika je když soused zbaštil celé kuře a já sušila hubu a přesto jsme údajně měli každý půlu kuřete. Stejně tak je tomu asi s průzkumem, jak se kde mají děti. Nejlépe prý v Nizozemí a ve skandinávských státech, ale ani v České republice příliš nezaostávají. Je ovšem otázka, jak k tomu kdo došel. Čeští nezletilí údajně v průzkumu odpovídali, že své zdraví považují převážně za dobré. To mne dost rozesmálo, protože už dobře před čtvrt stoletím, když neustále chořel můj malý potomek, řekla mi rozšafně paní doktorka: "Já vím, je to smutné, ona půlka dětí, co mi přijde do ordinace, je anemická a ta druhá alergická a vy holt máte tu smůlu, že váš chlapeček má od obojího." Ale je pravda, že kdo opravdu slušné zdraví nepoznal, asi vůbec netuší, jak se má cítit. Naproti tomu děti většinově tvrdí, že nechodí rády do školy. Tomu se vůbec nedivím, co jsem zažila já se sebou a později se zmíněným již synem mne upevňuje v přesvědčení, že když zanikly instituce jako katané a inkvizice, musel někdo vymyslet aspoň spučasné školství, aby to ti malí neměli na světě tak jednoduché. Životní podmínky hodnotí české děti jako horší, než které mají jinde a ze všeho nejvíc jim vadí problematrické vztahy s vrstevníky a dospělými. Celkově si myslím, že by se dospěláci měli nad touto anketou zatraceně zamyslet!!!

2007-02-17T02:19:00.001-08:00

Tak - a je to tady! Neudržela jsem se a Zrzek dostal na zadek! Připravuji jednu práci, potřebuji k ní hromadu odborných knih a ty mi leží úhledně navršené vedle počítačového zdroje po levici. Vedle této kompaktní hory zbývá mezera, teprve potom následuje monitor. Všichni tři kocouři se rádi střídají v této mezeře, polehávají, pospávají, sledují mne při práci, protože vědí, že občas vzhlédnu - byť i dost roztržitě - a přítomného pohladím. Nemá to chybu. Jenomže Zrzek se dnes jaksi nevešel do vlastní kůže! Už to me žere, že stůl, stojící z rohu do rohu, zbylí dva navštěvují zadem, prostě si do mezery bez problémů vyskočí, zatímco Zrzek to bere dlouhým hopem zepředu, přes pootevřené šuple s poznámkami na pravé straně a přes střední šuple, kde mám umístěnou klávesnici. A dnes si ještě k tomu skok nějak špatně vyměřil, "hup" byl dlouhý a on přistál až v těch hromadách knih nalevo a všechny je shodil. I to jsem ještě ustála a jen s mírným láteřením jsem to zase uvedla do původníého stavu. A co myslíte - ten pitomec rozmazlenej, mou láskou a všeodpuštějící náklonností si absolutně jist, skočil vzápětí se stejným výsledkem znovu! No, zklamala jsem kočičí dušičku a nepotěšila vypasený zrzavý zadek, který sklidil několik dobře mířených pružným pravítkem!

2007-02-17T02:19:00.000-08:00

2007-02-13T12:33:00.001-08:00

Kočičí povahy jsou různé. Vím, že ta Obláčkova za mnoho nestojí, byť i její chundelatý majitel se vznáší po bytě jako andílek. Ke to značně vyčůraný andílek. Částečně jej k tomu ovšem opravňuje fakt, že se k nám do rodiny dostal po několikaměsíčním strádáním ve volné přírodě a to rozhodně perským kocourům nepřísluší. U nás velmi brzo zdomácněl, uklidnil se, přibral, zchlupatěl a zařadil se mezi dva ostatní kocoury. Po čase se ale u nás kočičí stavy proměnily, starý "vůdce tlupy" odešel do věčných lovišť, po něm nastoupil na trůn další služebně nejstarší a do rodiny přibyl mladík Zrzek. Dokud byl Zrzek kotě, všechno bylo v pořádku. Mourek kraloval a Obláček se Zrzkem prostě poslouchali. Když ale zrzek dospěl, začaly boje o vůdcovství - a Obláček se zachoval dost nefér. Ta sviňka chlupatá zcela podlézavě fandí silnějšímu! Přitom on jediný by mohl zvrátit chod v naší kočičí tlupě k spravedlivému normálu. Pokud by podporoval služebně nejstaršího Mourka, což by se slušelo, protože jeho jasným nástupcem je on, na Zrzka by byla kočičí přesilovka a to by prostě neustál ani takový sedmikilový macek, jako je on. To by si ovšem žádalo neustálé boje o prvenství a Obláček je pohodář. Je-li na straně Zrzka, Zrzek ho nepere. Mourek také ne, protože před tou přesilou zdrhá. A dát najevo, že stojí na straně Zrzka, to Obláčka moc nestojí. Tu a tam Zrzounka ochotně pustí k vodě a k sušenkám prvního (a Zrzek, v odplatu za tu loajalitu to po něm příliš často nevyžaduje), tu a tam ho poníženě očichá pod ocasem a občas prostě vyskočí a při jídle kousne Mourka do ocasu, aby dal najevo svoji neúctu k němu. Zmetek jeden! Ten to umí, plavat uprostřed! Jako řada dnešních politiků.

2007-02-13T12:33:00.000-08:00

2007-02-11T06:52:00.000-08:00

"A zrzavou, zrzavou, tu já mám nejradši, zrzavou, zrzavou, tu já mám rád..." zní mi v uších. Písnička, pravda, pokračuje dál strofou mírně řečeno - rozvernou. Napadá mne ovšem, zda tvůrce onoho textu skutečně "měl rád zrzavou". Možná, že zrzavé slečny byly jeho průzkumem shledány přítulnější a roztomilejší a tomu bych se vůbec nedivila, protože ze všech tří mých kocourů je také nejroztomilejší a nejpřítulnější právě Zrzek. Jen on neomylně přiběhne kdykoli usednu do křesla, vyskočí mi na klín, vrní, mazlí se. Není za tím žádná hluboká láska kocoura ke mně, jako tomu kdysi bylo mezi dávnám světlým Peršanem a mnou, Zrzek se prostě právě v tu chvíli sám chce mazlit, sám touží po mých pozornostech. Ale tváří se přitom neodolatelně, hlavičkou ducá, oči mu září do nádherné jantarové žluti a co se vousků týká, ty ježí už dopředu blahem, takže nepohlaďte, nezahrňte něžnými pozornostmi takovéhlé zvířátko!

2007-02-09T09:28:00.000-08:00

Občas se můj syn a moji kocouři dostanou do sporu. Jde o to, že synáček jednak našim chlupatým spolubydlícím až tak nerozumí, jednak odmítá brát v úvahu jejich požadavky, i když já je z kočičího přeložím do lidštiny. "Kušujte, nelítejte," okřikuje nešťastné chlupáče bez ohledu na to, že oni nelítají z plezíru ale třeba proto, že já, hloupá ženská, myslela že mám pro ně v mrazáku ještě kus masa a ono nic, museli dostat sušenky, které právě nechtějí. "Neřvi na ně, mají hlad," upřesňuji zkroušeně. "Hlad? Vždyť pořád žerou?" diví se syn. "No, dneska nežrali." "Tak ať nežerou! I lvi mají v ZOO jednou týdně hladovku..." A tak podobně se ubírá náš rozhovor při každém kočičím problému. Ať se macci polekají, ať se hotoví zvracet své chlupaté přebytky, synovi nic z toho není vhod. (No, ne že bych já zrovna po nějakém tom blitíčku toužila, ale je to kočičí nutnost, prostě třetí způsob vyprazdňování, když se jim v žaludku udělá z vlastních olízaných chlupů chumel). Žasnu nad tím neladem mezi mými blízkými, protože, tím jsem si jistá, syn má všechny kocoury velmi rád. A co mi nejde na rozum, přesto, že na ně občas řve, oni milují jeho!

2007-02-07T09:26:00.000-08:00

Zablokovala se mi páteř. To se mi stává často, v zimě ještě častěji, ačkoli jsem navlečená v tolika vrstvách ošacení, že bych si nezadala s urostlou cibulí. Ta závada má kromě značné bolestivosti ještě to negativní, že se mi špatně uklízí po kocourech, nemohu se pořádně ohnout k jejich kálecím miskám a ani upouštět jejich nakrájené maso na porcelánovém talířku z náklonu, čili s výšky tak půl metru, se mi nezdá optimální. Léčba moc nepomáhá, maximálně tu bolest jen tak někam zažene. Teplo je větší pomocník, mám proto už léta elektrickou dečku. I tentokrát jsem si ji rozprostřela do postele pod kříž. Jinak v ložnici moc velké teplo nemám, lítá mi tlak, nemohu dýchat... no znáte to, ty neduhy stáří, kdy jeden potírá kontruje s tím druhým. No jo, ale Zrzek miluje teplo, bez něj ani ránu! A miluje mne! Rád spává v mé posteli. Poměrný chlad posledních dnů ho vyhnal do kžesla poblíž kamen, ale dokázal se udržet v obraze! Včera v noci se ke mně přitřel, extaticky vrněl, hlavičku nastrkoval a tlačil se na mne... co si myslíte, že ten zmetek chtěl? No jasně, zaregistroval zdroj tepla a okamžitě mně z něj začal láskyplně vytlačovat!

2007-02-05T08:36:00.000-08:00

Nesnáším, když moji kocouři "vybalují" maso! Oč že jde? Právě jsem to řekla. Osvětleno blíže: dva z mých tří miláčků nedají bez hovězího masa ani ránu. Jsou to prostě šelmy, čert to vezmi, že narostli jen jako dvouměsíční lvíčata, maso musí být! Pro každého denně zvící urostlé myši, pak jsou spokojení. Maso kupuji v kuse a doma naporcuji do mikrotenových sáčků a dám zamrazit. Večer vyndám sáček, ten do rána rozmrzne na kočičí snídani. No jo, ale kámen úrazu je - kam s ním v té době rozmrzání? Nejvýhodnější samosebou je položit ho do kuchyňského dřezu. A většinou to tak mohu dělat bez problémů. Čas od času se ale kocouři urvou a provedou nezdobu: maso z dřezu vyloví, hodí ho na kobereček vedle kuchyňské linky a vycloumají ho ze sáčku ven. Maso ožižlají, protože ukousat ho nezvládnou a pod nevábným kusem se rozlévá krev jako v detektivce, protože jí rozmrzající maso pustí. Po takovém zásahu jsem nějakou dobu hrozně důmyslná, jejich maso na noc přiklápím těžkou pánví nebo dávám v misce na digestoř, než dojdu k názoru, že mám vcelku hodné kocoury, kteří už takovou neplechu víckrát neudělají - a maso skončí zase ve dřezu, neb je to nejpohodlnější. Ano, i pro ně! Včera v noci zase "vybalovali".

2007-02-01T08:43:00.000-08:00

Naši kocouři mají spoustu hraček. Je to hlavně proto, že máme starodávný nábytek na nožkách a pod ten se vejdou různé ty míčky a myšky, ale už ne kocouři, aby si to vyšťourali zase ven. Ale ze všeho nejraději stejně mají naducaný plátěný pytlík, co má z jedné strany přišitou rolničku. Ten kupodivu zůstává na světě už hodně dlouho, věčně se válí v předsíni pod stolkem. Tuhle se tam ráno neválel. Nevěnovala jsem tomu zjištění moc pozornosti, ale když jsem v práci pohlédla do splasklé nákupní tašky, pytlíček byl v ní. No jasně, při návratu z práce tašku s nákupem vyprázdním a abych ji nezapomněla, položím si ji ke vstupním dveřím. Kocourci si hráli s pytlíčekm a některému se povedlo ho jako do branky včutnout do té tašky! V práci jsme se všichni zasmáli, doma jsem hračku vytáhla a ukázala jí kočičákům. "No, blbounci, kdopak mi tohle hodil do tašky?" oslovila jsem je. Ani jeden se nepřiznal, ale Zrzek měl na tváři takový ten spokojený výraz jaký má člověk, když najde něco, co postrádal. Prostě, v kočičím vyjádření to bylo: "Á, vida, tady je ta naše hračka a já kam se poděla!"

2007-01-30T09:22:00.000-08:00

Dnes za mnou přišla kolegyně s utrápeným obličejem. Má v domácnosti dvě nové kočičky a teprve se s nimi obeznamuje, takže mi bylo jasné, že to její prapodivné tváření je s nimi v nějaké souvislosti. "Prosím vás, dá se nějak poznat, že je kočka dost nažraná?" zakvílela. "No, když už nežere," pravila jsem logicky. "Ale ty mý mrchy žerou pořád! Dávám jim takový porce, že by to stačilo dospělýmu vlčákovi, ale koukají furt hladově. A včera mi dokonce sežraly mojí večeři! Přinesla jsem si uzený kuřecí stehno a než jsem spustila rolety a převlíkla se, zbyla na pultě jenom kost!" Začala jsem se nezřízeně řehtat, načež jsem paní utěšila slovy, že jestli tu kost dokonce ani neshodily na zem, tak má moc hodné a vychované kočky. Svojí večeři si prostě musí hlídat. A vůbec, kočky jí prokázaly službu, což se neříká: "večeři dej svému nepříteli"? Kočky to rozřešily za ní. Ne, vážně, má doma prostě takové žrouty, jako je můj Zrzek. Ten jí neustále. Zatím váží jen 7 kilo a o dietě nepřemýšlí. No, s takovými zvířátky se ale na stravě neušetří, to je pravda!

2007-01-26T09:21:00.000-08:00

Můj syn naše kocoury miluje, to mu ale vůbec nebrání v tom, aby na ně občas nekašlal. Ono to ani není kašlání v pravém slova smyslu, takové to jinošsky vzpurné "mně se nechce" nebo "moje kočky to nejsou". Synáček je mladého věku, ale roztržitý jako starý pan profesor, věčně se zanáší nějakými prapodivnými problémy, kterým za mák nerozumím (týká se to počítače a všeho toho okolo, z čehož jsem perplex). Tuhle odcházím ráno do práce a povídám mu: "Synu, nestíhám, zavři si za mnou na řetěz a pak nasyp kocourům sušenky." Řekl lapidárně "Jo" a já to měla za svaté stvrzení. Večer přijdu utahaná jako mrcha, z posledních sil poklidím, postavím na večeři - a celou tu dobu mi v patách pobíhá Obláček a provolává "Mňau, mňau, mňau." Mezi prací jsem ho chvílemi roztržitě pohladila, až mi nakonec začalo být divné, cože pořád tolik řve. "Co je, Obláčku můj?" Když přišel k nám do rodiny, musela jsem s ním dělat jako s dítětem, byl to zklamaný tuláček se zlými sny, ve spánku sebou cukal a naříkal, ale ty časy už jsou roky za námi a teď je z něj plnohodnotný třetí kocour v naší domácnosti. Vytušil můj zájem, seskočil se židle a mazal k miskám. Sušenkové misky mají kocouři umístěné tak, že na ně od kuchyňského kouta nevidím, šla jsem se tedy podívat - a tři misky zely prázdnotou. "Dals ráno těm kocourům?" zařvala jsem do synova pokoje, protože jsem hned pojala podezření, že ne, kdyby sušenky zblajzli, Obláček by tak nekřičel, nemohl by mít hlad, ale jestli nedostal... vždyť on nic jiného nejí! V pokoji nastala dlouhá pauza a po ní provinilé zavytí jako od šakala "Já vůl, já na to úplně zapomněl!" To je dneska mládež!

2007-01-23T08:47:00.000-08:00

Také vám leze na nervy, že vám kočky okusují domácí rostliny? Mně strašně! Jednak se kytkám u nás moc nedaří a když se mi povede vypěstovat to málo, kterému nevadí náš tmavý a zaplynovaný byt, ožerou mi to naši tři výtečníci. Když jim chci v misce pěstovat zvlášť pro ně obilíčko, spasou ho jako syslové ještě v zárodku a osení zajde. Trávu a různé šlahounatké rostliny k okusování jim mohu nosit jen v létě. V květinářstvích se sice poslední roky prodávají takové roztomilé trsy, kterým se říká tráva pro kočky, ale stojí přes stovku a nevydrží víc než několik dnů, je to tedy hodně luxusní legrace. A bez zeleně v žaludku kocouři špatně tráví a občas blinkají. Naštěstí je v prodeji také něco, na co jsem v poslední době viděla několikrát reklamy v televizi - a ačkoli jinak reklamy upřímně nesnáším, tuto jsem ocenila. Jde o kočičí granule, obohacené nějakou zelení tak, že kočky potom už žádnou trávu nebo obilíčko nepotřebují! Zprvu jsem vlastně té reklamě ani moc nevěřila a zkusila jsem to doma čistě ze zoufalství. Ale fakt, je to príma - říkám já, ale hlavně Mourek, Zrzek i Obláček.

2007-01-21T01:53:00.000-08:00

Celé roky žily na dvorku pod našima okny tlupy polodivokých koček. Lidé je přikrmovali, mindy se množily a měly se docela dobře. Postupem času byla spousta domů vrácena soukromým majitelům a ti, vystrašeni nařízením, že každé zvíře musí mít svého majitele, začaly kočky šikanovat. Nešlo tomu zabránit. Ne, že by je ti "dobří lidé" snad trávili, ale mizely talíře s jídlem a mísy s vodou, systematické decimaci podlehla různá zákoutí, kde si kočky mohly schoulit tělíčka v poměrném pohohdlí, okna do sklepů došla cíleného zabednění (takže se ze starých domů line smrad jako z márnice). Kočky se urazily - a odstěhovaly se. Následkem toho potkáte na dvorečku u popelnice občas krysu velkou jako ta kočka. Na zídkách, dělících veliký prostor zvnitř bloku domů na jednotlivé flíčky, je smutno. Tuhle večer jsem ale přišla k oknu, abych vysypala do tmy pár drobků z prostírání - a na zídce proti mně jiskřily dva body. "Čičí," povídám. "Ty jsi kočička? Chceš papat?" Body chvílemi pohasínaly v rytmu blahem se přivírajících očí, to mi došlo. Byla to kočička a chtěla papat. A proč jsem z ní na zídce víc neviděla? Inu, přiběhla se na mne podívat do kužela světla a ozřejmilo se to - byla černá jako ta noc!

2007-01-19T09:42:00.000-08:00

Svým kocourům velmi dobře rozumím. Dost dobře dovedu odhadnout, kdy budou zlobit a proč. Od včerejška zlobí jako tlupa satanášů. Nečekala jsem nic jiného. Před několika dny jsme si přes internet objednali až do bytu mixér. Přišel promptně a zabalen dokonale - krom ve své originální krabici byl zaoděn ještě jednou větší a mezery mezi těmi obaly byly poctivě vycpané papírem! To ovšem bylo něco pro mé kočičáky. Předně, my lidé jsme vyňali a hned začali zkoumat mixér, čímž zůstaly dvě volné krabice - kocouři jsou ovšem tři a krabice milují všichni. Umístit se v nich bylo možné jedině za cenu hry "škatule, hejbejte se"! Škatule se skutečně hejbaly, kocouři se přemísťovali, ale protože neustále jeden přebýval, byl doma docela šrumec.Jednu škatuli jsme jim posléze vzali a zese do ní mixér uložili, nicméně, ve vzduchu jaksi zůstalo viset - co s tou větší? Rozhodnutí zatím nepadlo a tak překáží v kuchyni pod stolem, aby jinde nepřekážela. Už chápete, proč dnes kocouři vyvádějí jako tlupa malých satanášů? Tři macci a jen JEDNA škatule!

2007-01-17T08:51:00.000-08:00

Zrzek je vybíravý. Nikdy nechce jíst maso, když mu je nakrájí syn. Celé roky kocoury obsluhuji sama, ale v poslední době jsem měla několikrát seminář v tak nemožnou ranní dobu, že jsem požádala syna o záskok. Vcelku se ani moc neksichtil, akle kdykoli servíroval maso, jedl jen Moureček, Zrzek se ošklíbal. (Obláček, jak známo, maso nejí vůbec, on je sušenkovej). Vrtalo mi hlavou, v čem za Zrzkova nelibost vězí. Syn nekouří, nezvyklý pach se tedy dal vyloučit. Krom toho, Mourek fóry nedělá, tak co za tím je? Dala jsem si tu práci s vědeckým pozorováním málem jako Mach a Šebestová, ale došlo mi to až poněkolikáté. Přitom je to velmi prosté! Synek chce být s prací hned hotov a krájí maso na daleko větší kusy, než já. Mourek to oddaně pocívá, dusí se a kulí oči, ale baští, protože syn je jeho modlou, kdysi mu v kotěcím věku zachránil život a Mourek je vděčný kocout. Zrzek takové vazby na toho nohatého uspěchaného mladíka nemá, dokonce mu v domácnosti ten podivný přírůstek vadí, on sám se totiž přistěhoval v době, kdy byl syn na studiích v cizině a tak úplně se na poměrně malém teritoriu nesžili. Takže Zrzek asi nevidí důvod, proč by se měl kvůli tomu lemplovi udusit, když nakonec přijde dvounohá maminka, polituje ho a nakrmí droboučkými kousky, jak je zvyklý.

2007-01-13T02:16:00.000-08:00

Tak jsem před několika okamžiky myslela, že přerazím našeho Mourečka vejpůl! Od rána uklízím vánoční výzdobu. Stromeček už nemáme od minulého týdne, jak už jsem řekla, ten ty potvůrky oklepaly skoro dohola, ale větve ve vázách a krásně dokvétající Barborky bylo ještě škoda vyhodit, tož jsem je likvidovala až dnes. Zadařilo se, na stole jsem ponechala jen krásně kvetoucí vánoční hvězdu v aranžmá s tykvičkami a šiškami a vůbec, prostě stůl byl ham ham, tentokrát na něm hodláme za pár okamžiků skutečně obědvat. Jenomže jak tak sedím u počítače a otevřenými dveřmi vidím do jídelního koute v kuchyni, na stůl náhle vyskočil Mourek a prapodivně se vahrbil, s krkem nataženým dopředu jako pobouřený dromedár. Oakmžitě mi bylo jasné, proč to dělá. Hodlá zvracet, ta stvůra chlupatá. Což o to, to kočky občas musí, aby vyvrhly ze žaludku přebytečné usazené chlupy ze své očisty. Ale na stůl?! Zařvala jsem "Moure NE!" až to muselo být slyšet na kilometr. Naštěstí je poslušný, okamžitě seskočil a posloužil si na podlahu. Ani pomyslet, kdyby mi nadělil na ten slušně prostřený stůl!

2007-01-11T09:19:00.000-08:00

Dnes ráno mi vyrazil dech náš služebně nejstarší kocour, Moureček, zmetek jeden nedobrá! Přiběhl na WC, kde mají kocouři své kálecí misky a začal jednu po druhé lustrovat, očichávat, zkusmo posedat tu do jedné či druhé nebo třetí. Misky byly čisté, nechápala jsem, co tak blbne a ještě jsem si z něj dobromyslně utahovala: "No jo, jen si pěkně vyber, kam ty svoje kapičky nebo bobánky uděláš, každá bedna pro tebe není dost dobrá, co?" Nevšímal si mne a očivodně zjitřený nevím proč, lozil po hajzlíku. Vzápětí jsem to vypustila z hlavy, po ránu mám vždycky práce jako na kostele a protože nejsem vstávací typ, ještě při tom spím a musím moc rozvažovat, co mám udělat napřed. Nějak jsem se přitom zamotala po bytě, než jsem došla do koupelny! A zpoza pračky v rohu vyrazil rozjívený Mourek. Jen tak nazdařbůh jsem vykřikla věty, co říkám pro jistotu pokaždé, když nějakého z našich kocourů nahmátnu někde v koutě: "Hej ty, co tam děláš? Nechceš tam náhodou čůrat? Mazej pryč!" Mourek nevyčkal konce mé tirády a mazal. Za několik okamžiků mi nezaměnitelný odér napověděl, že na WC se cosi stalo. A Mourek zuřivě zahrabával ohromné ee. Tak nevím! Co ho máme, nikdy nic takového neudělal, ale dneska ho podezřívám, že ten značkový doutník chtěl zprvu opravdu odložit v koupelně za pračkou!

2007-01-07T04:30:00.000-08:00

Ač je sotva po Vánocích, moji kocouři větří jaro! Když otevřu okno, skáčkou na nízky stolek, který tam kvůli nim mám, čuchají směrem ven, tu vlhkost přírody, smíšené pachy,poměrné teplo. Kdyby kocouři dovedli předpovídat počasí, byla bych klidná, protože bych mohla kned uklidit teplé boty a bundy s jistotou, že na ně nedojde. Bohužel, kočky spolehlivými určovateli počasí nejsou. Kdoví, jestli to dneska v té vachrlaté době ještě zvládne rosnička s deštěm! nechtěla bych provést věcný pokus, zavčít rosničku do skleničky, řídit se podle ní a v tom pádě chodit urousané, když má být podle ní hezky a úplašit s deštníkem, když předpoví slunce! Na kocoury také příliš nespoléhám, vím své. Oni se ani nesnaží mi tvrdit, že jaro už je tady. Oni prostě vždy a za všech okoloností myslí na své okamžité pohodlí a tak mi sdělují:"Jo, dnes nás to čuchání k venku baví, nejde odtamtud zima, pěkně se dýchá, to okno můžeš nechat otevřené déle!" Ale když přes jejich protesty nakonec stejně zavřu, ani moc netrucují. Prostě se seberou a porůznu zase poléhají k našim tepelným zdrojům.

2007-01-04T08:58:00.000-08:00

Jak už jsem řekla, kocouři jsou vždycky celí nadšení z vánočního stromečku. Jak by ne, kupuji dvoumetrový pravý smrček jen pro ně, lidé mají svůj umělý v obýváku. Smrček má ovšem tu nevýhodu, že brzo opadává. Rok co rok řečím dilema: mám do těch čtvernohých diblíků vrazit dvojnásobek a opatřit jedličku nebo borovici? Ale nakonec zůstaneme vždycky u té levnější varianty, prostě jsem ještě nic nevytunelovala ani nepřepadla banku, musím počítat s každou kačkou. Stromek stavíme v předvečer Štědrého dnu, letos jsme se dokonce dokopali až na Štědrý den dopoledne. Pár dnů tedy vypadal dobře i přes kočičí nálety, které jím clomaly sem a tam. Teď už dobře nevypadá. Třesu se, aby náhodou nezazvonila u dveří nějaká sousedka, protože tu ůozdobu" máme stát v předsíni na PVC, asi by nepochopila, proč nám tam zdobí takové koště. Ale kocourci jsou čím dál šťastnější. Padá jehličí (ve kterém je možné se válet a v kožichu jeho množství roznášet po celém bytě) a padají i některé ozdoby. Na seschlých větvích se snadno uloví hbitou tlapkou mašle nebo jablíčko. Ach jo, v sobotu dojde na likvidaci, to už je jasné!

2007-01-02T08:54:00.000-08:00

Zrzek se vůbec tváří, jako bych nikdy neměla chodit do práce. A snad ani nikam ven, nakupovat nebo před dům s odpadky! Všechen můj čas by měl patřit kocourům, pokud možno jemu samotnému, aby mohl být řádně drbán na bříšku a za ušima a pod bradičkou a hlazen všude, kde je mu to příjemné. Neb jen tak jde kočičí spánek k duhu a kocouří mysl je tak uchovávaná ve věčné blaženosti! Jo, to si Zrzek zaručeně myslí každý den. Ale nejvíc v zimě! Je to ohromná demoralizace pro mne! I v případě, že je zima tak mírná, jako dosud ta letošní. I tak by bylo příjemnější zůstat s ním schoulená v posteli o trochu déle, potom chovat teplé zrzavé tělíčko na klíně mazlit toho ospalce dosytosti. Jenomže se musím vyrvat jeho náruživým tlapkám, umýt se, obléknout a jít. On sedí v předsíni nasupeně a kouká za mnou, jako by říkal:" Co blbneš?" A já se stydím, protože i já vím, že blbnu. Honit se za pár šupů, za které stejně nemůžu slušně žít, to fakt nemá cenu. Ale je to holt daň za to, že jsem se narodila člověkem. Příště chci být na tomto světě kocourem z dobré rodiny!

2006-12-30T03:11:00.000-08:00

Mourkovi se tuhle povedl husarský kousek! On totiž moc rád leze do vany! Když jí po koupeli vypustím, lehává v tom teplém kráteru a nahřívá si kožíšek. Ale jindy courá po dně jen tak, občas se zase pro změnu trochu povyčůrá do odtokového kanálku. Trpím mu to a říkám si, kéž by to po něm přejali i ti ostatní, to by bylo lepší než kočky, které prý se naučí tentovat na lidském záchodě! Vana se spláchne, do kanálku se nalije trochu dezinfekce a je vymalováno! Ale to jsem odběhla. Prostě, Moureček vanu miluje. Jenomže do vany ústí hadice od pračky a ta občas chrlí vodu. Tuhle se Moureček promenoval po dně a pračka začala vypouštět vodu! Protože jsem prala jen na 40 stupňů, opaření kocoura nehrozilo. Tudíž jsem se čistě škodolibě radovala, jak bude vytrestán, až si namočí pazoury. A víte, že ten neřád to stihnul? Vyskočil ladně na okraj vany v posledním okamžiku, suchý do posledního chloupku na zadní tlapce!

2006-12-27T11:01:00.000-08:00

Tak jsme přežili Vánoce, já a moji tři kocourci. Nemuseli k nám hasiči, nikdo nepřišel k úrazu, nic cenného se nerozbilo, takže bilance je skvělá. Nemohu ale tvrdit, že by se nevloudily drobné chybky. Ozdobený vánoční stromek ležel na podlaze asi desetkrát ( ale já už to mám dávno zmakané a zdobím tak, aby se nic nepoškodilo. Tudíž si Zrzek, Mourek i Obláček užili bez křiku a zmatků). Pokoušeli se válet po slavnostně vyzdobené vánoční tabuli, to ano. Pranic jim nevadilo, že jim tam překážejí skleničky a větvičky a svícny a talíře, nemluvě o tom, že saténový ubrus zespodu chladil. To se vyřešilo vzápětí, ke stolu byla usazena babička, aby "strašila", takže i tabuli jsme ubránili! Žádnou svíčku nezhasili všetečkové kožichem a dokonce ani neokousali mašle a vánoční papíry na dárcích. Jak říkám, klidné a pokojné ty letošní Vánoce! Proto byli kočičáci také po zásdluze odměněni hromadou oblíbených sušenek a spoustou hraček.

2006-12-21T09:36:00.000-08:00

Miluji své kocoury, jako zřítelnice svých očí! To ovšem neznamená, že na nich nikdy a za žádných okolností nenaleznu ani chybičku! Celkově vím, že je to banda rozjívených, rozmazlených a značně poťouchlých chlupatců. Co mi ale na nich opravdu dost vadí je jejich občasné zvracení. Přitom právě v tom jsou všichni tři úplně nevinně, já to vím! Kočky prostě mají chlupaté kožichy a ty si čistí jazykem, tak jim to zařídil stvořitel. Jenomže na jaře a na podzim línají a prostě se těch chlupů dost napolykají. Potom se jim v žaludku utvoří takzvaný bezoár - a ten musí čas od času ven! Částečně na to pomáhá servírování kočičí trávy a sušenek s určitou příměsí, která reguluje trávení, ale když ani to nepomůže, přihlásí se příroda - a milý macek čas od času pročistí žaludek tím nejpřirozenějším způsobem. Včera jsem vyšamponovala v bytě všechny koberce. Vypadaly, že skutečně prokoukly, bytem to vonělo... Umyla jsem součástky od vysavače, spokojená nadmíru. V tom se odkudsi vypajdal Zrzek. Tvářil se prapodivně a hýbal krkem jako cvičící labuť. Než jsem stačila popadnout lopatku (neboť tento kočičí stav je mi dobře znám), jen tak mimochodem vrhnul na čerstvě vypraný koberec mohutnou šavli a odkráčel, jako by se ho to vůbec netýkalo. Ano, miluji své kocoury, ale přiznám, že Zrzka bych v tu chvíli nejraději roztrhla jako hada!

2006-12-18T08:57:00.000-08:00

Naši kocouři snad dovedou Vánoce přímo zavětřit! To ovšem říkám jen tak z legrace, pravda je, že ti mí šmejdilové jsou hodně citliví na jakékoli změny a těch je před svátky v domácnosti dost. Lezu po oknech, sunávám záclony a závěsy, vyklízím různé poličky a zase do nich věci nandávám... Takovouhle činnost pochopitelně denně neprovádím a macci jsou z toho úplně perplex. Skáčkou na přenosné schůdky, kutí se v pohozených závěsech jeden na druhého, pozorují zádumčivě pračku, která si tichounce přede a přede a občas vypouští vodu a na to je přece nutné dohlédnout... Mopu se svorně všichni bojí, takže jak začnu vytírat podlahu, zmizí. Ale takové vyndávání ubrusů a prostírání z velikánské prádelní skříně, jó, to je jiná! To mám hned co hlídat, aby se tam v nestřeženém okažiku nenacpali a všechno mi nepomačkali. A v trýlu už mi sedí hrůza, co zase bude ta má trojka vyvádět, až postavíme stromeček. To je totiž každoroční horor! Brzo vám o tom také povím!

2006-12-14T08:57:00.000-08:00

Zrzek zbaští, kde co potká. A co nepotká jen tak náhodou, to si vybojuje ne těch dvou slabších nebo na mně vyloudí. Takže ergo kladívko: kocoury přesně podle doporučení krmím dvakrát denně, ve skutečnosti ale největší díl urve Zrzounek. Obláček mu u jídla uhýbá a ochotně ustupuje, kočičí král Honza sice vrčí a svítí očima, ale je mu to houbeles platné, protože Zrzek jen něco zaškrundá a prostě ho tělem od misky vytlačí. Nezasahuji, protože vím, že to stejně není nic platné, mohu dělat domácího rozhodčího, zastánce či Pánaboha pokud jsem doma, ale většinu času doma nejsem a tak si to ti tři musí mezi sebou srovnat sami. A srovná se to prostě vždycky ve prospěch Zrzka. Že ale potom přiťape na sametových prackách a čučí do mého talíře s prosebně svraštělou tlamičkou jako by týden nejedl, to je od něj vrchol opovážlivosti. Vím, měla bych ho plesknout a zahnat, aby neloudil. Ale on je přitom vždycky tak roztomilý a ducá hlavičkou a lísá se... no, nedejte mu! Až narostl jako příšera. Onehdá jsem ho přinesla po roce na veterinu na očkování a paní doktorka jen spráskla ruce a zakvílela: "Čím ho to krmíte, on je tlustý!" Ne, budu se přít! Tlustý zrzek není! Prostě hodně narostl a je přitom řádně udělaný. Kdo může za to, že váží přes sedm kilo?

2006-12-11T11:24:00.000-08:00

Moji kočičáci dovedou někdy dělat takové věci či zaujmout takové pozice, že jsou přitom přímo k sežrání. Bylo by úžasné to umět zdokladovat. Při vzpomínce na hru "Jak je důležité míti Filipa" bych ta slova upravila do znění "Jak je důležité míti po ruce pořádný digitální foťák nebo přinejmenším mobil, který umí obrázky". Léta jsem na podobná zařízení neměla fiňáry. Nyní se v mé domácnosti ocitl nazpátek rozvedený syn a leccos z moderního vybavení od techniky přinesl s sebou, to jmenované bez výjimky též. Po několika dnech plížení se za kocoury jsem pochopila, že tohle ale stejně nic neřeší. Když se pohnou nebo zatváří nebo prostě udělají něco absolutně jedinečného, není prakticky v lidských silách to zachytit, leda by se takový člověk plížil v jejich patách neustále, obtížen kamerami, foťáky a další nezbytnou technikou. Proto vám jednu roztomilost zprostředkuji ústně. Špatně se pohybuji a věčně mne něco bolí, proto mám v pokoji u televize masážní válec. Moc mi nepomáhá, ale přece... Blízko televize je i panel přímotopu a před něj si mí miláčkové vynutili položit starou složenou Larisu, aby se jim lépe nahřívalo na měkkém. Přiběhl Zrzek - uviděl deku - asi mu bylo dost teplo a pohrdl jí, klesl na parkety. Ve spánku by si ale rád něčím podložil hlavu (často vidím, že kocouři si něčím podloží hlavičku jako polštářem). Zrzek se ve spaní mlel vcelku účelně, narazil na můj masažní válec. Bucnul si na něj jako spokojené mimi a dál chrupal a chrupal. No, vyfoťte to, zrzavého kocoura, s fialovým masážním válcem pod bradou! Kdyby se fotka povedla, poslala bych ji do soutěže s názvem "Cvičí i když spí!"

2006-12-09T12:06:00.000-08:00

Moureček je zmetek. Plašan, který nejčastěji chodí jen k jídlu, jinak pospává ve skříni s prádlem nebo na nějakém jiném, podobně soukromém místě a člověk o něm ani neví. Pouze napůl ze žertu občas říkám, že ten kdyby jednou někde takto zalehl a pošel, najdeme ho až podle smradu. Naproti tomu ale občas překvapí. Pokud se vzbudím nečekaně v noci, rozsvítím a vydám se někam po bytě, Moureček najednou JE. Leží na křesle či na dece u topení, někdy dokonce na stole. Ke mně do postele přijde spát málokdy, ale když, tak to poznám - skočí na mne jako malý tygr, začne do mne blaženě zatínat dlouhatánské drápy a přede jako kolovrátek. V noci ovšem také rád vizitýruje, co kde je. Včera jsem ho načapala, jak mi kramařil na nočním stolečku. Do malé mističky si tam odkládám sponky do vlasů a tubu s balzámem na rty, najednou jsem se probudila podivnými štrachavými zvuky - a bylo mi to hned jasné. Potmě jsem vztáhla ruku, něco popadla a rozsvítila. No ovšem, za kůži za krkem jsem jako kotě držela našeho kočičího krále. Blbě mhoural a nevypadal ani trochu důstojně. Ale zjevně nečekal, že ho za to proplesknu, důvěřivě se mi přitulil do náručí. Mám já to u svých kocourů autoritu!

2006-12-05T08:50:00.000-08:00

Jestlipak jsou pro vás také vaši chlupatí mazlíčkové členy rodiny až tak, aby dostávali dárky jako lidé? U nás to tak je. Se jmeninami a narozeninami je to problematické - kdy má svátek Mourek, Zrzek nebo Obláček, to doopravdy v lidském kalendáři nenajdete - a někdy ne ani v tom zvířecím. Pouze u Zrzka známe přesné datum narození, u těch ostatních jsme to stanovili vyloženě odhadem. Přesto o těchto trojích narozeninách pomyslně slavíme i některý kočičí svátek - a protože nelze dát dáreček jen oslavenci, slaví všichni tři. Dobré papáníčko je samozřejmostí vždy, ale když o oslavně zakousnou kouskem šunkového salámu, je to pro ně jako oslavenecký dort. Navíc většinou dostanou květináč plný kočičí trávy, což je vždycky spolehlivě nadchne, okoušou ji velké množství a do rána se mi odvděčí tím, že mi nablinkají na některý z koberců. Hračky musí dostat vždycky tři, protože o jednu se tahají a fackují. Zato uvítají cokoli - podomácku vycpané míčky ze starých ponožek jako luxusní saténové sáčky s mašlí a rolničkou či chlupaté myšky. Spotřeba je ohromná, jelikož máme starý nábytek na buclatých nožkách, pod který se kocouři nevejdou, ale hračky ano! Příležitost k nadílení je samozřejmě také o Vánocích a o Mikuláši. A protože už je venku tma jako v ranci, promiňte mi, já jdu nadílet!

2006-12-02T08:19:00.000-08:00

Děsím se chvíle, kdy budu muset konečně začít gruntovat na Vánoce. Pro mne to totiž znamená práce až nad hlavu a pro mé kocoury zase naopak zdroj veliké zábavy. Když to ale podtrhnete a sečtte, vycházím z toho já skutečně hodně nervózní. Ono totiž není snadné uklízet mezi třemi rozparáděnými kocoury, kteří za mnou lezou na schůdky, když sundávám nebo věším záclony, při mytí podlahy se mi pokoušejí zvrhnout kbelík s čistícím prostředkem nebo se z něj přinejmenším napít a pokud žehlím, mám hrůzu, abych některého neopařila, protože napřeskáčku vyskakují na žehlící prkno. To je, s prominutím, práce pro vraha. Když si k tomu přidáte, že samotná práce není ani trochu povznášející, že bych si nejraději sedla a něco četla nebo koukala na televizi, mám se opravdu hodně co přemáhat, abych to každoročně přece jen zvládla. Loni jsem finišovala až na poslední chvíli a ti tři mi to pořádně oslazovali a neustále se mi motali pod nohy, když jsem prostírala čistý ubrus a pobíhala kolem aranžování stolní výzdoby. Nakonec jsem se neudržela a zařvala na ně z plných plic: "Kočky sakramentský, marš někam spát!" Byli z toho tak vykulení (protože na ně křičím jen ve velmi vypjatých chvílích), že tenkrát poslechli a zmizeli!

2006-11-27T08:45:00.000-08:00

Obláček pouze vypadá jako kočičí andělíček, s tím svým nadýchaným kožíškem a nevinnýma očima. Ve skutečnosti je to také kus pěkného zmetka. To se sice projevuje jen občas, zato ale vydatně. Jako včera. Vařím v remosce. Remoska se nevejde na pracovní pult, musí stát na jídelním stole. Na něj jindy lezou kocouři. Jak už jsem tu v některém kočičím vyprávění někde řekla, nevadí mi to. Ubrus dávám na stůl jen tehdy, když u něj vzápětí opravdu hodláme jíst, jinak jej mlčky uvolňuji jako kočičí rejdiště. Ovšem také mlčky předpokládám, že kočičáci mají jistou inteligenci a k horkému nepůjdou, jsou na to odmalička cvičení. Ne, k horkému nešli, ale kdo to mohl tušit a zůstat v klidu, když v kuchyni náhle něco třesklo? Obláček s ospalýma očima a nadýchaným veverčím osacen seděla vedle remosky s tím nejnevinějším výrazem. "Co si to o mně myslíš? Ten talířek s vařečkou a ochutnávací lžící spadl docela sám!"

2006-11-24T09:43:00.000-08:00

Že kočičí plemeno je vysloveně na pohodlí, to nemusím dlouze vykládat nikomu, kdo je dobře zná. Nejen spát a spát, nejlépe tak dvacet hodin denně, ale hlavně dobře spát! V teple, v závětří a pokud možno na měkkém! Ale když má možnost svobodně volit, občas překvapí. Moji kočičáci, například, chodí po celém bytě, nikde před nimi nezavírám (nechci) a nic nezamykám (nemohu). To neznamená, že všude smějí. Naopak, jsou místa, která se jim snažím - ovšem marně - zakázat, například skříň plnou ubrusů, utěrek a ložního prádla. Mé zákazy je ale nezajímají, vlezou mezi vyžehlené a voňavé hraničky prádla kdy se jim zamane. Jindy ale třeba Zrzek zalehne ve vší veřejnosti v předsíni, do náruče popadne něčí bačkoru (boty právě z tohoto důvodu důsledně schováváme), složí si ji pod hlavičku místo polštáře a chrupe stejně spokojeně, jako jindy u mne v posteli.

2006-11-21T10:11:00.000-08:00

Když se musím odebrat se svým synkem na chalupu, abychom alespoň trochu zamezili velebné přírodě zplundrovat to naše drahé všechno, Mourek, Obláček a Zrzek mají smůlu. Jelikož své chalupářské výpady podnikáme bez auta, s sebou je vzít nelze. Ostatně by o to zaručeně vůbec nestáli. Kočičáci, byť v automobilech převážení v sebeluxusnějších přepravkách jsou vlastně chudáci, protože rytmus automobilové jízdy je podle jejich přirozenosti děsí. Řvou, škrábou a někdy i zvracejí. Toho naše miláčky ušetříme. V jejich bezpečném a známém zázemí jim naplníme jídelní talíře spoustou lahůdek a kálecí misky čistým písečkem a za balíky čokoládových sušenek a oplatek jim zjednáme chůvu a služku v jedné osobě - totiž mojí matku. Mamina má už své roky, ale "kočičí službu" bere velice vážně protože ty ušaté a okaté chlupatce má také ráda, navíc jí občas odplácím péčí o jejího letitého kocoura, když ona odjede "ven" a nechce ho s sebou (táhle pobouřeně vřískajícího desetkrát za minutu) táhnout v tašce. Ti moji maji tedy i v době mé nepřítomnosti naprostý komfort. Jenomže to je jiím lautr šuma fuk. Podtrženo a spočítáno, odešla jsem, zanechala je pár dní napospas cizí péči a za to si zasloužím pořádnou ťafku! "Co, vybrané pochutiny a kálecí misky přetékající čistotou? Tím si nás nekoupíš, dvounohá mámo! Nás se nikdy neopuští, rozumíš???? " Rozumím jejím načuřeným ksichtíkům. Nejsem ještě schopná zkroušeně volat jako malá žačka "Sím, já už to nikdy neudělám." Ale jsem tomu velice blízko.

2006-11-15T09:40:00.000-08:00

Obláček má jednu zálibu, která mi, upřímně řečeno, leze dost na nervy. K smrti rád pije odkudkoli, jen když to není z kočičí mísy. Nevím, proč je tím tak posedlý. Věřím na nutnost dodržování pitného režimu u lidí a u kocourků též, oni nemají vodu v nějaké umrněné mističce, kde se hnedle zkazí, jak to často vídám v některých domácnostech. Moji miláčkové mají plastovou mísu zvící zadělávačky, denně plnou čerstvé vody. Nemám to za plýtvání, protože tu starou vodu vždycky nějak upotřebím, třeba na jedno spláchnutí WC či na zalití květin, takže ztráty nejsou. Mourek a Zrzek z oné "zadělávačky" ochotně pijí. Ostentativně nadšeně, když ji položím na zem ráno, s úplně čerstvě natočenou vodou, večer jen tak, ze žízně, ta radost už v tom není, protože voda není "přímo od čepu". Obláček z mísy také pije, když není zbytí. Jakmile ale někde v domácnosti začne ukapávat vodní kohoutek, objeví to první. Já - až druhá - se ho na smrt vyděsím v koupelně, když dřepí v umyvadle a olizuje kapku po kapce, stejně tak občas ve vaně uctí zapomenutou sprchu, úplně bez sebe jsem, když ho objevím na kuchyňské lince, jak se naklání mezi horu špinavého nádobí ve dřezu, jen jen mezi to všechno přepadnout svým nadýchaným kožichem. A při tom všem vím, že mám ještě kliku! Kdysi s námi v domácnosti žila kočička, co nejraději pila z... no s odpuštěním, z hajzlu!

2006-11-13T09:18:00.000-08:00

Jsou lidé, kteří své kočky milují a rozumějí jim nejen na té úrovni, že jim dovedou dát v pravý čas najíst a postarají se o jejich kálecí bedny, ale také rozpoznají, kdy je kočka ne zcela ve své kůži a kdy je třeba vyhledat urychleně veterináře, umí se vcítit do kočičích nálad a citových potřeb. To jsou praví "kočkaři". Vyznačují se elegantní nevšímavostí k ubývání svého světského majetku vinou kočičích drápků a velmi často už dokonce ani nemají, co by kočindy poničily. Protože v jejich domácnosti nežije taková potvůrka jen jedna nebo dvě, ale většinou malá tlupa různě posbíraných bývalých kočičích "bezdomovců", přestárlých, třínohých nebo jednookých. Nesnažím se jen lacino působit na city, takové lidi doopravdy znám. Naproti nim jsou lidé, kteří sice také milují svoji kočičku nebo dvě a starají se o ně přímo vzorově, ale pohnutkám kočičí duše nerozumí víc než já hotentotštině a jednoznačně prohlašují: "Ale do postele nikdy, tam mi zvíře nesmí!" Jářku, co je na tom špatného!? Moji tři chlupatci za mnou v létě ani nepáchli, protože to se při velkých vedrech raději chladili někde o dlaždice. Ale jakmile zafoukalo ze strnišť - hup! Vždycky tam nějaké dva mám. A když se jeden kožíšek přitulí do náruče zepředu a druhý prohřeje záda, mám pocit, že takto v cuku by se dala přežít i doba ledová!

2006-11-11T09:55:00.000-08:00

Těžko povědět, který z těch tří mých chlupatých miláčků je nejzvědavější. Řekla bych ale, že Zrzek. Je tak zvědavý, že nastrčí čumáček kdykoli a kamkoli. Celé roky se bojím, že na to jednou doplatí. Schovávám před ním nebezpečné věci, předvídám, domýšlím, jen aby si něco neudělal. Dnes se ale ukázalo, že to možná s tou ostražitostí přeháním, že u něj přece jen funguje nějaký pud sebezáchovy nebo prostě jakýsi reflex obrany, že není zdaleka tak bezhlavý, jak se mi celé roky zdálo. Často a ráda vařím v remosce. To je jeden z mých nejcennějších kuchyňských pomocníků. Na pracovní pult se ale nevejde, při práci musí na jídelní stůl. Potíž je v tom, že stůl využíváme k jídlu jen sporadicky a proto mají kočičáci dovoleno na něj vyskakovat. Tedy, oni si to dovolení udělili jaksi sami, pokud rozumíte. Ale já neprotestovala, protože když se chceme u stolu najíst my, lidé, jednoduše zaženu kočky, stůl otřu, prostřu na něm čistý ubrus a kulturně pojíme. Po jídle ubrus složím - a maucta hodiny, dělejte si co chcete, chlupáči, kdo by se s vámi kvůli takové maličkosti zlobil! Dnes jsem na stůl dala remosku s masem, zapnula ji a šla si po svém. Najednou slyším typický zvuk, který doprovází kočičí "hop na stůl." Krve by se ve mně nedořezal, letěla jsem zjistit, co se děje. No jo, nahoru vyskočil Zrzek. Ale ne až k vařící remosce, kdepak! Onen pud sebezáchovy ho varoval dřív než můj výkřik, že něco není jako obvykle. Vysunul zvídavě zrzavý čumáček, horko musel vnímat už na dálku. Možná mu to z nádoby také příjemně vobnělo, i když tepelně zpracované maso většinou není. Začichal, zaváhal - a zase seskočil.

2006-11-09T09:28:00.000-08:00

Obláček je mazlík. Není divu, jednu chvíli si coby nalezenec lásky moc neužil. Když se později ze zcuchaného kočičího bezdomovce stal zase pěkně ošetřeným, srstnatým a sebevědomým kocourkem s plným bříške, má možná i tak trochu pocit, že se musí odvděčit. A co je větším darem pro lidi než kočičí láska? Má pravdu, souhlasím s ním do posledního slastného zavrnění, má to ale jistý háček. Obláček je křehoučký a jemňoučký kocourek i po té mé výkrmné dietě, drápy má ovšem ohromné! A jak asi každý víte, když kočka dává najevo svoji spokojenost či lásku, drápkuje. Příšerný zvyk! Čímani veterináři vymysleli službu pro zbohatlické proce a hrubiány - kočkám drápky z měkoučkých prstových polštářků operativně odstraní. Za to bych samozřejmě najraději při vědomí vykastrovala všechny - čímany z veteriny, zbohatlické proce i hrubiány. Takto okleštěné kočky znejistí, nikam nevyskočí, protože se namají v případě pádu jak zachytit a velmi dobře to cítí. Tohle žádný slušný člověk kočce nemůže udělat. Ovšem platí za to jako já - bolestmi a drápanci. Obláček mne totiž náramně miluje - a má fakt hodně velké drápy!

2006-11-07T13:03:00.000-08:00

Moji kocourci občas dovedou zazářit způsobem, který tu už kdysi v nějakém podobenství byl. Jako tuhle Obláček! Vzpomínáte si na film E.T. mimozemšťan? Přímo kultovní dílo, troufám si dnes tvrdit. A každý kdo ho viděl si jistě vzpomene na scénu, jak se malý košilatý mimozemšťan E.T. motá v pozemské domácnosti a když se objeví maminka a on musí narychlo zmizet, schová se do dětského pokoje mezi veliké plyšové hračky, kulí tam oči a vypadá jako jedna z nich. Tak tohle se v sobotu povedlo náhodně i mému Obláčkovi. V ložnici mám na spaní ne postel, ale přímo letiště. Jelikož je řízením osudu v současné době celé jen pro mne ( kocouři tam chodí často hostovat všichni tři, ale i tak hodně místa stále ještě zbývá), je to zároveň tak trochu panoptikum jednoho dětství. Konkrétně toho mého. Některé své oblíbené panenky a medvědy a psíky jsem prostě nikdy nedokázala zatratit (rozuměj, čtenáři: někomu nehodnému dát nebo vyhodit) a tak tam nyní sedí nebo leží v malebném souzvuku. Občas je ovšem třeba ten ložní potah pod nimy vyprat, abychom v domácnosti nezahynuli na špínu. K tomu jsem sáhla právě nyní a všichni ti psíci, medvídky a panenky se museli uchýlit do azylu, na trojsedačku v obýváku. Já běhala při úklidu neustále sem a tam, oni tam seděli a leželi a kulili oči málem jako živí... až jsem zase jednou prolétla kolem a zarazila se s pocitem, že se něco změnilo. Vzápětí mi to došlo: bylo jich víc!!! Víc o Obláčka, který ležel spokojeně naaranžovaný mezi nimi, spící, s jednou tlapkou půvabně svěšenou puštěnou k zemi. Procitl pomalu a koukal jako vejr, když jsem ho popadla, zlíbala na ouška a smála se přitom jako blázen.

2006-11-05T13:03:00.001-08:00

Všichni tři moji drobečkové milují můj pracovní stůl s počítačem. Ráda bych si namlouvala, že milují mne a to až do takové krajnosti, že beze mne nedají ani ránu. Ale není tomu asi tak. Můj počítač ( ani zdaleka ne moderní) hřeje a tichounce vrčí a mým kocourům to asi zní jako milounké předení a tak se s tím Velkým Elektronickým Kocourem chtějí kamarádit. Skáčou na pracovní desku stolu, shazují mi stohy poznámek, škrábou přitom všechno, co potkají, ze všeho nejvíc mojí sklínku s vinným střikem. Křičím přitom, práskám pravítkem, občas i nějaký ten baculatý kočičí zadek dojde k lekhé úhoně - a nic! Na stůl skáčou pořád stejně úporně, vinný střik občas překlápí do mé klávesnice ( takže mámiopravdu velkou spotřebu klávesnice) a tváří se jako celá rota naprostých kočičích andělíčků. Já ty tři zmetky zatraceně dobře znám! Ale ani já si doopravdy nejsem jistá - skáčou na ten stůl jen tak z plezíru nebo za tím Velkým Elektronickým Kocourem - nebo mne opravdu mají natolik rádi, že i ve chvíli, kdy pracuji, chtějí být se mnou?

2006-11-05T13:03:00.000-08:00

2006-11-03T09:16:00.000-08:00

Meteorologové se tentokrát bohužel nemýlili, máme na krku zase další hnusnou zimu. V našem bytě není nijak zvlášť teplo. Za pár dnů bude lépe, až se stěny zahřejí, ale zatím jsme topili jen minimálně a ta kosa uhodila příliš náhle. Dokonce i okna, kterými nedávno dovnitř proudil teplý vzduch jsou sice pevně zavřená, ale i tak přes dvě vrstvy studená. U země je také chlad, vytáhla jsem kožešinové bačkory. Kocouři na tu proměnu zareagovali po svém. Postupně se vystřídali na parapetech všech oken a když se přesvědčili, že odevšad fičí zima, začali mi nemilostivými kukuči dávat najevo, že z toho viní mne. Vcelku jsem si z toho nic nedělala a čekala, až je to přejde. Ale ti šupáci se mnou dokonce odmítli spát v ložnici. Nemám tam topné těleso, teplo si pouštím ze sousední místnosti, na spaní to úplně dostačuje. Mně, kocourům ne. Láska k té dvounohé mámě, co je mazlí a dává jim papání nesahá zase tak daleko, aby kvůli ní omezovali své osobní pohodlí. Proč spát v nevyhřáté ložnici, když v pokoji na sedačkách blízko kamen je tak teploučko?!

2006-10-30T12:37:00.000-08:00

Je jednou jisté, že můj Mourek je špatným kočičím králem. Asi za to nemůže, nebyl k tomu vychován. Do rodiny jsme si ho přinesli jako sotva vidící maličký raneček, žádná kočičí máma ani táta ho nepřipravili na úlohu, která mu jednou v životě může připadnout. A v kočičí tlupě to chodí tak, že po smrti vůdce přebírá vedoucí úlohu další nejstarší příslušník skupiny. K této situaci zcela nečekaně došlo i u nás a Mourek byl najednou posazen na trůn, ani nevěděl jak. Obláček byl ochoten jeho vůdcovství uznat, ale Zrzek se odmalička tvářil, že mu tohle uspořádání nevyhovuje. A jen co dorostl, začal se o první místo ve smečce hodně drsně drát. Určitě by k tomu nikdy nedošlo, kdyby si Mourek hned zkraje dokázal rázně zjednat respekt. Stačilo by, aby Zrzka párkrát pořádně prohnal a profackoval. Přiznávám, že i když Zrzounka miluji, rozhodně bych nezasahovala a ani proti takovému řešení vcelku nic neměla. Mourek je ovšem slušňák - nebo neví, jak se má v takové chvíli správný kočičí král zachovat. Jako pán v létech to řeší po svém - většinou zaleze ke mně do šatníku a nechce nikoho vidět.

2006-10-27T09:33:00.000-07:00

Můj Zrzek je - s prominutím za to nehezké slovo - vlezdoprdelka. Vím to, i když ho miluji ze všech svých tří chlupatých pokladů nejvíc. On to také se mnou prostě umí. (Má mne opravdu rád, tím jsem si jistá, bez té příčiny se kocour netáhne za člověkem věčně věkův jako cvičený pes i mimo ty chvíle, kdy chce jíst nebo pohladit). Ale Zrzek prostě tu svojí lásku a oddanost vůči mně umí i dokonale prezentovat. Jako včera. Uklízím vyprané a vyžehlené prádlo do skříně v rohu obýváku. Přiběhne Zrzek, chvíli okouní, načež přiskočí ke kočičímu škrabadlu ve druhém rohu za sedačkou, vztyčí se na zadní a přímo předpisově si nabrousí přední drápky o tlusté sisálové ovinutí. Přitom ale pošilhává po mně, protože mně je toto divadlo určené. "Díváš se? Koukej přece, jaký já jsem vzorný kocourek!" A je, opravdu se mu nedá nic vytknout a proto ho chválím. Mezi námi přitom zůstávají poškrábané dveře právě od té starožitné skříně po babičce, kam ukládám prádlo, i rozdrásaná sedačka a různá jiná místa po bytě. Zrzek se jen tváří, že v tomhle nejede, mnohokrát jsem ho viděla, jak si také někde nezákonně přidal. Teď se ovšem tváří za slušňáka - a co já zmohu? I když vím, že jen co vytáhnu paty do práce, zase s ostatními nabruosí pazoury o sedačku - nebo i o tu starožitnou skříň po babičce.

2006-10-24T09:35:00.001-07:00

Dnešní noční epizoda mi připadá jako sen. Ale nebyl to sen, byla to náhoda. Že moji kočičáci napřeskáčku lezou spát do mé postele je vám už asi dávno jasné. Obláček se přitom jemně načepýří, Mourek násilnicky zadupe a Zrzek přitěká na měkkých tlapkách a přilehne k mému boku během noci tak lehounce, že o něm ani nevím. Když jsem se dnes nad ránem vzbudila a proti oknu spatřila siluetu ouška a hlavy, nezůstala jsem v polospánku na pochybách. Velikánské ucho a malá hlavička, to je Moureček! "Mourku, přišel jsi ke mně spinkat?" zavrněla jsem líně, s rukama zahalenýma až po ramena. Ale ono nic, odezva žádná. Pravda, mohl by to být i Zrzek, napadlo mne a trochu jsem drcla do strany bokem: "Zrzku, jsi to ty?" Obláček byl i v mém snění vyloučen po to své jemné načepýření. Jenomže ani Zrzek proti své obvyklé přirozenosti "neodpovídal. " Vymotala jsem neochotně ruku zpod přikrývky, abych tu ušatou hlavičku pohladila a rozpoznala - a vážení, ona to byla jen peřina! No jo! Jeden její cíp čněl proti světlu jako kočičí ouško a vycpaný zbytek se mírně nachyloval v podobě kočičího těla. Než mne napadlo, že už jsem vážně bláznivá a vidím kočky všude, přitěkal Zrzek a přátelsky pravil "Krrr..." načež ulehl v mé náruči.

2006-10-22T12:28:00.000-07:00

Je to pohroma, s těmi mými třemi, když uklízím. Oni si asi představují, že uklízet netřeba. Nemohu jim to mít za zlé, jednak jsou to mužští (i když jen poloviční), také jsem je na to jaksi navykla, když jsem před časem po úrazu jen posedala a věcem stran domácnosti jsem musela nechat volný průběh. Slova kapitána Kida " Na špínu zhasnem a hned bude pryč" mi zněla jako motto každého dne, protože jinak to nešlo. A abych to tak nevnímala, věčně jsem měla puštěnou televizi a snažila se zapomenout na to, co bylo - i na to, co už možná vůbec nikdy nebude, protože jsem se skoro nedokázala postavit na nohy. Moji chlupaťoučtí mne zahrnuli láskou. "Nechodíš, neběháš nikde? To jsi zlatá! Mazli nás a my tě budeme milovat ze všech kocourů na celém světě nejvíc!" Jenomže já se skoro po půl roce zvedla a protože domácnost připomínala tak nejvíc ze všeho smetiště, dala jsem se do uklízení. Šlo to ztuha a pomalu a pro ty mé chlupaté pitomečky to bylo ještě ke všemu zklamání. "To nás už nemáš ráda nebo co? Proč neposedíš, proč se nám nevěnuješ?" No, zvládli jsme to. Ale věřte, je to těžké mýt například okno a přitom Zrzkovi sdělit, že je milovaný. Pucovat štětkou záchod a přitom pohladit Obláčka a nesrazit ho do mísy, do které zvědavě nahlíží. Žehlit prádlo a nepřižehlit ocas Mourkovi, kterému se pohyb žehličky sem a tam moc nezamlouvá, ale musí ležet těsně vedle opřeného žehlícího prkna, protože se mu líbí to vypařující se teplíčko... No, zvládli jsme to!

2006-10-19T08:59:00.000-07:00

Jak tak koukám na kalendář, už abychom zase začali přemýšlet o Vánocích a o dárcích pod stromeček. U nás se to moc nepřehání, po svátcích mi jdou úplně uši šejdrem když poslouchám od kolegyněk, co všechno daly své rodině k Ježíšku a co samy dostaly, nechci vypadat, že závodím, ale výdaje odhaduji na těžké tisíce, mezi dárky bývá kupa naprostých nesmyslů a když si spočítám, kolik celkového času muselo zabrat pobíhání po obchodech, aby se to všechno v jedné rodině sešlo, děkuji, nechci. U nás se děti nevyskytují, dospělí si mezi sebou vymění dva až tři dárky, něco pro radost, něco pro zasmání a jeden hodnotnější, o kzerém zbytek rodiny ví, že po něm dotyčný nějaký čas šilhá a odpírá si ho pro blaho celku - a je to. Na co ale nikdy nezapomínáme je obdarování kocourů. A protože do rodiny patří celkem čtyři (moji tři + rozverný babiččin Kuliferda), dárků se sejde celá hromada. Konzervičky, sušenky, sáčky vitamínů (ty žádný z nich nežere, ale všichni si s nimi rádi hrají), skutečné kočičí hračky, jako pískající myšky a chřestící vycpané pytlíčky či ponožtičky... V obýváku míváme jen umělý malý stromek a voňavé větve ve váze, skutečný opadavý smrk vysoký až ke stropu dáváme do haly, kde po tu dobu odstraníme koberec. A samotný stromek je prvním dárkem pro naše kocoury, chodí dlouzí a nadšeně ho očichávají, sotva ho postavíme. Zdobíme ho jen mašlemi a hloupůstkami z umělé hmoty, protože ti mí raubíři ho vždycky v průběhu svátků několikrát povalí. Protože to ale vůbec nevadí, jednoduše ho zase postavíme, na Štědrý den pod něj naklademe dárky a podaří se nám prožít klidné svátky vánoční.

2006-10-17T13:08:00.001-07:00

Nevím jak to přijde, ale moji kočičáci už zase línají! Nejraději bych vraždila, protože je to sotva pár týdnů, co jsem konečně vyluxovala snad poslední jejich chloupek a vousek z našich lidských koberců, předložek a postelí. "Tohle už tady bylo," zní mi v uších citát z filmu Limonádový Joe. "Ano - a už je to tu zase!" Přesné! Z nádrže vodního vysavače vyndávám už zase nechutné klubko (ani ne srsti, spíš jen špinavé, plstnaté, různobarevné hmoty). Napadá mne řešení. Mohla bych je všechny tři oholit dohola. Ale už jsem se tu, tuším, zmiňovala, že by potom vypadali jako kočky sfinx a já kočky sfinx nesnáším, protože podle mého názoru, jsou to horší nestvůry než pověstná potvora z Lochness. Daleko raději bych jim pořídila kvalitní zimní kožichy. Zrzek by mohl mít obyčejnou liščinu, Mourek tuleně a Obláčkovi (ať nežeru) tomu by slušela stříbrná liška. Jenomže to by se na mne zase vrhli zvířecí aktivisté a já bych jim asi marně vykládala, že ti moji tři se těžko zahřejí v umělém plyši. Ach jo - abych ještě byla vděčná, jak to s nimi příroda zařídila!

2006-10-17T13:08:00.000-07:00

2006-10-13T09:06:00.000-07:00

Že Zrzka miluji ze všech svých kocourů nejvíc má své opodstatnění. On je totiž chytrý. Nechci tvrdit, že je geniální a ti dva že jsou pitomci, to v žádném případě. Mourek má svoji chytrost kočičí a Obláček navíc jakousi mazanost, kterou sice nedává často na odiv, ale jsem přesvědčena, že právě díky ní přežil na našem dvorku dva měsíce, než jsem ho odlovila. Zrzek je ovšem nadaný přímo lidským vnímáním. Zná spoustu slov a posunkových výrazů a umí si je z mého jednání přeložit. Jako tuhle: koupila jsem si k počítači novou lampu. Lampa svítí úžasně, ale má jednu nevýhodu - není dole na šroub, nedá se na stůl upevnit. Což jsem si já - naivka - uvědomila až v okamžiku, kdy jsem ji na ten stůl postavila. A hned jsem zavětřila malér. Mourek i Zrzek mne chodí k počítači na střídačku oblažovat svojí přítomností, leží mezi zdrojem a monitorem a překáží až běda. Oni tu lampu shodí! Nabyla jsem takřka jistotu, když přihřměl robustní Zrzek. Nacpal se k lampě zády, protože ona přece jen trošičku hřeje a začal se na stole roztahovat. "Zrzku, ty to shodíš a já ti dám na zadek," upozornila jsem ho asi třikrát důrazně. Znechuceně se s největší možnou opatrností přemístil a k hájené lampě přesunul hlavu. Jenomže byl zkroucený do podkovy a stejně se jí dotýkal zadními. Opět jsem dvakrát zopakovala stejnou větu a milý kocour opět změnil svojí pozici. Zadní nohy oddálil do uctivé vzdálenosti, na stojánek lampy položil hlavičku jako na polštář a její dřík obejmul přední packou. Zamžoural na mne s výrazem "jseš teď konečně spokojená?" A já ho mohla s čistým svědomím pohladit a pochválit.

2006-10-11T08:59:00.000-07:00

Obláček je modrý perský kocour, o tom už jsem se zmínila. Přestože se k nám do domácnosti dostal ze dverka jako vyhozenec nebo uprchlík (tohle se nikdy nepodařilo objasnit), má v sobě nenapodobitelnou důstojnosnost všech perských koček a někdy přímo zpupnou pýchu v obličeji, asi na všechny ty urozené generace svých předků, jejichž stopy sahají až do starobylého Egypta. V poslední době chodí po bytě ještě důstojněji a elegantněji, co se mi ho několikrát podařilo bez velikých problémů vyčesat. Ačkoli pod srstí je to stále ten drobný, křehký kocourek, kterému jsme právě proto začali říkat Obláček, chlupy po těle má nadýchané do obrovské koule a mohutný chvost jako obří veverka. Když tak chodí po bytě, pyšně ho nadnáší nad huňatými "kalhotkami" zadních nohou. Tuhle jsem pracovala se samolepkami a jejich odstřižky se mi dařilo
docela hojně upouštět na koberec. Myslela jsem, že umřu smíchy, když kolem mne znenadání produsal kamsi Obláček a celé tělíčko i ocas měl obalené bílými lepícími kousky. Vypadal jako neforemný uhánějící vánoční stromeček.

2006-10-09T09:21:00.000-07:00

Moji miláčci chlupatí jsou ale vážně ohromně svérázné potvůrky! To už jsem konstatovala několikrát, i to, že jsou chytří jako tlupa opičáků. I když nedovedou číst a nesledují kalendář, čas rozlišit dovedou. Vědí, kdy je všední den a já je v chvatu krmím, vyklízím jejich kálecí bedny a pádím do práce. Vědí, kdy se odpoledne vracím a všichni tři čekají v předsíni na uvítanou. Registrují, kdy je sobota a neděle, já nikam nespěchám, trajdám po bytě v županu a než dostanou oni, uvařím si kafíčko. Samozřejmě, tak geniální nejsou, aby vytušili občasnou odlišnost, když nějaký státní svátek padne na všední den a já nikam neodcházím. To chodí celé dopoledne úplně nesví, civí na mne s úžasem ve tvářích a čekají, kdy ten Damoklův meč konečně dopadne a já se přece jen seberu a odejdu. Když se nakonec přesvědčí, že se fakt nikam nechystám, uklidní se a blaženě zalehnou. Jenomže tenhle víkend jsem je úplně dezorientovala. Musela jsem uklidit u maminky, je venku na chatě a co nevidět se už bude chtít vracet. Üklid se protáhl, chtělo to také vyšamponovat koberce a tohle a onodle... zkrátka jsem s tím ztrávila oba dva dny. V sobotu se moji chlupaťoučtí pouze tvářili překvapeně, když jsem ráno balila tašku s čistícími prostředky, večer byli trochu posmutnělí, že je jeden náš den v čudu. V neděli ráno mi dávali najevo, že nevěří vlastním očím, že je přece nemožné, abych zase někam táhla... A když jsem se vrátila zase až v podvečer, nemluvili se mnou!

2006-10-06T09:49:00.000-07:00

Je to zvláštní, že moji kocourci, podobně jako je tomu u lidí, mají každý své vyhraněné chutě a libůstky v jídle. Mourek je masový. Základní jeho poravinou je syrové hovězí přední. Dvakrát do týdne si dá navrch pribináka našlehaného s horkou vodou do řídkosti husté smetany, olizuje si po něm vousky a tváří se spokojeně. A tu a tam si uďobne z talířku pár kočičích sušenek. Ale maso je grunt, to ostatní spíš tak pouze na doražení. Zrzek je také masojídek, ale maso vyžaduje jen asi jako polovinu svého denního přídělu. Miluje pestrou stravu. Kočičí konzervičky, sušenky -šlehaným smetánkem také nepohrdne a ještě k tomu chodí neustále vizitýrovat, co jím já. Sladkosti považuje za nepoživatelné, ale něco od pečeného či vařeného masa, ryby, uzeninu - to je jeho. Ovšem jen jako dezert, maličký kousek od každého. Chce ale všechno ochutnat. I některou polévku někdy olízne, okouše kůrčičku doma pečeného chleba či sousto vařeného bramboru. Za zvláštní ňamku považuje pistáciové ořechy - a trvalo hezky dlouho, než jsem to pochopila, i když mi každý oříšek sledoval uhranutě z ruky do pusy. V životě jsem neslyšela o kočcce, která by byla na pistácie! No, můj Zrzek ano! A Obláček, ten je nudně stereotypní. Pouze sušenky, sušenky, sušenky. Asi ho to naučili předchozí páníčkové. Občas konzervičku. Maso považuje za nejedlé, tu a tam sice projde kolem misek ostatních kocourů, kousek masa nabodne na dráp a dlouze si jej prohlíží, ale sníst ho to sousto jsem viděla jen párkrát, většinou kus nervózně setřepe z drápu a odejde. Smetánek ovšem líže s ostatními. Ale jogurtu Dobrá máma dává přednost, jak už jsem se zmiňovala.

2006-10-04T11:19:00.000-07:00

Zrzek se od našeho návratu z prázdnin chová doma jako mílius. Tedy ke mně - Mourka zprvu dusil tak nevýslovně, že ten chudák několik dnů nevybojoval pro sebe ani místo v kálecí bedně a chodil se mi vyvenčovat pod psací stůl. Děkuji, nechci, ještě teď to tam smrdí, po několikerém vyprání!!! Obláčka Zrzek víceméně ignoroval, i když na chalupě spolu spali na jedné pohovce v kuchyni, pěkně hlavičku u hlavičky. Ale mne si celou tu dobu předchází. Je to jasné, je mazaný jako opice. V opačném případě bych nikdy nesnesla jeho uzurpující manýry na celém území našeho bytu, to by dostal pěkně na zadek. Ale naplácejte potupně srolovanými novinami na tlustou zadnici sladkému kocourkovi, který vás vítá v předsíni při příchodu z práce hlubokou úklonou, chodí za vámi po bytě jako cvičený psíček a v noci hupsne do vaší postela a jako na vrcholu blaha si položí tvářičku na vaši ruku a začne extaticky příst! Ne, ženu ani květinou neuhodíš - a takového kocourka ani novinami. Ať si to ti tři šupáci mezi sebou vyřídí sami!

2006-10-02T08:52:00.000-07:00

Že se Moureček moc rád vyvaluje v kuchyni na jídelním stole, o tom jsem se možná už zmiňovala. Slovo "jídelní" je ovšem právě proto v posledních létech už passé. Neníme u něj. Nelze! Živíme se v obýváku u kulatého kávového stolu před televizí, i když televize zůstává většinou vypnutá. Nikdo nemá náladu sedět v kuchyni za chlupatým stolem, nebo tamodtud dokonce kvůli dlabanci shazovat sedmikilového kocoura. Mourek tedy kuchyňský stůl už dávno adoptoval. Lehává nahoře rád, protože v kočičí hierarchii to chodí tak, že vůdce smečky má nejvyšší postavení a na znamení toho se zdržuje na místě mnohem vyvýšenějším než jeho poddaní. Zrzek se mu plazí vztekle u nohou, nanejvýš si dovolí skočit na židli. No no - tuhle ale synek přinesl domů k opravě kamarádův počítač a aby na tu operaci dobře viděl, odložil si ho v kuchyni na stůl. Copak byste mysleli, že ten zmetek Moureček udělal? Ano, on je tak inteligentní, že vyskočil na stůl a ještě na tu počítačovou krychli, aby si o dvacet čísel polepšil!

2006-10-01T07:30:00.000-07:00

Obláček delá fóry s jídelm! Co jsem si ho vzala domů, nejí syrové ani vařené maso, nechce skoro žádné konzervy, kočičí sušenky si dá jen jediné, naředěný pribináček s bramborobou kaší (kteroužto krmi ostatní dva kocouři milují ) míjí obrovským obloukem. Ublíženýma očima na mne hledí, jako by mi chtěl říct, že tohohle by se po způsobu kapitánovy manželky z románu "Loď komediantů" nedotkl ani třímetrovou tyčí. Tuhle jsem domů přinesla jogurty Dobrá máma. (Nechci dělat někomu reklamu, podle mne se dobré zboží chválí samo, ale ano, upozornila mne na ně ta nejapná televizní reklama. Bez ní bych si jich jakživa nevšimla, monotématických nabídek je na trhu až moc - zatímco jinde na světě lidé umírají hlady). Otevřela jsem si jahodový - a blízko sedící Obláček zahýbal vpadlým černým nosíkem. "Kočky přece jogurt absolutně nesnášejí," říkala jsem si podle svých zkušeností - i jak mne kdysi ujistil jeden veterinář. Ale Obláček je asi zrůda. Přicupital. "Chceš?" nabídla jsem mu na lžičce. Vrhl se do růžové směsi, jako by to bylo první jídlo v jeho životě. Od té doby je to jasné. Kdykoli vezmu do ruky lžičku a hranatou krabičku, zavolám "Obláčku, sypej, dobrá máma ti něco dá!" A on mi vyskočí na klín, hltá a polyká, cáká kolem sebe jogurtovou hmotu a nakonec mu musím papírovým kapesníkem utřít upatlané fousy. A ti dva ostatní? Přiběhli, očichali, neochutnali! Pche, tohohle by se přece nedotkli ani třímetrovou tyčí!

2006-09-29T08:37:00.000-07:00

Že ti moji kocourci jsou banda vyčůraná, to už vím dávno, ale jak ohromně moc, o tom jsem se přesvědčila teprve v tento sváteční čtvrtek. O den volna navíc, to mi musí zůstat čas, abych udělala také něco mimořádného, umínila jsem si a poprvé od návratu z dovolené jsem si nachystala kočičí hřeben. Jako prvního jsem odchytila dlouhosrstého Obláčka. Sice tentokrát neškrábal ani nekousal, ale snažil se mi vykroutit a tvářil se zuřivě. Přiběhl Zrzek a chvíli tu scénu pozoroval. Nu, přišel brzo na řadu. Ten zmetek mi přímo ukázkově lehl na klín a rozplácl tělo příhodně k česání. A když jsem začala, pěkně zvolna, od hlavičky k ocasu vyčesávat silné chlupy, dal se do blaženého vrnění. Ne, nemiluje česání, to už jsem říkala, sotva ho snáší, jenomže nablízku byl Obláček a všechno sledoval. A před rivalem přece milý Zrzek nepřizná, že byl lapen do mých tenat stejně jako on a potupně vyrajbován. To se raději bude tvářit, že to považuje za vrchol mé přízně vůči němu!

2006-09-22T08:40:00.000-07:00

Kdybych měla soudit podle svých kocourů, čekala by nás letos velmi tuhá zima. Všem třem mým miláčkům narostly mimořádně husté, přímo výstavní kožichy. Dost by mne zajímalo, proč je příroda tolik obdařila, ačkoli vůbec nechodí ven. Každou zimu se jen vyhřívají u tepelných zdrojů, ale neumím si představit, že by to někdo zvládl i v takovémto oblečení. Na rozdíl od lidí si na věšák neodloží, že bych je ostříhala, to mne ani nenapadne, vypadali by jako mátohy. Naposled je snad budu muset zavírat do lednice, aby se trochu zchladili. No, vejdou se tam, o to nic, naše lednice věčně věkův zeje prázdnotou.

2006-09-18T09:36:00.000-07:00

Když jsme se jakž takž prokousali obtížemi s kočičáky při odjezdu z města a při pobytu na chalupě, nastala nám třetí, závěrečná fáze - vypořádat se s problémy, které vyplývají z toho, že se zase všichni po čtyřech týdnech ocitli v jiném prostředí. Je neuvěřitelné, že nejlépe se všemi těmi změnamiprokousal Obláček. Ale on je tak mírňoučký, trpělivý, poddajný (pokud ho já nečešu), že ho ti ostatní dva příliš nedusí. Zato dominantní Zrzek se letos velmi vážně pustil do Mourka, aby konečně pro sebe uchvátil kočičí trůn. Vojnu vedl zákeřnou, Moura bral útokem ve dne v noci, nepustil ho ani k jídlu, ani ke kálecím bednám. Zasahovali jsme, jak se dalo, ale celý den s nimi doma nikdo být nemohl a první týden ve městě si vyžádal své. Zatímco nakrmit vyhladovělého Mourka jsem mohla pokaždé večer z ruky, to druhé způsobilo obrovský problém. Kočičí ee jsem mohla pietně posbírat a vyhodit, horší to bylo s loužičkami. Ještě dnes byt čpí, ačkoli jsem vždycky všechno brzo po čichu našla a vymyla. Ne, pokračovat už to nebude! Celý týden byl Zrzek za své útoky na vůdce smečky soustavně decimován barevným oprašovákem a smetáčkem, takže v současné době je už u nás zase víceméně nastolen kočičí mír.

2006-09-16T09:30:00.000-07:00

Abych se vrátila ke svým kocourků a k dovolené, mojí povedenou trojku tam nejvíc nervovaly venkovské kočky, které bez váhání přicházely až k nám pod okno. Nejvíc se u nás udomácnil jistý Filip, rozkošný moureček, který dával bezostyšně najevo, že mu mé projevy přízně v podobě žrádla za domem nestačí, že by rád i moje pomazlení a prostě, jestli na to kývnu, vleze mi do domu a půjde se mnou kamkoli. Přiznávám, že mi to lichotilo. Několik dnů jsem mu štědře nadělovala na stodávné porcelánové talíře a mazlila ho ostošet. Potom jsem se začala děsně drbat a protože jiné zvíře se ke mně tak důvěrně nepřiblížilo, bylo mi jasné, že tu blechu mám od Filipa, jemuž domácí říkali - patrně podle seriálu Rodinná pouta - Fífa. "Víš co, Fífo?" řekla jsem mu. "Domluvíme se takhle: na jídlo ke mně můžeš chodit dál, ale blechy mi za to dávat nemusíš!" Na dohled mých tří výtečníků se pohyboval nejen on, ale i tři jiné mindy. Kdykoli se někdo z těch venkovních ukázal na dohled, moji tři zpozorněli a kdyby mezi nimi nebyla ze'd a napjaté pletivo v okně, dopadlo by to zle. Naštěstí tam ta zeď a pleťivo byla.

2006-09-14T08:57:00.000-07:00

Moc dobře vím, že moji tři chlupaťoučtí jsou pěkně svérázné potvory. Dokázali mi to opět včera. Dostali jsme do domácnosti pracovní židli na kolečkách. Nebyla nová, takže jsem měla dojem, že ji pro blaho svých kocourů musím vyšamponovat. Než jsem si připravila náplň do vysavače, židle byla obsazena - spokojeně na ní spal Zrzek. V duchu jsem ho poslala do horoucích pekel, ale nechtěla jsem ho budit ze sladkého spánku, šla jsem tedy po jiné práci. Najednou se mi někdo otírá o bosé kotníky - a on to Zrzek, že prý by si dal něco k jídlu. "To tak, počkáš až vyperu tu židli," řekla jsem mu rozhodně. Leč zase ne! Ono pouze došlo k výměně stráží. Na té sakramentské židli se pro změnu vyvaloval Obláček. Nu, nakrmila jsem Zrzka, zabrala se zase do něčeho, náhle kolem mne průvan - a profičel Obláček s rozevlátým perským ocasem. Dusal kamsi do neznáma silnými perskými tlapkami a mně to bylo hned jasné! To se kočičí král Mourek urazil a konečně si zjednal u poddaných pořádek. Peršana vypudil a na jeho místo zalehl sám! Zmetci, všichni tři se tvářili, jako bychom u nás neměli dost křesel a židlí! Čištění mi bylo laskavě umožněno až večer, až o tu novinku ztratili zájem.