Vy kočičí milovníci, myslíte, že kočky mají rády hudbu? Že jste to ještě nikdy nezjišťovali? To je možná chyba! Tak já vám povím, jak to chodí u nás. Moji chlupaťoučtí nesnášejí county a tváří se prapodivně na Bachovy fugy. Ale takového Mozarta přijímají s porozuměním. Dokonce i když dojde na Dona Giovanniho a posupný výstup komtura. Když zpívám já, zdvořile dělají, jako že o tom nemají ani i potušení. Výjimkou je ovšem Zrzek, který zbožňuje písničku o kočkách, co jsem kdysi poskládala z jednoduchých rýmů jako uspávanku pro syna. Na notě nezáleží, jen hlas musí být tichý a broukavý: Hou, hou, hou hou, kočičky už jdoou,
hou, hou, hou, hou, kočičky už jdou.
Kočky koťata, kočičí patáta,
hou, hou, hou, hou, všichni pěkně pochodujou
hou, hou, hou, hou kočičky už jdou.
To "hou hou" zůstává jako refrén, za kočky, koťata a pantátu se dá dosadit nejrůznější obměny jako: mladé kočičky, kočičí babičky atd. Neposedný syn potřeboval nepřeberně variací, než konečně zabral, Zrzkovi stačí první sloka. Stulí se mi do náruče a je v limbu.