Tak jsme se vrátili z dovolené - totiž já a moji tři kocouři, má zlatíčka, mé tři zlaté koruny, jak jim říkávám žertem podle jedné z oblíbených pohádek. Jenomže ona to venku vůbec nebyla taková idyla, jak by se mohlo zdát. Moureček trucoval, ač je na chalupě vlastně rodák, Obláček, tulák, věčně číhal, jak by zdrhnul. Jedině Zrzek, sláva mu, zachovával flegmatickou příchylnost k místu, kde se vyskytovaly jeho jídelní a kálecí misky a pohodlná místa pro spaní. Což by celkem šlo nebýt toho, že na chalupě se nám vyskytuje ještě další element: sousedův kocour jménem Filip. Ten je přesvědčen, že jakmile přijedu já, mám bezesporu ve svých zavazadlech něco dobrého pro kočky. A mám-li s sebou tři vlastní kocoury, mám toho dobrého zaručeně tolik, aby se dostalo i na čtyři. Následkem této (vcelku moudré) úvahy Filip neustále obejduje kolem našeho domu, ty tři vyrušuje a jelikož od něj jsou přísně odděleni síťovými dveřmi a okny a nemohou ho za to obejdování řádně po kocouřím spořádat, rvou se aspoň mezi sebou. Zatímco Fífa si vyskočí na venkovní křeslo a tváří se jako hotový andělíček. A i když Fífu - jak jinak - nakonec poslední den zanecháme s bohatou výslužkou na venkově, jako by ten neklidný duch i tak vanul s námi, kocouři nyní podezíravě očichávají všechny podlahy, zdi a nábytek městského bytu - a perou se!!!

Kocour Garfield slaví už třicáté narozeniny. A je tím ještě slavnější než dosud. Píše o něm bulvár, právě jako se o něm seriózně zamýšlejí na stanici Radiožurnál. A všude si kladou stejnou otázku – čím to je, že tlustý, líný, nenažraný a trochu zlomyslný kocour nabyl mezi lidmi takové oblíbenosti. Ve spoustě teorií chybí ta jediná, která se zdá správná mně: v každém člověku je kousek takového Garfielda. Přeje si pohodlný život, v němž by se neustále nemusel ohlížet na ostatní. Přeje si mít plný břich bez práce, nějakou tu legraci, prostě – kousek toho životního pokakaného štěstíčka. Klidně se bude i stydět, když pro to občas vyvede něco nepěkného, ale ani to mu nezabrání, aby to příště nezopakoval. Lidé za to nemohou, Stvořitel je prostě takové udělal. Lidé to dokonce vědí, proto v jedné písni znějí poutavá slova „..nech nás žít, Bože, přece víš, že se lidé nezmění…“ No jo, když nás ale ten Stvořitel takhle zfušoval a teď nás mačká, abychom se skrze mizerné živobytí zušlechtili, co nám vlastně zbývá než příchylnost ke Garfieldovi, kterému to všechno nakonec vychází k dobrému?

Tuhle v naší ulici - už pokolikáté - zase visela zoufalá prosba, aby dobří lidé pomohli majitelům najít zaběhlou kočičku. Říkám si, že většina kočičích lidí je v tomto směru nepoučitelná. Bezpečnostní sítě si do oken nedají, zvědavé zvířátko má cestu ke svobodě volnou a pochopitelně toho využije a páníčkové se potom tváří jako mučedníci a snaží se halasnou inzercí napravovat, co vlastně sami zavinili. Znám za svůj život spoustu městských koček, ale jen jedinou, která chodila sama ven a také se vždy dokázala bezpečně vrátit. Byla to siamka, ti její jí říkali Zuzana. Rodokmen měla snad až ke kočkám královny Kleopatry a vypadala na to. Nádherná, výlučná z jakéhokoli kočičího společenství, k cizím lidem nevrlá a jen o stupínek vlídnější k těm nejbližším, kterým milostivě dovolovala pečovat o svůj blahobyt. Když jako dospívající mňaudáma projevila zájem o zahrádku před domem, ti její lidé ji tam po řadě chodili venčit, pochopitelně vždy bezpečnostně upnutou do červeného postrojku. A trvalo dlouho, než dostala naprostý aus. Nakonec se ta rodina kvůli Zuzaně i přestěhovala z druhého poschodí do prvního, aby vzácná kočička mohla chodit do zahrádky zcela po své libosti oknem. A Zuzana si užívala. Za nízkou zídkou jezdila sice auta, ale moudrá Zuzana se s nimi nikdy nedostala do konfliktu, stejně jako se nikdy nikam daleko nezaběhla. Nakonec se dožila požehnaného kočičího věku patnácti let a zesnula ve svém pelíšku, v kruhu svých plačících a milujících lidí. No jo, ale co já vím, ona byla ta jediná, tak bacha, přátelé!!!

I když je chvílemi ještě zima k zalknutí, je jaro, to je jasné! Na mých třech kočičích miláčcích je to znát! I když jsou vykastrovaní (ale ano, sypu si hlavu popelem, mrzí mě, co jsem s nimi provedla, ale představte si, že vám v normálním bytě 3+1 pobíhají silně pohlavně cítící kočičáci a značkují podle své přirozenosti), zmatků je u nás dost. Obláček a Mourek na jaro jaksi rezignují. Má to co činit s jejich nepřirozenou kastrací, která je zbavila všeho, ale to jsem netušila, když jsem u příslušné paní doktorky ty zákroky platila. Zrzek měl štěstí. Jeho si už podal tým špičkových doktorů. Proto také Obláček a Mourek vypadají zezadu docela jko kočičky, ale Zrzek se navenek skví všemi kocouřími atributy, jako by měl i to, co nemá. Jenomže - i tohle má svůj háček. Obláček i Mourek jaro neprožívají, je jim zcela lhostejné. Ale Zrzek, hrom ho za to bac, Zrzek je jiný. Poslední týdny vysedává u našeho zamřížovaného kuchyňského okna do dvora, toužebně úží tvář a pomňoukává. Nic na tom nemění fakt, že paní situace jsem já, hladím ho po celém buclatém tělíčku a říkám mu: "Nenamlouvej si, miláčku, já tě za žádnou nevěstou nepustím, jen bys od ní chytil blechy!" Ale je mi ho líto! Proč nemůžu žít v malém domečku uprostřed přírody a toužit s Machem a Šebestovou: ... ať je koček milión."

Že Obláček je mezi všemi třemi mými kacoury ten největší moula, to už jsem myslím tu a tam nadhodila. Nuže, tvrdím to nyní zcela veřejně: je to moula, dobráček a sladké ťululum. Až se divím jak je možné, že před léty přežil nějaký čas jako tulák, než se stal nalezencem v naší rodině. Ale jeho moulovatost nejde tak daleko, aby na sebe nebyl náležitě pyšný a opatrný, jako pravý perský kocour. Uvedu příklad: kocouři mají své misky na sušenky u výklenku, kde jsou dveře do špajzu. Má to své výhody, moc často se tam nesrazíme. Tuhle jsem ovšem v předvánočním čase ukládala větší množství zásob a Obláček se právě usadil u svých oblíbených sušenek. Překážel až běda, ani ne tak celý, jako jeho huňatý ocas, který si pohodlně vyložil přímo mně do cesty. Párkrát jsem ho překročila, ale brzo mě to přestalo bavit. "Broučku," řekla jsem důrazně, "mně je to jedno, ale až ti na ten ocas šlápnu, nesmíš se zlobit." Mám inteligentní kocoury. Rozumí mnoha slovům a "ocas" je jedno z nich. Pro jistotu jsem ještě kožešinovou bačkorkou nabrala tu Obláčkovu nadýchanou ozdobu a posunula ji kousek do strany. Pochopil okamžitě. Nikomu nepřeji vidět ten uražený pohled, kterým po mě hodil. Ale zvedl se a přesedl si tak, že ocas měl na druhé straně a už nepřekážel.

Tak jsem si dlouho myslela, že můj kocourek Obláček je vlastně takové hloupinké, byť i velmi milé zvířátko. Až jsem si říkala, jak je možné, že jako nalezenec prokazatelně přežil víc než dva měsíce ve volné přírodě! Ale ne, on není hloupatý, tuhle jsem se přesvědčila, že je naopak velice mazaný. Kocouři mají misky na sušenky u špajzových dveří. Tam se nechodí denně a misky tam skoro vůbec nepřekážejí. Před vánoci jsem ovšem pořídila větší nákup a bylo zapotřebí ho do špajzu nějak vhodně uložit. A Obláček se právě v tu chvíli rozhodl, že pokud nepojí sušenky ze své mističky, asi vzápětí pojde hlady. Pohodlně se k té baště usadil a jeho huňatý perský ocas vyšel přesně do vchodu, aby hodně překážel. Několikrát jsem to chundelaté lano přeskočila, ale velmi brzo mě to přestalo bavit. "Podívej, broučku," řekla jsem důrazně. "To si nemůžeš sednout tak, aby tady ten tvůj ocas nepřekážel?" Moji kocouři jsou velice chytří, znají smysl mnoha lidských slov a "ocas" k nim patří, často varuji, že je ta jejich zadní ozdoba někde v nebezpečí uskřípnutí. Tentokrát, aby Obláček nezůstal na pochybách, ještě jsem se jemně dotkla špičkou kožešinové bačkory té jeho parádičky. Pochopil. Nepřejte si vidět, jak přezíravý pohled po mně hodil. Ale vstal a se vší důstojností se u misky otočil tak, aby ocas směřoval na opačnou stranu, kde už vůbec nepřekážel.

Mourek je srandista. Přitom - kdo by to do něj řekl, vždyť už je mu přes deset leto, je to kočičí senior. Ale prostě veselý kočičí dědeček. nejvíc miluje, když si napustím plnou vanu vody a vlezu si do ní s knížkou. To má totiž šanci mě překvapit. Když z ničehož nic hupne vedle vany na pračku, vždycky mě spolehlivě dostane, leknu se a vyjeknu. To ho blaží. No a já pak samozřejmě hned pakuju knihu do bezpečí, poté, co jsem vůbec poprvé jednu z knihovny při takovémto extempóre utopila a potom jsem pracně musela shánět náhradu. Mourek to sleduje zúženýma očima a ví, že tím nastal jeho čas. Přes vanu máme polici na odkládání mycích potřeb, no co polici, prostě ohraněnou a vhodně přiříznutou desku, z jaké nám dělali koupelnový nábytek. Mourek seskočí z pračky, hupne na vanu a po její úzké hraně úžasně úhledně doběhne až k desce a pokusí se na ni usadit. No jasně, místečko je to příhodné, vidí odtud lépe do vody. A že přitom pokácí sprchové gely, shodí do vany mýdlo a zaručeně ještě aspoń několik dlaších předmětů, to mu vůbec nevadí. Největší legranda je, když shodí molitanovou mycí houbu. Ta měkce přistane na vodě, ještě suchá a Mourek ji začne po hladině prohánět tlapkou. Nejvíc ho naštvu, když houbu popadnu a namočím. Ta se začne potápět, ne úplně, pluje tak "napolo" jako klesající Titanic, ale Mourek už ví, že je to pro jeho tlapku tíha, honit tuhle vodou nacucanou potvoru a mračí se na mě. Smočí tlapku a cákne mi přímo do obličeje. Já ho žertovně zatahám za černou špičku ocásku, on se po mně ožene. Páni, to bude ale žůžo, až mi při tom kočkování jednou zahučí do vany!