Dlouho jsem nevyprávěla o svých kocourech. Mělo to důvod: o Velikonocích jsme jeli na chalupu a jelikož kočičí plémě silně nesnáší cestování a jakékoli změny, zanechala jsem své tři miláčky v péči kamarádky a ven jsem se - byť se značnými výčitkami svědomí - odebrala bez nich. Vrátila jsem se po čtyřech dnech a srdce mi málem pukalo dojetím, jak na mne za vstupními dveřmi čekají svorně v chumlu jako žebráčci. Vzápětí ovšem moji chlupaťoučtí předvedli to, co pokaždé v takové situaci! Nemluvili se mnou! A ne a ne! Asi jim dělalo radost, jak jsem se nakonec v noční košili a s turbanem na umytých vlasech za nimi poníženě plížila do nejnemožnějších úkrytů a sladce vrkala. Kolem půlnoci mne laskavě opět vzali na milost. A protože mám opravdu hodné a vstřícné kocoury, od té doby je to u nás zase jako podle té písničky "Milujem se čím dál víc..."