Ať mi někdo tvrdí, že kočky jsou zrádná a nevěrná stvoření. Na kopytech ho za to roznesu! Nemají rády změny a naopak milují své pohodlí, to ano. Proto jsem také své tři výlupky nevzala s sebou o Velikonocích ven, jak jsem se tuhle zmínila. (Kdo to nečetl, ne aby mě měl za zrůdu, co týrá zvířátka, starala se o ně vzorně moje kamarádka). Ale - pravda - moji chlupaťoučtí se exemplárně urazili a po návratu se mnou nějaký čas nemluvili. A dnes??? Stále jsou trochu divní. Vězí za tím jejich hrdost, přezíravost, nenávist? Kdepak! Protože si tak dobře rozumíme, já to vím! Ještě nepřekonali úzkost, že jim zase na nekonečně dlouho zmizím. Každé ráno mi utrápeně hledí do obličeje, když se chystám do práce, ačkoli jindy jim to nevadí. Po návratu nade mnou střídavě drží vartu. Nejhůř to nese Zrzek. I v noci spí jen na půl oka s hlavičkou na mé ruce a když se probudím, je ihned úplně čilý a ostražitý. Když se rozespale vydám na záchod, následuje mne a poctivě hlídá na prahu místnůstky, jen se zvednu z mísy, ještě zkontroluje, jestli nic nepředstírám.. V jeho očích jsem zjevně tak zlotřilá, že bych i toho byla schopná, jen abych zase mohla ubohého kocourka opustit!