Můj kocourek Mourek se dneska náramně vycajchnoval! Tedy - není vyloučeno, že kdyby uměl mluvit, uraženě by prohodil, že jsem se pěkně vycajchnovala já! To je věc osobního náhledu. Moji tři chlupoťoučtí mne denně při příchodu z práce vítají hned za dveřmi v předsíni. Jistě z náklonnosti, ale pochopitelně také proto, aby pročenichali moje nákupy a přesvědčili se, jestli je něco z toho zajímavé pro ně. A o tom to je! Původně jsem vždycky nejtěžší tašku kladla hned za dveře na židli, proto tam tu židli mám. Mourek se ovšem dávno rozhodl, že si z ní udělá svoji "strážní věž," lehává tam a celé hodiny poslouchá, co se šustne na chodbě. Dnes jsem přitahla mimořádně těžký nákup, sotva jsem s ním dolezla domů, než jsem za dveřmi vyštrachala klíče, trvalo to věčnost, všechno mi padalo. Ze všeho nejvíc navrch nastražený sáček s pečivem - a z něho - hrom ho toho - vypadl na zem jeden rohlík! Konečně odemknu - Mourek nejen na pozorovatelně, ale asi musel venku spatřit něco velice zajímavého, protože jak jsem se tak mezi dveřmi shýbala pro ten vyválený rohlík, pokusil se mne přeskočit a prchnout ven. Ne, to se nedělá, to slušný kocourek nikdy nedělá! Slušná panička asi zase nikdy nedělá to, co já. Bleskově jsem uchopila rohlík jako pendrek a důkladně jsem jím klepla kocoura mezi oči.