Tuhle se moje kolegyňky pustily do debaty, jak moc jejich drazí manžílci chrápou. Předstihovaly se v líčení, který z nich víc a dočista jim vyrazilo dech když jsem pravila, že u nás doma zase příšerně chrápe můj kocour Obláček. Ale je to tak. Něžňoučký, křehoučký úplně připomíná strašidélko Barbuchu z krásné Vančurovy knížky Kubula a Kuba Kubikula - skutečně jako kdyby i ten můj kocourek byl stvořen jen troškou namodralého dýmu - ale když si hupne ke mně do rohu postele a zabere, je to jako kdybych spala s tím nejchrápavějším chlapem na celém světě. Obláček za to ovšem nemůže. Jednak je rodem perský kocourek a ti jak známo mají po létech šlechtění ploché nosy na úkor dýchání a utlačených slzních kanálků, takže většinou špatně dýchají a brečí jim oči. A pak, Obláček je tuláček, nalezenec. Dlouho jsem na něj kdysi líčila, než se mi podařilo ho odchytit na dvorku a sousedé mu potom říkali, že toho ubožáka tam vídali minimálně dva měsíce - a to v pozdně zimních měsících. Podle lékaře musel v té době prodělat zánět plic a následky mu z toho zůstaly. Jestli tohle náhodou přečte také ten číman, co ho nechal utéct nebo ještě pravděpodobněji - vyhodil ho z bytu na mráz, ať se pomine: můj milý Obláček se má se mnou dobře a i chrápat mu dovolím, co si jeho zklamané srdéčko žádá.