Celé roky žily na dvorku pod našima okny tlupy polodivokých koček. Lidé je přikrmovali, mindy se množily a měly se docela dobře. Postupem času byla spousta domů vrácena soukromým majitelům a ti, vystrašeni nařízením, že každé zvíře musí mít svého majitele, začaly kočky šikanovat. Nešlo tomu zabránit. Ne, že by je ti "dobří lidé" snad trávili, ale mizely talíře s jídlem a mísy s vodou, systematické decimaci podlehla různá zákoutí, kde si kočky mohly schoulit tělíčka v poměrném pohohdlí, okna do sklepů došla cíleného zabednění (takže se ze starých domů line smrad jako z márnice). Kočky se urazily - a odstěhovaly se. Následkem toho potkáte na dvorečku u popelnice občas krysu velkou jako ta kočka. Na zídkách, dělících veliký prostor zvnitř bloku domů na jednotlivé flíčky, je smutno. Tuhle večer jsem ale přišla k oknu, abych vysypala do tmy pár drobků z prostírání - a na zídce proti mně jiskřily dva body. "Čičí," povídám. "Ty jsi kočička? Chceš papat?" Body chvílemi pohasínaly v rytmu blahem se přivírajících očí, to mi došlo. Byla to kočička a chtěla papat. A proč jsem z ní na zídce víc neviděla? Inu, přiběhla se na mne podívat do kužela světla a ozřejmilo se to - byla černá jako ta noc!