Zrzek se vůbec tváří, jako bych nikdy neměla chodit do práce. A snad ani nikam ven, nakupovat nebo před dům s odpadky! Všechen můj čas by měl patřit kocourům, pokud možno jemu samotnému, aby mohl být řádně drbán na bříšku a za ušima a pod bradičkou a hlazen všude, kde je mu to příjemné. Neb jen tak jde kočičí spánek k duhu a kocouří mysl je tak uchovávaná ve věčné blaženosti! Jo, to si Zrzek zaručeně myslí každý den. Ale nejvíc v zimě! Je to ohromná demoralizace pro mne! I v případě, že je zima tak mírná, jako dosud ta letošní. I tak by bylo příjemnější zůstat s ním schoulená v posteli o trochu déle, potom chovat teplé zrzavé tělíčko na klíně mazlit toho ospalce dosytosti. Jenomže se musím vyrvat jeho náruživým tlapkám, umýt se, obléknout a jít. On sedí v předsíni nasupeně a kouká za mnou, jako by říkal:" Co blbneš?" A já se stydím, protože i já vím, že blbnu. Honit se za pár šupů, za které stejně nemůžu slušně žít, to fakt nemá cenu. Ale je to holt daň za to, že jsem se narodila člověkem. Příště chci být na tomto světě kocourem z dobré rodiny!