Zrzek zbaští, kde co potká. A co nepotká jen tak náhodou, to si vybojuje ne těch dvou slabších nebo na mně vyloudí. Takže ergo kladívko: kocoury přesně podle doporučení krmím dvakrát denně, ve skutečnosti ale největší díl urve Zrzounek. Obláček mu u jídla uhýbá a ochotně ustupuje, kočičí král Honza sice vrčí a svítí očima, ale je mu to houbeles platné, protože Zrzek jen něco zaškrundá a prostě ho tělem od misky vytlačí. Nezasahuji, protože vím, že to stejně není nic platné, mohu dělat domácího rozhodčího, zastánce či Pánaboha pokud jsem doma, ale většinu času doma nejsem a tak si to ti tři musí mezi sebou srovnat sami. A srovná se to prostě vždycky ve prospěch Zrzka. Že ale potom přiťape na sametových prackách a čučí do mého talíře s prosebně svraštělou tlamičkou jako by týden nejedl, to je od něj vrchol opovážlivosti. Vím, měla bych ho plesknout a zahnat, aby neloudil. Ale on je přitom vždycky tak roztomilý a ducá hlavičkou a lísá se... no, nedejte mu! Až narostl jako příšera. Onehdá jsem ho přinesla po roce na veterinu na očkování a paní doktorka jen spráskla ruce a zakvílela: "Čím ho to krmíte, on je tlustý!" Ne, budu se přít! Tlustý zrzek není! Prostě hodně narostl a je přitom řádně udělaný. Kdo může za to, že váží přes sedm kilo?