Obláček pouze vypadá jako kočičí andělíček, s tím svým nadýchaným kožíškem a nevinnýma očima. Ve skutečnosti je to také kus pěkného zmetka. To se sice projevuje jen občas, zato ale vydatně. Jako včera. Vařím v remosce. Remoska se nevejde na pracovní pult, musí stát na jídelním stole. Na něj jindy lezou kocouři. Jak už jsem tu v některém kočičím vyprávění někde řekla, nevadí mi to. Ubrus dávám na stůl jen tehdy, když u něj vzápětí opravdu hodláme jíst, jinak jej mlčky uvolňuji jako kočičí rejdiště. Ovšem také mlčky předpokládám, že kočičáci mají jistou inteligenci a k horkému nepůjdou, jsou na to odmalička cvičení. Ne, k horkému nešli, ale kdo to mohl tušit a zůstat v klidu, když v kuchyni náhle něco třesklo? Obláček s ospalýma očima a nadýchaným veverčím osacen seděla vedle remosky s tím nejnevinějším výrazem. "Co si to o mně myslíš? Ten talířek s vařečkou a ochutnávací lžící spadl docela sám!"