Moureček je zmetek. Plašan, který nejčastěji chodí jen k jídlu, jinak pospává ve skříni s prádlem nebo na nějakém jiném, podobně soukromém místě a člověk o něm ani neví. Pouze napůl ze žertu občas říkám, že ten kdyby jednou někde takto zalehl a pošel, najdeme ho až podle smradu. Naproti tomu ale občas překvapí. Pokud se vzbudím nečekaně v noci, rozsvítím a vydám se někam po bytě, Moureček najednou JE. Leží na křesle či na dece u topení, někdy dokonce na stole. Ke mně do postele přijde spát málokdy, ale když, tak to poznám - skočí na mne jako malý tygr, začne do mne blaženě zatínat dlouhatánské drápy a přede jako kolovrátek. V noci ovšem také rád vizitýruje, co kde je. Včera jsem ho načapala, jak mi kramařil na nočním stolečku. Do malé mističky si tam odkládám sponky do vlasů a tubu s balzámem na rty, najednou jsem se probudila podivnými štrachavými zvuky - a bylo mi to hned jasné. Potmě jsem vztáhla ruku, něco popadla a rozsvítila. No ovšem, za kůži za krkem jsem jako kotě držela našeho kočičího krále. Blbě mhoural a nevypadal ani trochu důstojně. Ale zjevně nečekal, že ho za to proplesknu, důvěřivě se mi přitulil do náručí. Mám já to u svých kocourů autoritu!