Někomu se snad může zdát, že chovat v městském bytě tři kocoury je blbina. I mně se to chvílemi zdá, ale copak za to mohu? Všichni moji miláčci jsou nalezenci, žádného jsem si cíleně nepořídila jen proto, "abych měla doma zvířátko". A že je to banda nevycválanců, když se do toho dají! Zrzkovi ani Mourečkovi bych jejich temperament neměla za zlé, ale oni průběhem let zkazili i rodem flegmatického Obláčka, který hodil za hlavu nejzásadnější vlastnost perských urozenců a řádí s ostatními jako nějaký toulavý pobuda od popelnic. Jedno za to ale svým kocourkům musím připsat k dobru: dokonale zocelili moje nervy a vypěstovali moje reflexy. Skleničky, talíře a jiné rozbitné předměty bravurně chytám i ve stavu silné únavy. Nerozhází mne poškrábaný nábytek a občasný trhanec na záclonách. Nelekám se, když na mne v noci dva rozvadění kocouři hupnou a rvou se přímo na mém těle, pouze do nich nazdařbůh rozespale mlátím malým polštářkm. Pokud se rvou v mé ložnici na koberci, i potmě se dovedu polštářky bravurně strefovat na cíl. Prostě, u nás je pohoda. A nikdy se s těmi uličníky nenudím!