Dnešní noční epizoda mi připadá jako sen. Ale nebyl to sen, byla to náhoda. Že moji kočičáci napřeskáčku lezou spát do mé postele je vám už asi dávno jasné. Obláček se přitom jemně načepýří, Mourek násilnicky zadupe a Zrzek přitěká na měkkých tlapkách a přilehne k mému boku během noci tak lehounce, že o něm ani nevím. Když jsem se dnes nad ránem vzbudila a proti oknu spatřila siluetu ouška a hlavy, nezůstala jsem v polospánku na pochybách. Velikánské ucho a malá hlavička, to je Moureček! "Mourku, přišel jsi ke mně spinkat?" zavrněla jsem líně, s rukama zahalenýma až po ramena. Ale ono nic, odezva žádná. Pravda, mohl by to být i Zrzek, napadlo mne a trochu jsem drcla do strany bokem: "Zrzku, jsi to ty?" Obláček byl i v mém snění vyloučen po to své jemné načepýření. Jenomže ani Zrzek proti své obvyklé přirozenosti "neodpovídal. " Vymotala jsem neochotně ruku zpod přikrývky, abych tu ušatou hlavičku pohladila a rozpoznala - a vážení, ona to byla jen peřina! No jo! Jeden její cíp čněl proti světlu jako kočičí ouško a vycpaný zbytek se mírně nachyloval v podobě kočičího těla. Než mne napadlo, že už jsem vážně bláznivá a vidím kočky všude, přitěkal Zrzek a přátelsky pravil "Krrr..." načež ulehl v mé náruči.