Moji miláčci chlupatí jsou ale vážně ohromně svérázné potvůrky! To už jsem konstatovala několikrát, i to, že jsou chytří jako tlupa opičáků. I když nedovedou číst a nesledují kalendář, čas rozlišit dovedou. Vědí, kdy je všední den a já je v chvatu krmím, vyklízím jejich kálecí bedny a pádím do práce. Vědí, kdy se odpoledne vracím a všichni tři čekají v předsíni na uvítanou. Registrují, kdy je sobota a neděle, já nikam nespěchám, trajdám po bytě v županu a než dostanou oni, uvařím si kafíčko. Samozřejmě, tak geniální nejsou, aby vytušili občasnou odlišnost, když nějaký státní svátek padne na všední den a já nikam neodcházím. To chodí celé dopoledne úplně nesví, civí na mne s úžasem ve tvářích a čekají, kdy ten Damoklův meč konečně dopadne a já se přece jen seberu a odejdu. Když se nakonec přesvědčí, že se fakt nikam nechystám, uklidní se a blaženě zalehnou. Jenomže tenhle víkend jsem je úplně dezorientovala. Musela jsem uklidit u maminky, je venku na chatě a co nevidět se už bude chtít vracet. Üklid se protáhl, chtělo to také vyšamponovat koberce a tohle a onodle... zkrátka jsem s tím ztrávila oba dva dny. V sobotu se moji chlupaťoučtí pouze tvářili překvapeně, když jsem ráno balila tašku s čistícími prostředky, večer byli trochu posmutnělí, že je jeden náš den v čudu. V neděli ráno mi dávali najevo, že nevěří vlastním očím, že je přece nemožné, abych zase někam táhla... A když jsem se vrátila zase až v podvečer, nemluvili se mnou!