Je to pohroma, s těmi mými třemi, když uklízím. Oni si asi představují, že uklízet netřeba. Nemohu jim to mít za zlé, jednak jsou to mužští (i když jen poloviční), také jsem je na to jaksi navykla, když jsem před časem po úrazu jen posedala a věcem stran domácnosti jsem musela nechat volný průběh. Slova kapitána Kida " Na špínu zhasnem a hned bude pryč" mi zněla jako motto každého dne, protože jinak to nešlo. A abych to tak nevnímala, věčně jsem měla puštěnou televizi a snažila se zapomenout na to, co bylo - i na to, co už možná vůbec nikdy nebude, protože jsem se skoro nedokázala postavit na nohy. Moji chlupaťoučtí mne zahrnuli láskou. "Nechodíš, neběháš nikde? To jsi zlatá! Mazli nás a my tě budeme milovat ze všech kocourů na celém světě nejvíc!" Jenomže já se skoro po půl roce zvedla a protože domácnost připomínala tak nejvíc ze všeho smetiště, dala jsem se do uklízení. Šlo to ztuha a pomalu a pro ty mé chlupaté pitomečky to bylo ještě ke všemu zklamání. "To nás už nemáš ráda nebo co? Proč neposedíš, proč se nám nevěnuješ?" No, zvládli jsme to. Ale věřte, je to těžké mýt například okno a přitom Zrzkovi sdělit, že je milovaný. Pucovat štětkou záchod a přitom pohladit Obláčka a nesrazit ho do mísy, do které zvědavě nahlíží. Žehlit prádlo a nepřižehlit ocas Mourkovi, kterému se pohyb žehličky sem a tam moc nezamlouvá, ale musí ležet těsně vedle opřeného žehlícího prkna, protože se mu líbí to vypařující se teplíčko... No, zvládli jsme to!