Že Zrzka miluji ze všech svých kocourů nejvíc má své opodstatnění. On je totiž chytrý. Nechci tvrdit, že je geniální a ti dva že jsou pitomci, to v žádném případě. Mourek má svoji chytrost kočičí a Obláček navíc jakousi mazanost, kterou sice nedává často na odiv, ale jsem přesvědčena, že právě díky ní přežil na našem dvorku dva měsíce, než jsem ho odlovila. Zrzek je ovšem nadaný přímo lidským vnímáním. Zná spoustu slov a posunkových výrazů a umí si je z mého jednání přeložit. Jako tuhle: koupila jsem si k počítači novou lampu. Lampa svítí úžasně, ale má jednu nevýhodu - není dole na šroub, nedá se na stůl upevnit. Což jsem si já - naivka - uvědomila až v okamžiku, kdy jsem ji na ten stůl postavila. A hned jsem zavětřila malér. Mourek i Zrzek mne chodí k počítači na střídačku oblažovat svojí přítomností, leží mezi zdrojem a monitorem a překáží až běda. Oni tu lampu shodí! Nabyla jsem takřka jistotu, když přihřměl robustní Zrzek. Nacpal se k lampě zády, protože ona přece jen trošičku hřeje a začal se na stole roztahovat. "Zrzku, ty to shodíš a já ti dám na zadek," upozornila jsem ho asi třikrát důrazně. Znechuceně se s největší možnou opatrností přemístil a k hájené lampě přesunul hlavu. Jenomže byl zkroucený do podkovy a stejně se jí dotýkal zadními. Opět jsem dvakrát zopakovala stejnou větu a milý kocour opět změnil svojí pozici. Zadní nohy oddálil do uctivé vzdálenosti, na stojánek lampy položil hlavičku jako na polštář a její dřík obejmul přední packou. Zamžoural na mne s výrazem "jseš teď konečně spokojená?" A já ho mohla s čistým svědomím pohladit a pochválit.