Můj syn naše kocoury miluje, to mu ale vůbec nebrání v tom, aby na ně občas nekašlal. Ono to ani není kašlání v pravém slova smyslu, takové to jinošsky vzpurné "mně se nechce" nebo "moje kočky to nejsou". Synáček je mladého věku, ale roztržitý jako starý pan profesor, věčně se zanáší nějakými prapodivnými problémy, kterým za mák nerozumím (týká se to počítače a všeho toho okolo, z čehož jsem perplex). Tuhle odcházím ráno do práce a povídám mu: "Synu, nestíhám, zavři si za mnou na řetěz a pak nasyp kocourům sušenky." Řekl lapidárně "Jo" a já to měla za svaté stvrzení. Večer přijdu utahaná jako mrcha, z posledních sil poklidím, postavím na večeři - a celou tu dobu mi v patách pobíhá Obláček a provolává "Mňau, mňau, mňau." Mezi prací jsem ho chvílemi roztržitě pohladila, až mi nakonec začalo být divné, cože pořád tolik řve. "Co je, Obláčku můj?" Když přišel k nám do rodiny, musela jsem s ním dělat jako s dítětem, byl to zklamaný tuláček se zlými sny, ve spánku sebou cukal a naříkal, ale ty časy už jsou roky za námi a teď je z něj plnohodnotný třetí kocour v naší domácnosti. Vytušil můj zájem, seskočil se židle a mazal k miskám. Sušenkové misky mají kocouři umístěné tak, že na ně od kuchyňského kouta nevidím, šla jsem se tedy podívat - a tři misky zely prázdnotou. "Dals ráno těm kocourům?" zařvala jsem do synova pokoje, protože jsem hned pojala podezření, že ne, kdyby sušenky zblajzli, Obláček by tak nekřičel, nemohl by mít hlad, ale jestli nedostal... vždyť on nic jiného nejí! V pokoji nastala dlouhá pauza a po ní provinilé zavytí jako od šakala "Já vůl, já na to úplně zapomněl!" To je dneska mládež!