Na prodloužený velikonoční víkend jsme jeli ven. Tak se to u nás říká, když vyrazíme na chalupu, do domečku, za slastmi a strastmi zahrádkáře a hospodáře. V takovém případě ovšem s sebou nebereme kocoury. Kočičí plémě je konzervativní, má rádo svůj klid a svůj ustálený pořádek, krom toho, chalupu v zimě navštěvujeme jen sporadicky, je tam naprášeno, neuklizeno a třebaže je velmi lákavá představa, že bychom tam naše tři kocoury vypustili a oni všechno proběhli a prosmýčili jako živé mopy, přec jen jsme to nikdy neudělali. V městském bytě je jim houby zle, před odjezdem dostanou na talířcích rozložené celé menu nejmíň o pěti chodech, velký lavór s vodou a dvě přídavné kálecí misky, to jaksi pro jistotu. Denně je ovšem chodí krmit moje matka. A ta to neodbývá, jako Joannina nakladatelka ve filmu Honba za diamantem slovy:"Dobře, nažrat mu dám, ale mazlit se s ním nebudu". Moje máti poctivě krmí i mazlí, na to se mohou spolehnout. Přesto mi bylo po návratu vyrovnat se s jejich nevůlí. "Že nám tu bylo dobře? To tě neomlouvá! Opustilas nás, zradila, bůhvíjaké kočky jsi kde hladila, to se hned tak nezapomíná!"