Dlouhá léta okupoval malý prostor u mého počítačového stolu služebně nejstarší kocour Mourek. Zabral místo mezi monitorem a bednou s hard diskem, překážel jen diskrétně, pouze občas se připlichtil tak blízko, že se pokoušel mi při psaní klást malou ušatou hlavičku na hřbet levé ruky - a občas, když jsem se nad textem zamyslela - se mu to i povedlo. V poslední době (a vážně nevím, co se stalo), v prostoru mezi monitorem a bednou s hard diskem se zjevuje Zrzek. Ten nepřekáží diskrétně, to mu není shůry dáno. Na kýžené místo skáče zepředu, přes mé pootevřené šuplíky s poznámkami v krabičkách, seřazenými do miniaturní kartotéky, pravidelně se pokouší mi zavraždit inspiraci (sklínku vinného střiku), takže ji raději uchovávám v šuplíku po své levici. Na malé místo Mourkovo se robustní Zrzek navalí způsobem, který připomíná Majakovského verše. "Světe uhni!" Reflexy mi tím vypěstoval úžasné, bednu s hard diskem vždycky pohotově přidržím dřív, než se zapotácí na ní umístěná lampa. Zrzek nedbá. Navalí své krásné, lesklé, baculaté a teploučké tělíčko do mezírky, která Mourkovi zcela postačovala, zato jemu naprosto nikoli, ale vůbec si tím neláme hlavu! Zadní packy a zadek zasune podle možnosti pod monitor na nožce, do uličky vecpe to ostatní a obrovská palice s našpicovanýma netopýříma ušima mu přepadává přes stůl. Nevadí mu to. Pospává a vyčítavě na mne mžourá. "Jo, říkáš, že mě miluješ. Ale tohle musíš vidět a necháváš mě trpět!" Občas nevydržím. Přestanu pracovat a stanu se kočkomilkou, co mucká svého kocoura!