Kdysi, když jsem ještě vodila do školky svého synka, pokaždé když jsem pro něj přišla, lezl mi zvědavě do tašky a kontroloval, jestli jsem mu něco přinesla. Léta se přehoupla - a dospělý syn si dělá srandu, jak mi totéž teď provádějí kocouři. Ti jsou ovšem tři - a také dostatečně vynalézaví, takže jejich lustrování někdy nákup neujde beze škody. Jen co vstoupím a položím tašky, zouvám boty a přitom už musím mazlit jednu, dvě nebo tři hlavičky, které se mi dychtivě nastrkují. Nejčastěji to bývají dvě hlavičky, ten třetí macek mi leze do tašky, zatímco ti dva mazlící se odvádějí pozornost. Jen co se přezuji do domácí obuvi (americký způsob života v podobě hamtání doma v botách s podrážkami posranými od venkovních psů se u nás nevede), jdu si umýt ruce. A to je voda na kočičí mlýn - do pátrání se zapojí všichni tři, protože nákup zůstal chvíli bez dozoru a toho se musí využít! Neomylně poznají, co je pro ně a cloumají balíkem hovězího masa nebo krabicí sušenek, s nadějí ale sahají i po ostatních zajímavostech, jako je salám či kuřecí maso pro lidi. Co kdyby káplo? No, nekápne. Vlídně, leč nekompromisně vzápětí všechno roztřídím a uklidím, protože zapomnětlivost se nevyplácí. jen jednou jsem zapomněla v předsíni ležet krabici kočičích sušenek. Ačkoli stejné měli ti zmetci v miskách, do rána byla krabice v rohu rozkousaná a sušenky roztroušené po celé podlaze.