Ferdíček

Tak nás zarmoutil náš nejstarší kocourek, ferdíček (babiččin). Ve věku sedmnácti let odešel a již odpočívá pod ořechem na zahradě, tak jako všichni ostatní naši. Budiž ti země lehká.

Mourinka

Tak máme na chalupě novou kočičku, mourinku. Prostě jen tak odpoledne přišela a dala jasně najevo, že odteď je naše. Je to taková ta klasická vesnická mourinka, malého vzrůstu a chuti se mazlit. Na venkově se holt málokdo zastaví, aby pohladil kočku. Tedy opravdu kočičku. Lidé je sice občas krmí, aby se trochu držely u domu a odháněly myši, ale lásku k nim bohužel necítí. Tak snad aby prcek vydržel a hodně dlouho se vracel, poslední takovýto venkovní kocour chodil na jídlo pravidelně asi pět let, to je na polodivokou kočku docela slušná délka života. PS, hrozně rád se mazlím s venkovními kočičkami, i když chápu, že to asi ty naše pěkně rozčiluje. Syn

Zima a micky

Letošní dlouhá zima mým třem chlupaťoučkým dodala! Zpočátku to neviděli nijak zle, když začal padat první sníh, byli na něj dokonce zvědaví, ačkoli ho předtím viděli už mnohokrát. Vzájemně se vytěsňovali ze svého polštáře na šicím stoji, aby odtud mohli oknem sledovat tu načechranou bílou nádheru. Dlouho jim ale nadšení nevydrželo - při nejlepším utěsnění od okna trochu táhne a to je netěšilo. Velmi rychle dospěli k názoru, že u sálajícího radiátoru je líp a v lidských postelích ještě daleko lépe. Já si chvílemi vůbec nebyla jistá, jestli náhodou nemám doma místo kocourů tři medvědy: zachlupatili se do obrovských koulí, v jednom kuse spali a i když zprvu se budili hlavně k jídlu, ke konci zimy se z probouzení stala zejména vyprazdňovací pauza: miláčkové se odpotáceli ke kálecím bednám, upotřebili je pokaždé tak důkladně, jako by to bylo jejich poslední dílo na tomto světě, bez chuti užrali něco málo ze svých talířků a ve stavu naprosté neprobuzenosti zase upadli někam do tepla a ztuhli. Skoro mě to hněvalo - nač mám doma tři kocoury, když mi žádný z
nich nedělá společnost, nemazlí se, neťapká za mnou na měkoučkých tlapkách, neloudí o kus masa? Teď se hněvám: - nač mám doma tři kocoury, co jen lítají, bezuzdně se perou, vzájemně ze sebe cupují chlupy v množství, z kterého bych sepředla na svetr, nadnormativně žerou a vůbec se namazlí?

Očkování a jiné kočkování.

Tak jsme dens byli naše ratolesti očkovat, což je vždy veliká zábava. Totiž pro vysvětlení: A) toto píše syn, matka je trochu mimo.. B) z mé matky by měli průkopníci očkování radost, protože podle ní je absolutně samospasitelné, zabírá dokonale na všechny nemoci atd. Ona sama je výborný zákazník pro doktory, každý rok se pravidelně nechává očkovat proti chřipce a vůbec jí nevadí fakt, že vakcína působí na dva nebo tři z desítek chřipkových kmenů. A co horšího, ona je takový ten typ, co je natolik přesvědčený, že má pravdu, že vlastní vůlí ohne realitu a ono jí to pak funguje. Ale zpět k těm kočkám, již nějakou dobu jí posedal hysterák, že bude potřeba znovu nechat naočkovat kočky. Prvně jí to začalo napadat asi tak týden před napadnutím prvního sněhu. Tehdy to ještě nevyšlo, musel jsem zůstat v práci až do večera. Klika. A pak bylo tak šílené počasí, že jí to na nějakou dobu přešlo. Ale někdy minulý týden vylovila ze schránky upozornění od veterináře, že se vaší kočičce končí očkovací doba. (To teď posílají, jde jim o kšeft) A hned bylo jasné, že dny domácího pokoje skončily. Celý následující týden nedala pokoj snad ani na půlden, neustále opakovala, že se musí jít do na veterinu očkovat kočky. A to, že je kočka tvor senzitivní a neklidu v rodině si všimne snad není potřeba zdůrazňovat. Takže klid a pohoda vlastně skončily už před týdnem, a od té doby atmosféra jen houstla. Až nakonec padla volba na úterní večer, jako období utrpení. (příště)

Tak jsme se vrátili z dovolené - totiž já a moji tři kocouři, má zlatíčka, mé tři zlaté koruny, jak jim říkávám žertem podle jedné z oblíbených pohádek. Jenomže ona to venku vůbec nebyla taková idyla, jak by se mohlo zdát. Moureček trucoval, ač je na chalupě vlastně rodák, Obláček, tulák, věčně číhal, jak by zdrhnul. Jedině Zrzek, sláva mu, zachovával flegmatickou příchylnost k místu, kde se vyskytovaly jeho jídelní a kálecí misky a pohodlná místa pro spaní. Což by celkem šlo nebýt toho, že na chalupě se nám vyskytuje ještě další element: sousedův kocour jménem Filip. Ten je přesvědčen, že jakmile přijedu já, mám bezesporu ve svých zavazadlech něco dobrého pro kočky. A mám-li s sebou tři vlastní kocoury, mám toho dobrého zaručeně tolik, aby se dostalo i na čtyři. Následkem této (vcelku moudré) úvahy Filip neustále obejduje kolem našeho domu, ty tři vyrušuje a jelikož od něj jsou přísně odděleni síťovými dveřmi a okny a nemohou ho za to obejdování řádně po kocouřím spořádat, rvou se aspoň mezi sebou. Zatímco Fífa si vyskočí na venkovní křeslo a tváří se jako hotový andělíček. A i když Fífu - jak jinak - nakonec poslední den zanecháme s bohatou výslužkou na venkově, jako by ten neklidný duch i tak vanul s námi, kocouři nyní podezíravě očichávají všechny podlahy, zdi a nábytek městského bytu - a perou se!!!

Kocour Garfield slaví už třicáté narozeniny. A je tím ještě slavnější než dosud. Píše o něm bulvár, právě jako se o něm seriózně zamýšlejí na stanici Radiožurnál. A všude si kladou stejnou otázku – čím to je, že tlustý, líný, nenažraný a trochu zlomyslný kocour nabyl mezi lidmi takové oblíbenosti. Ve spoustě teorií chybí ta jediná, která se zdá správná mně: v každém člověku je kousek takového Garfielda. Přeje si pohodlný život, v němž by se neustále nemusel ohlížet na ostatní. Přeje si mít plný břich bez práce, nějakou tu legraci, prostě – kousek toho životního pokakaného štěstíčka. Klidně se bude i stydět, když pro to občas vyvede něco nepěkného, ale ani to mu nezabrání, aby to příště nezopakoval. Lidé za to nemohou, Stvořitel je prostě takové udělal. Lidé to dokonce vědí, proto v jedné písni znějí poutavá slova „..nech nás žít, Bože, přece víš, že se lidé nezmění…“ No jo, když nás ale ten Stvořitel takhle zfušoval a teď nás mačká, abychom se skrze mizerné živobytí zušlechtili, co nám vlastně zbývá než příchylnost ke Garfieldovi, kterému to všechno nakonec vychází k dobrému?

Tuhle v naší ulici - už pokolikáté - zase visela zoufalá prosba, aby dobří lidé pomohli majitelům najít zaběhlou kočičku. Říkám si, že většina kočičích lidí je v tomto směru nepoučitelná. Bezpečnostní sítě si do oken nedají, zvědavé zvířátko má cestu ke svobodě volnou a pochopitelně toho využije a páníčkové se potom tváří jako mučedníci a snaží se halasnou inzercí napravovat, co vlastně sami zavinili. Znám za svůj život spoustu městských koček, ale jen jedinou, která chodila sama ven a také se vždy dokázala bezpečně vrátit. Byla to siamka, ti její jí říkali Zuzana. Rodokmen měla snad až ke kočkám královny Kleopatry a vypadala na to. Nádherná, výlučná z jakéhokoli kočičího společenství, k cizím lidem nevrlá a jen o stupínek vlídnější k těm nejbližším, kterým milostivě dovolovala pečovat o svůj blahobyt. Když jako dospívající mňaudáma projevila zájem o zahrádku před domem, ti její lidé ji tam po řadě chodili venčit, pochopitelně vždy bezpečnostně upnutou do červeného postrojku. A trvalo dlouho, než dostala naprostý aus. Nakonec se ta rodina kvůli Zuzaně i přestěhovala z druhého poschodí do prvního, aby vzácná kočička mohla chodit do zahrádky zcela po své libosti oknem. A Zuzana si užívala. Za nízkou zídkou jezdila sice auta, ale moudrá Zuzana se s nimi nikdy nedostala do konfliktu, stejně jako se nikdy nikam daleko nezaběhla. Nakonec se dožila požehnaného kočičího věku patnácti let a zesnula ve svém pelíšku, v kruhu svých plačících a milujících lidí. No jo, ale co já vím, ona byla ta jediná, tak bacha, přátelé!!!