Wednesday, February 28, 2007

Kdysi, když jsem ještě vodila do školky svého synka, pokaždé když jsem pro něj přišla, lezl mi zvědavě do tašky a kontroloval, jestli jsem mu něco přinesla. Léta se přehoupla - a dospělý syn si dělá srandu, jak mi totéž teď provádějí kocouři. Ti jsou ovšem tři - a také dostatečně vynalézaví, takže jejich lustrování někdy nákup neujde beze škody. Jen co vstoupím a položím tašky, zouvám boty a přitom už musím mazlit jednu, dvě nebo tři hlavičky, které se mi dychtivě nastrkují. Nejčastěji to bývají dvě hlavičky, ten třetí macek mi leze do tašky, zatímco ti dva mazlící se odvádějí pozornost. Jen co se přezuji do domácí obuvi (americký způsob života v podobě hamtání doma v botách s podrážkami posranými od venkovních psů se u nás nevede), jdu si umýt ruce. A to je voda na kočičí mlýn - do pátrání se zapojí všichni tři, protože nákup zůstal chvíli bez dozoru a toho se musí využít! Neomylně poznají, co je pro ně a cloumají balíkem hovězího masa nebo krabicí sušenek, s nadějí ale sahají i po ostatních zajímavostech, jako je salám či kuřecí maso pro lidi. Co kdyby káplo? No, nekápne. Vlídně, leč nekompromisně vzápětí všechno roztřídím a uklidím, protože zapomnětlivost se nevyplácí. jen jednou jsem zapomněla v předsíni ležet krabici kočičích sušenek. Ačkoli stejné měli ti zmetci v miskách, do rána byla krabice v rohu rozkousaná a sušenky roztroušené po celé podlaze.

Sunday, February 25, 2007

Mourek je mamlas. Vím to o něm dávno, dnes se ale extra vyznamenal. Moc rád sedává na pračce. navykl si to kdysi, když jsme měli ještě starou Tatramatku, horem plněnou, ta trochu hřála, takže tak chodil vysedávat, když byla v provozu a nahříval si tam bříško. Postupně si to místečko zamiloval a chodívá tam spát i když pračku máme dávno jinou. jelikož se také plné horem, nic moc se nezměnilo. Prečku vždycky nechávám otevřenou, aby mohla větrat, ale právě pro to horní plnění přes její zející otvor házím ručník a přes něj dávám o něco užší desku, aby do ní náhodou něco nespadlo. Mourek na to hřeší. Buď dřepí na pračce peroucí nebo si vyčká, až bytáhnu prádlo a "ustelu" a hupsne. jenomže dnes se přepořítal. Měla jsem moc práce, byla jsem roztržitá. Prádlo jsem vyndala, pověsila, ale dát na místo ručník a desku, to už jsem zapomněla. No a Mourek mi věřil, o ničem se nepřesvědčoval a skočil. Přišli jsme na to tak, že se začal rozléhat z koupelny prapodivný kravál a když jsme doběhli, buben pračky se otáčel tu k jedné, tu ke druhé straně. Ještě štěstí, že otevřená dvířka bránila pravidelnému otáčení, jinak by snad Moureček v bubnu šlapal kolem dokola, jako křečci ve svém kolotoči.

Wednesday, February 21, 2007

Že Zrzek miluje krabice a vždycky se do nějaké volné natlakuje, o tom už jsem se, tuším, zmiňovala. Dovede si vážně vybrat i takovou ercht malou, jako třeba od letních sandálů či lepších bačkor, tedy botní krabici té nejmenší možné velikosti. Přesto do ní - netuším jak - prostě svých sedm kil živé váhy nacpe. Tuhle byla změna. Začalo to tím, že synáček šel o Silvestru slavit s kamarády a jako příspěvek k novoroční pařbě s sebou nesl mísu ovaru. Umělohmotný lavórek měl něco ke 30 centimetrům v průměru a byl plný čistého masíčka, žádné kosti kůže, prosím, sama jsem ho vařila a zchladlé balila s křenem, hořčicí a domácím chlebem. Že jsem ho nenandala do drahé nerezové mísy, to snad stál sám Pánbůh a všichni svatí nade mnou! Neb se stalo to, co se asi nutně stát muselo - lavórek se mi domů nevrátil. Prostě se na té oslavě nějak vypařil, kluci ho asi někde zapomněli a někdo ho sbalil. "No jo, ale já bez něj nemůžu být," kvílela jsem. "Zadělávám v něm na pizzu a na koláče!" "Prosímtě, taková blbina snad stojí sotva dvacku, kup si novej," byl syn hned hotov. "Dvacku? To stál leda za komoušů! Dneska počítej nejmíň jednou tolik, ale hlavně abych na to eště myslela, že si musím jít koupit něco, co už jsem měla!" remcala jsem. "Dobře, zejtra ti koupín novej a zaplatím ho, aby měla tvoje dušička pokoj," uzavřel synek tuto kauzu. A nutno připustit, nekecal. Druhý den se zjevil s lavórkem, na který se srdce smálo. Na rozdíl od toho prvního byl dokonce v barevném tónu, který dokonale pasuje do naší kuchyně. "Polož ho někam, já si ho hned vezmu a umeju," pravila jsem s rukama upatlanýma od vaření. No, nebudu vás napínat, synáček položil ten lavórek v předsíni na zem a když jsem si pro něj došla, hádejte, co jsem v něm našla? JO! Zrzka! A pěkně natlakovaného. Zvedla jsem lavórek i s obsahem a prezentovala ho synovi slovy: "Hele, co nám to tady pěkného vykynulo!" A Zrzek? Vůbec se nebál, blaženě mhouřil oči a vrněl.

Monday, February 19, 2007

Dnes mne dostal Obláček! Už dlouhou dobu chodí bytem zcuchaný a éterický skutečně jako ten páně Vančurův Barbucha z dětské knížky o Kubulovi a Kubovi Kubikulovi. Nechce se totiž (Obláček) česat a vůbec nijan neprahne po tom, abych mu polepšivala jeho kožíšek. Přitom to jako perský modrý kocour zatraceně potřebuje den co den! Ale já nemám sílu se s ním hádat, rvát se o každé srsti protažení hřebenem, takže chodí světem poněkud zchuchán a zachuntán - no, jako pořádná cuchta! Ráno mi ovšem vyskočil na klín a tvářil se náramně povolně, pusinky mi dokonce sázel mokrým čunmáčkem na tvář a šmajchloval se. "No, toho nech, mám na tebe pifku, potřebuješ učesat a když vezmu do ruky hřeben, pereš mně," vedla jsem svou. Pořád "ňufal", tak něžně, jemně funěl kolem mé tváře a sázel mi na skráně mokré hubičky, až jsem popadla odvahu i hřeben. Jo - ten zmetek se nechal učesat v celé své většině! Asi ho svědily odumřelé chlupy v kožichu a usoudil, že já jsem k jejich odstranění ta správná osoba!

Statisticky se dá vyjádřit úplně všechno. A také se této možností hojně využívá, třebaže je dávno jasné, že statistika je nástroj značně nepřesný. Aneb - jak se to vykládá v jednom prastarém fóru, - statistika je když soused zbaštil celé kuře a já sušila hubu a přesto jsme údajně měli každý půlu kuřete. Stejně tak je tomu asi s průzkumem, jak se kde mají děti. Nejlépe prý v Nizozemí a ve skandinávských státech, ale ani v České republice příliš nezaostávají. Je ovšem otázka, jak k tomu kdo došel. Čeští nezletilí údajně v průzkumu odpovídali, že své zdraví považují převážně za dobré. To mne dost rozesmálo, protože už dobře před čtvrt stoletím, když neustále chořel můj malý potomek, řekla mi rozšafně paní doktorka: "Já vím, je to smutné, ona půlka dětí, co mi přijde do ordinace, je anemická a ta druhá alergická a vy holt máte tu smůlu, že váš chlapeček má od obojího." Ale je pravda, že kdo opravdu slušné zdraví nepoznal, asi vůbec netuší, jak se má cítit. Naproti tomu děti většinově tvrdí, že nechodí rády do školy. Tomu se vůbec nedivím, co jsem zažila já se sebou a později se zmíněným již synem mne upevňuje v přesvědčení, že když zanikly instituce jako katané a inkvizice, musel někdo vymyslet aspoň spučasné školství, aby to ti malí neměli na světě tak jednoduché. Životní podmínky hodnotí české děti jako horší, než které mají jinde a ze všeho nejvíc jim vadí problematrické vztahy s vrstevníky a dospělými. Celkově si myslím, že by se dospěláci měli nad touto anketou zatraceně zamyslet!!!

Saturday, February 17, 2007

Tak - a je to tady! Neudržela jsem se a Zrzek dostal na zadek! Připravuji jednu práci, potřebuji k ní hromadu odborných knih a ty mi leží úhledně navršené vedle počítačového zdroje po levici. Vedle této kompaktní hory zbývá mezera, teprve potom následuje monitor. Všichni tři kocouři se rádi střídají v této mezeře, polehávají, pospávají, sledují mne při práci, protože vědí, že občas vzhlédnu - byť i dost roztržitě - a přítomného pohladím. Nemá to chybu. Jenomže Zrzek se dnes jaksi nevešel do vlastní kůže! Už to me žere, že stůl, stojící z rohu do rohu, zbylí dva navštěvují zadem, prostě si do mezery bez problémů vyskočí, zatímco Zrzek to bere dlouhým hopem zepředu, přes pootevřené šuple s poznámkami na pravé straně a přes střední šuple, kde mám umístěnou klávesnici. A dnes si ještě k tomu skok nějak špatně vyměřil, "hup" byl dlouhý a on přistál až v těch hromadách knih nalevo a všechny je shodil. I to jsem ještě ustála a jen s mírným láteřením jsem to zase uvedla do původníého stavu. A co myslíte - ten pitomec rozmazlenej, mou láskou a všeodpuštějící náklonností si absolutně jist, skočil vzápětí se stejným výsledkem znovu! No, zklamala jsem kočičí dušičku a nepotěšila vypasený zrzavý zadek, který sklidil několik dobře mířených pružným pravítkem!

Tak - a je to tady! Neudržela jsem se a Zrzek dostal na zadek! Připravuji jednu práci, potřebuji k ní hromadu odborných knih a ty mi leží úhledně navršené vedle počítačového zdroje po levici. Vedle této kompaktní hory zbývá mezera, teprve potom následuje monitor. Všichni tři kocouři se rádi střídají v této mezeře, polehávají, pospávají, sledují mne při práci, protože vědí, že občas vzhlédnu - byť i dost roztržitě - a přítomného pohladím. Nemá to chybu. Jenomže Zrzek se dnes jaksi nevešel do vlastní kůže! Už to me žere, že stůl, stojící z rohu do rohu, zbylí dva navštěvují zadem, prostě si do mezery bez problémů vyskočí, zatímco Zrzek to bere dlouhým hopem zepředu, přes pootevřené šuple s poznámkami na pravé straně a přes střední šuple, kde mám umístěnou klávesnici. A dnes si ještě k tomu skok nějak špatně vyměřil, "hup" byl dlouhý a on přistál až v těch hromadách knih nalevo a všechny je shodil. I to jsem ještě ustála a jen s mírným láteřením jsem to zase uvedla do původníého stavu. A co myslíte - ten pitomec rozmazlenej, mou láskou a všeodpuštějící náklonností si absolutně jist, skočil vzápětí se stejným výsledkem znovu! No, zklamala jsem kočičí dušičku a nepotěšila vypasený zrzavý zadek, který sklidil několik dobře mířených pružným pravítkem!

Tuesday, February 13, 2007

Kočičí povahy jsou různé. Vím, že ta Obláčkova za mnoho nestojí, byť i její chundelatý majitel se vznáší po bytě jako andílek. Ke to značně vyčůraný andílek. Částečně jej k tomu ovšem opravňuje fakt, že se k nám do rodiny dostal po několikaměsíčním strádáním ve volné přírodě a to rozhodně perským kocourům nepřísluší. U nás velmi brzo zdomácněl, uklidnil se, přibral, zchlupatěl a zařadil se mezi dva ostatní kocoury. Po čase se ale u nás kočičí stavy proměnily, starý "vůdce tlupy" odešel do věčných lovišť, po něm nastoupil na trůn další služebně nejstarší a do rodiny přibyl mladík Zrzek. Dokud byl Zrzek kotě, všechno bylo v pořádku. Mourek kraloval a Obláček se Zrzkem prostě poslouchali. Když ale zrzek dospěl, začaly boje o vůdcovství - a Obláček se zachoval dost nefér. Ta sviňka chlupatá zcela podlézavě fandí silnějšímu! Přitom on jediný by mohl zvrátit chod v naší kočičí tlupě k spravedlivému normálu. Pokud by podporoval služebně nejstaršího Mourka, což by se slušelo, protože jeho jasným nástupcem je on, na Zrzka by byla kočičí přesilovka a to by prostě neustál ani takový sedmikilový macek, jako je on. To by si ovšem žádalo neustálé boje o prvenství a Obláček je pohodář. Je-li na straně Zrzka, Zrzek ho nepere. Mourek také ne, protože před tou přesilou zdrhá. A dát najevo, že stojí na straně Zrzka, to Obláčka moc nestojí. Tu a tam Zrzounka ochotně pustí k vodě a k sušenkám prvního (a Zrzek, v odplatu za tu loajalitu to po něm příliš často nevyžaduje), tu a tam ho poníženě očichá pod ocasem a občas prostě vyskočí a při jídle kousne Mourka do ocasu, aby dal najevo svoji neúctu k němu. Zmetek jeden! Ten to umí, plavat uprostřed! Jako řada dnešních politiků.

Kočičí povahy jsou různé. Vím, že ta Obláčkova za mnoho nestojí, byť i její chundelatý majitel se vznáší po bytě jako andílek. Ke to značně vyčůraný andílek. Částečně jej k tomu ovšem opravňuje fakt, že se k nám do rodiny dostal po několikaměsíčním strádáním ve volné přírodě a to rozhodně perským kocourům nepřísluší. U nás velmi brzo zdomácněl, uklidnil se, přibral, zchlupatěl a zařadil se mezi dva ostatní kocoury. Po čase se ale u nás kočičí stavy proměnily, starý "vůdce tlupy" odešel do věčných lovišť, po něm nastoupil na trůn další služebně nejstarší a do rodiny přibyl mladík Zrzek. Dokud byl Zrzek kotě, všechno bylo v pořádku. Mourek kraloval a Obláček se Zrzkem prostě poslouchali. Když ale zrzek dospěl, začaly boje o vůdcovství - a Obláček se zachoval dost nefér. Ta sviňka chlupatá zcela podlézavě fandí silnějšímu! Přitom on jediný by mohl zvrátit chod v naší kočičí tlupě k spravedlivému normálu. Pokud by podporoval služebně nejstaršího Mourka, což by se slušelo, protože jeho jasným nástupcem je on, na Zrzka by byla kočičí přesilovka a to by prostě neustál ani takový sedmikilový macek, jako je on. To by si ovšem žádalo neustálé boje o prvenství a Obláček je pohodář. Je-li na straně Zrzka, Zrzek ho nepere. Mourek také ne, protože před tou přesilou zdrhá. A dát najevo, že stojí na straně Zrzka, to Obláčka moc nestojí. Tu a tam Zrzounka ochotně pustí k vodě a k sušenkám prvního (a Zrzek, v odplatu za tu loajalitu to po něm příliš často nevyžaduje), tu a tam ho poníženě očichá pod ocasem a občas prostě vyskočí a při jídle kousne Mourka do ocasu, aby dal najevo svoji neúctu k němu. Zmetek jeden! Ten to umí, plavat uprostřed! Jako řada dnešních politiků.

Sunday, February 11, 2007

"A zrzavou, zrzavou, tu já mám nejradši, zrzavou, zrzavou, tu já mám rád..." zní mi v uších. Písnička, pravda, pokračuje dál strofou mírně řečeno - rozvernou. Napadá mne ovšem, zda tvůrce onoho textu skutečně "měl rád zrzavou". Možná, že zrzavé slečny byly jeho průzkumem shledány přítulnější a roztomilejší a tomu bych se vůbec nedivila, protože ze všech tří mých kocourů je také nejroztomilejší a nejpřítulnější právě Zrzek. Jen on neomylně přiběhne kdykoli usednu do křesla, vyskočí mi na klín, vrní, mazlí se. Není za tím žádná hluboká láska kocoura ke mně, jako tomu kdysi bylo mezi dávnám světlým Peršanem a mnou, Zrzek se prostě právě v tu chvíli sám chce mazlit, sám touží po mých pozornostech. Ale tváří se přitom neodolatelně, hlavičkou ducá, oči mu září do nádherné jantarové žluti a co se vousků týká, ty ježí už dopředu blahem, takže nepohlaďte, nezahrňte něžnými pozornostmi takovéhlé zvířátko!

Friday, February 09, 2007

Občas se můj syn a moji kocouři dostanou do sporu. Jde o to, že synáček jednak našim chlupatým spolubydlícím až tak nerozumí, jednak odmítá brát v úvahu jejich požadavky, i když já je z kočičího přeložím do lidštiny. "Kušujte, nelítejte," okřikuje nešťastné chlupáče bez ohledu na to, že oni nelítají z plezíru ale třeba proto, že já, hloupá ženská, myslela že mám pro ně v mrazáku ještě kus masa a ono nic, museli dostat sušenky, které právě nechtějí. "Neřvi na ně, mají hlad," upřesňuji zkroušeně. "Hlad? Vždyť pořád žerou?" diví se syn. "No, dneska nežrali." "Tak ať nežerou! I lvi mají v ZOO jednou týdně hladovku..." A tak podobně se ubírá náš rozhovor při každém kočičím problému. Ať se macci polekají, ať se hotoví zvracet své chlupaté přebytky, synovi nic z toho není vhod. (No, ne že bych já zrovna po nějakém tom blitíčku toužila, ale je to kočičí nutnost, prostě třetí způsob vyprazdňování, když se jim v žaludku udělá z vlastních olízaných chlupů chumel). Žasnu nad tím neladem mezi mými blízkými, protože, tím jsem si jistá, syn má všechny kocoury velmi rád. A co mi nejde na rozum, přesto, že na ně občas řve, oni milují jeho!

Wednesday, February 07, 2007

Zablokovala se mi páteř. To se mi stává často, v zimě ještě častěji, ačkoli jsem navlečená v tolika vrstvách ošacení, že bych si nezadala s urostlou cibulí. Ta závada má kromě značné bolestivosti ještě to negativní, že se mi špatně uklízí po kocourech, nemohu se pořádně ohnout k jejich kálecím miskám a ani upouštět jejich nakrájené maso na porcelánovém talířku z náklonu, čili s výšky tak půl metru, se mi nezdá optimální. Léčba moc nepomáhá, maximálně tu bolest jen tak někam zažene. Teplo je větší pomocník, mám proto už léta elektrickou dečku. I tentokrát jsem si ji rozprostřela do postele pod kříž. Jinak v ložnici moc velké teplo nemám, lítá mi tlak, nemohu dýchat... no znáte to, ty neduhy stáří, kdy jeden potírá kontruje s tím druhým. No jo, ale Zrzek miluje teplo, bez něj ani ránu! A miluje mne! Rád spává v mé posteli. Poměrný chlad posledních dnů ho vyhnal do kžesla poblíž kamen, ale dokázal se udržet v obraze! Včera v noci se ke mně přitřel, extaticky vrněl, hlavičku nastrkoval a tlačil se na mne... co si myslíte, že ten zmetek chtěl? No jasně, zaregistroval zdroj tepla a okamžitě mně z něj začal láskyplně vytlačovat!

Monday, February 05, 2007

Nesnáším, když moji kocouři "vybalují" maso! Oč že jde? Právě jsem to řekla. Osvětleno blíže: dva z mých tří miláčků nedají bez hovězího masa ani ránu. Jsou to prostě šelmy, čert to vezmi, že narostli jen jako dvouměsíční lvíčata, maso musí být! Pro každého denně zvící urostlé myši, pak jsou spokojení. Maso kupuji v kuse a doma naporcuji do mikrotenových sáčků a dám zamrazit. Večer vyndám sáček, ten do rána rozmrzne na kočičí snídani. No jo, ale kámen úrazu je - kam s ním v té době rozmrzání? Nejvýhodnější samosebou je položit ho do kuchyňského dřezu. A většinou to tak mohu dělat bez problémů. Čas od času se ale kocouři urvou a provedou nezdobu: maso z dřezu vyloví, hodí ho na kobereček vedle kuchyňské linky a vycloumají ho ze sáčku ven. Maso ožižlají, protože ukousat ho nezvládnou a pod nevábným kusem se rozlévá krev jako v detektivce, protože jí rozmrzající maso pustí. Po takovém zásahu jsem nějakou dobu hrozně důmyslná, jejich maso na noc přiklápím těžkou pánví nebo dávám v misce na digestoř, než dojdu k názoru, že mám vcelku hodné kocoury, kteří už takovou neplechu víckrát neudělají - a maso skončí zase ve dřezu, neb je to nejpohodlnější. Ano, i pro ně! Včera v noci zase "vybalovali".

Thursday, February 01, 2007

Naši kocouři mají spoustu hraček. Je to hlavně proto, že máme starodávný nábytek na nožkách a pod ten se vejdou různé ty míčky a myšky, ale už ne kocouři, aby si to vyšťourali zase ven. Ale ze všeho nejraději stejně mají naducaný plátěný pytlík, co má z jedné strany přišitou rolničku. Ten kupodivu zůstává na světě už hodně dlouho, věčně se válí v předsíni pod stolkem. Tuhle se tam ráno neválel. Nevěnovala jsem tomu zjištění moc pozornosti, ale když jsem v práci pohlédla do splasklé nákupní tašky, pytlíček byl v ní. No jasně, při návratu z práce tašku s nákupem vyprázdním a abych ji nezapomněla, položím si ji ke vstupním dveřím. Kocourci si hráli s pytlíčekm a některému se povedlo ho jako do branky včutnout do té tašky! V práci jsme se všichni zasmáli, doma jsem hračku vytáhla a ukázala jí kočičákům. "No, blbounci, kdopak mi tohle hodil do tašky?" oslovila jsem je. Ani jeden se nepřiznal, ale Zrzek měl na tváři takový ten spokojený výraz jaký má člověk, když najde něco, co postrádal. Prostě, v kočičím vyjádření to bylo: "Á, vida, tady je ta naše hračka a já kam se poděla!"