Obláček pouze vypadá jako kočičí andělíček, s tím svým nadýchaným kožíškem a nevinnýma očima. Ve skutečnosti je to také kus pěkného zmetka. To se sice projevuje jen občas, zato ale vydatně. Jako včera. Vařím v remosce. Remoska se nevejde na pracovní pult, musí stát na jídelním stole. Na něj jindy lezou kocouři. Jak už jsem tu v některém kočičím vyprávění někde řekla, nevadí mi to. Ubrus dávám na stůl jen tehdy, když u něj vzápětí opravdu hodláme jíst, jinak jej mlčky uvolňuji jako kočičí rejdiště. Ovšem také mlčky předpokládám, že kočičáci mají jistou inteligenci a k horkému nepůjdou, jsou na to odmalička cvičení. Ne, k horkému nešli, ale kdo to mohl tušit a zůstat v klidu, když v kuchyni náhle něco třesklo? Obláček s ospalýma očima a nadýchaným veverčím osacen seděla vedle remosky s tím nejnevinějším výrazem. "Co si to o mně myslíš? Ten talířek s vařečkou a ochutnávací lžící spadl docela sám!"

Že kočičí plemeno je vysloveně na pohodlí, to nemusím dlouze vykládat nikomu, kdo je dobře zná. Nejen spát a spát, nejlépe tak dvacet hodin denně, ale hlavně dobře spát! V teple, v závětří a pokud možno na měkkém! Ale když má možnost svobodně volit, občas překvapí. Moji kočičáci, například, chodí po celém bytě, nikde před nimi nezavírám (nechci) a nic nezamykám (nemohu). To neznamená, že všude smějí. Naopak, jsou místa, která se jim snažím - ovšem marně - zakázat, například skříň plnou ubrusů, utěrek a ložního prádla. Mé zákazy je ale nezajímají, vlezou mezi vyžehlené a voňavé hraničky prádla kdy se jim zamane. Jindy ale třeba Zrzek zalehne ve vší veřejnosti v předsíni, do náruče popadne něčí bačkoru (boty právě z tohoto důvodu důsledně schováváme), složí si ji pod hlavičku místo polštáře a chrupe stejně spokojeně, jako jindy u mne v posteli.

Když se musím odebrat se svým synkem na chalupu, abychom alespoň trochu zamezili velebné přírodě zplundrovat to naše drahé všechno, Mourek, Obláček a Zrzek mají smůlu. Jelikož své chalupářské výpady podnikáme bez auta, s sebou je vzít nelze. Ostatně by o to zaručeně vůbec nestáli. Kočičáci, byť v automobilech převážení v sebeluxusnějších přepravkách jsou vlastně chudáci, protože rytmus automobilové jízdy je podle jejich přirozenosti děsí. Řvou, škrábou a někdy i zvracejí. Toho naše miláčky ušetříme. V jejich bezpečném a známém zázemí jim naplníme jídelní talíře spoustou lahůdek a kálecí misky čistým písečkem a za balíky čokoládových sušenek a oplatek jim zjednáme chůvu a služku v jedné osobě - totiž mojí matku. Mamina má už své roky, ale "kočičí službu" bere velice vážně protože ty ušaté a okaté chlupatce má také ráda, navíc jí občas odplácím péčí o jejího letitého kocoura, když ona odjede "ven" a nechce ho s sebou (táhle pobouřeně vřískajícího desetkrát za minutu) táhnout v tašce. Ti moji maji tedy i v době mé nepřítomnosti naprostý komfort. Jenomže to je jiím lautr šuma fuk. Podtrženo a spočítáno, odešla jsem, zanechala je pár dní napospas cizí péči a za to si zasloužím pořádnou ťafku! "Co, vybrané pochutiny a kálecí misky přetékající čistotou? Tím si nás nekoupíš, dvounohá mámo! Nás se nikdy neopuští, rozumíš???? " Rozumím jejím načuřeným ksichtíkům. Nejsem ještě schopná zkroušeně volat jako malá žačka "Sím, já už to nikdy neudělám." Ale jsem tomu velice blízko.

Obláček má jednu zálibu, která mi, upřímně řečeno, leze dost na nervy. K smrti rád pije odkudkoli, jen když to není z kočičí mísy. Nevím, proč je tím tak posedlý. Věřím na nutnost dodržování pitného režimu u lidí a u kocourků též, oni nemají vodu v nějaké umrněné mističce, kde se hnedle zkazí, jak to často vídám v některých domácnostech. Moji miláčkové mají plastovou mísu zvící zadělávačky, denně plnou čerstvé vody. Nemám to za plýtvání, protože tu starou vodu vždycky nějak upotřebím, třeba na jedno spláchnutí WC či na zalití květin, takže ztráty nejsou. Mourek a Zrzek z oné "zadělávačky" ochotně pijí. Ostentativně nadšeně, když ji položím na zem ráno, s úplně čerstvě natočenou vodou, večer jen tak, ze žízně, ta radost už v tom není, protože voda není "přímo od čepu". Obláček z mísy také pije, když není zbytí. Jakmile ale někde v domácnosti začne ukapávat vodní kohoutek, objeví to první. Já - až druhá - se ho na smrt vyděsím v koupelně, když dřepí v umyvadle a olizuje kapku po kapce, stejně tak občas ve vaně uctí zapomenutou sprchu, úplně bez sebe jsem, když ho objevím na kuchyňské lince, jak se naklání mezi horu špinavého nádobí ve dřezu, jen jen mezi to všechno přepadnout svým nadýchaným kožichem. A při tom všem vím, že mám ještě kliku! Kdysi s námi v domácnosti žila kočička, co nejraději pila z... no s odpuštěním, z hajzlu!

Jsou lidé, kteří své kočky milují a rozumějí jim nejen na té úrovni, že jim dovedou dát v pravý čas najíst a postarají se o jejich kálecí bedny, ale také rozpoznají, kdy je kočka ne zcela ve své kůži a kdy je třeba vyhledat urychleně veterináře, umí se vcítit do kočičích nálad a citových potřeb. To jsou praví "kočkaři". Vyznačují se elegantní nevšímavostí k ubývání svého světského majetku vinou kočičích drápků a velmi často už dokonce ani nemají, co by kočindy poničily. Protože v jejich domácnosti nežije taková potvůrka jen jedna nebo dvě, ale většinou malá tlupa různě posbíraných bývalých kočičích "bezdomovců", přestárlých, třínohých nebo jednookých. Nesnažím se jen lacino působit na city, takové lidi doopravdy znám. Naproti nim jsou lidé, kteří sice také milují svoji kočičku nebo dvě a starají se o ně přímo vzorově, ale pohnutkám kočičí duše nerozumí víc než já hotentotštině a jednoznačně prohlašují: "Ale do postele nikdy, tam mi zvíře nesmí!" Jářku, co je na tom špatného!? Moji tři chlupatci za mnou v létě ani nepáchli, protože to se při velkých vedrech raději chladili někde o dlaždice. Ale jakmile zafoukalo ze strnišť - hup! Vždycky tam nějaké dva mám. A když se jeden kožíšek přitulí do náruče zepředu a druhý prohřeje záda, mám pocit, že takto v cuku by se dala přežít i doba ledová!

Těžko povědět, který z těch tří mých chlupatých miláčků je nejzvědavější. Řekla bych ale, že Zrzek. Je tak zvědavý, že nastrčí čumáček kdykoli a kamkoli. Celé roky se bojím, že na to jednou doplatí. Schovávám před ním nebezpečné věci, předvídám, domýšlím, jen aby si něco neudělal. Dnes se ale ukázalo, že to možná s tou ostražitostí přeháním, že u něj přece jen funguje nějaký pud sebezáchovy nebo prostě jakýsi reflex obrany, že není zdaleka tak bezhlavý, jak se mi celé roky zdálo. Často a ráda vařím v remosce. To je jeden z mých nejcennějších kuchyňských pomocníků. Na pracovní pult se ale nevejde, při práci musí na jídelní stůl. Potíž je v tom, že stůl využíváme k jídlu jen sporadicky a proto mají kočičáci dovoleno na něj vyskakovat. Tedy, oni si to dovolení udělili jaksi sami, pokud rozumíte. Ale já neprotestovala, protože když se chceme u stolu najíst my, lidé, jednoduše zaženu kočky, stůl otřu, prostřu na něm čistý ubrus a kulturně pojíme. Po jídle ubrus složím - a maucta hodiny, dělejte si co chcete, chlupáči, kdo by se s vámi kvůli takové maličkosti zlobil! Dnes jsem na stůl dala remosku s masem, zapnula ji a šla si po svém. Najednou slyším typický zvuk, který doprovází kočičí "hop na stůl." Krve by se ve mně nedořezal, letěla jsem zjistit, co se děje. No jo, nahoru vyskočil Zrzek. Ale ne až k vařící remosce, kdepak! Onen pud sebezáchovy ho varoval dřív než můj výkřik, že něco není jako obvykle. Vysunul zvídavě zrzavý čumáček, horko musel vnímat už na dálku. Možná mu to z nádoby také příjemně vobnělo, i když tepelně zpracované maso většinou není. Začichal, zaváhal - a zase seskočil.

Obláček je mazlík. Není divu, jednu chvíli si coby nalezenec lásky moc neužil. Když se později ze zcuchaného kočičího bezdomovce stal zase pěkně ošetřeným, srstnatým a sebevědomým kocourkem s plným bříške, má možná i tak trochu pocit, že se musí odvděčit. A co je větším darem pro lidi než kočičí láska? Má pravdu, souhlasím s ním do posledního slastného zavrnění, má to ale jistý háček. Obláček je křehoučký a jemňoučký kocourek i po té mé výkrmné dietě, drápy má ovšem ohromné! A jak asi každý víte, když kočka dává najevo svoji spokojenost či lásku, drápkuje. Příšerný zvyk! Čímani veterináři vymysleli službu pro zbohatlické proce a hrubiány - kočkám drápky z měkoučkých prstových polštářků operativně odstraní. Za to bych samozřejmě najraději při vědomí vykastrovala všechny - čímany z veteriny, zbohatlické proce i hrubiány. Takto okleštěné kočky znejistí, nikam nevyskočí, protože se namají v případě pádu jak zachytit a velmi dobře to cítí. Tohle žádný slušný člověk kočce nemůže udělat. Ovšem platí za to jako já - bolestmi a drápanci. Obláček mne totiž náramně miluje - a má fakt hodně velké drápy!

Moji kocourci občas dovedou zazářit způsobem, který tu už kdysi v nějakém podobenství byl. Jako tuhle Obláček! Vzpomínáte si na film E.T. mimozemšťan? Přímo kultovní dílo, troufám si dnes tvrdit. A každý kdo ho viděl si jistě vzpomene na scénu, jak se malý košilatý mimozemšťan E.T. motá v pozemské domácnosti a když se objeví maminka a on musí narychlo zmizet, schová se do dětského pokoje mezi veliké plyšové hračky, kulí tam oči a vypadá jako jedna z nich. Tak tohle se v sobotu povedlo náhodně i mému Obláčkovi. V ložnici mám na spaní ne postel, ale přímo letiště. Jelikož je řízením osudu v současné době celé jen pro mne ( kocouři tam chodí často hostovat všichni tři, ale i tak hodně místa stále ještě zbývá), je to zároveň tak trochu panoptikum jednoho dětství. Konkrétně toho mého. Některé své oblíbené panenky a medvědy a psíky jsem prostě nikdy nedokázala zatratit (rozuměj, čtenáři: někomu nehodnému dát nebo vyhodit) a tak tam nyní sedí nebo leží v malebném souzvuku. Občas je ovšem třeba ten ložní potah pod nimy vyprat, abychom v domácnosti nezahynuli na špínu. K tomu jsem sáhla právě nyní a všichni ti psíci, medvídky a panenky se museli uchýlit do azylu, na trojsedačku v obýváku. Já běhala při úklidu neustále sem a tam, oni tam seděli a leželi a kulili oči málem jako živí... až jsem zase jednou prolétla kolem a zarazila se s pocitem, že se něco změnilo. Vzápětí mi to došlo: bylo jich víc!!! Víc o Obláčka, který ležel spokojeně naaranžovaný mezi nimi, spící, s jednou tlapkou půvabně svěšenou puštěnou k zemi. Procitl pomalu a koukal jako vejr, když jsem ho popadla, zlíbala na ouška a smála se přitom jako blázen.

Všichni tři moji drobečkové milují můj pracovní stůl s počítačem. Ráda bych si namlouvala, že milují mne a to až do takové krajnosti, že beze mne nedají ani ránu. Ale není tomu asi tak. Můj počítač ( ani zdaleka ne moderní) hřeje a tichounce vrčí a mým kocourům to asi zní jako milounké předení a tak se s tím Velkým Elektronickým Kocourem chtějí kamarádit. Skáčou na pracovní desku stolu, shazují mi stohy poznámek, škrábou přitom všechno, co potkají, ze všeho nejvíc mojí sklínku s vinným střikem. Křičím přitom, práskám pravítkem, občas i nějaký ten baculatý kočičí zadek dojde k lekhé úhoně - a nic! Na stůl skáčou pořád stejně úporně, vinný střik občas překlápí do mé klávesnice ( takže mámiopravdu velkou spotřebu klávesnice) a tváří se jako celá rota naprostých kočičích andělíčků. Já ty tři zmetky zatraceně dobře znám! Ale ani já si doopravdy nejsem jistá - skáčou na ten stůl jen tak z plezíru nebo za tím Velkým Elektronickým Kocourem - nebo mne opravdu mají natolik rádi, že i ve chvíli, kdy pracuji, chtějí být se mnou?

Všichni tři moji drobečkové milují můj pracovní stůl s počítačem. Ráda bych si namlouvala, že milují mne a to až do takové krajnosti, že beze mne nedají ani ránu. Ale není tomu asi tak. Můj počítač ( ani zdaleka ne moderní) hřeje a tichounce vrčí a mým kocourům to asi zní jako milounké předení a tak se s tím Velkým Elektronickým Kocourem chtějí kamarádit. Skáčou na pracovní desku stolu, shazují mi stohy poznámek, škrábou přitom všechno, co potkají, ze všeho nejvíc mojí sklínku s vinným střikem. Křičím přitom, práskám pravítkem, občas i nějaký ten baculatý kočičí zadek dojde k lekhé úhoně - a nic! Na stůl skáčou pořád stejně úporně, vinný střik občas překlápí do mé klávesnice ( takže mámiopravdu velkou spotřebu klávesnice) a tváří se jako celá rota naprostých kočičích andělíčků. Já ty tři zmetky zatraceně dobře znám! Ale ani já si doopravdy nejsem jistá - skáčou na ten stůl jen tak z plezíru nebo za tím Velkým Elektronickým Kocourem - nebo mne opravdu mají natolik rádi, že i ve chvíli, kdy pracuji, chtějí být se mnou?

Meteorologové se tentokrát bohužel nemýlili, máme na krku zase další hnusnou zimu. V našem bytě není nijak zvlášť teplo. Za pár dnů bude lépe, až se stěny zahřejí, ale zatím jsme topili jen minimálně a ta kosa uhodila příliš náhle. Dokonce i okna, kterými nedávno dovnitř proudil teplý vzduch jsou sice pevně zavřená, ale i tak přes dvě vrstvy studená. U země je také chlad, vytáhla jsem kožešinové bačkory. Kocouři na tu proměnu zareagovali po svém. Postupně se vystřídali na parapetech všech oken a když se přesvědčili, že odevšad fičí zima, začali mi nemilostivými kukuči dávat najevo, že z toho viní mne. Vcelku jsem si z toho nic nedělala a čekala, až je to přejde. Ale ti šupáci se mnou dokonce odmítli spát v ložnici. Nemám tam topné těleso, teplo si pouštím ze sousední místnosti, na spaní to úplně dostačuje. Mně, kocourům ne. Láska k té dvounohé mámě, co je mazlí a dává jim papání nesahá zase tak daleko, aby kvůli ní omezovali své osobní pohodlí. Proč spát v nevyhřáté ložnici, když v pokoji na sedačkách blízko kamen je tak teploučko?!