Mourek je srandista. Přitom - kdo by to do něj řekl, vždyť už je mu přes deset leto, je to kočičí senior. Ale prostě veselý kočičí dědeček. nejvíc miluje, když si napustím plnou vanu vody a vlezu si do ní s knížkou. To má totiž šanci mě překvapit. Když z ničehož nic hupne vedle vany na pračku, vždycky mě spolehlivě dostane, leknu se a vyjeknu. To ho blaží. No a já pak samozřejmě hned pakuju knihu do bezpečí, poté, co jsem vůbec poprvé jednu z knihovny při takovémto extempóre utopila a potom jsem pracně musela shánět náhradu. Mourek to sleduje zúženýma očima a ví, že tím nastal jeho čas. Přes vanu máme polici na odkládání mycích potřeb, no co polici, prostě ohraněnou a vhodně přiříznutou desku, z jaké nám dělali koupelnový nábytek. Mourek seskočí z pračky, hupne na vanu a po její úzké hraně úžasně úhledně doběhne až k desce a pokusí se na ni usadit. No jasně, místečko je to příhodné, vidí odtud lépe do vody. A že přitom pokácí sprchové gely, shodí do vany mýdlo a zaručeně ještě aspoń několik dlaších předmětů, to mu vůbec nevadí. Největší legranda je, když shodí molitanovou mycí houbu. Ta měkce přistane na vodě, ještě suchá a Mourek ji začne po hladině prohánět tlapkou. Nejvíc ho naštvu, když houbu popadnu a namočím. Ta se začne potápět, ne úplně, pluje tak "napolo" jako klesající Titanic, ale Mourek už ví, že je to pro jeho tlapku tíha, honit tuhle vodou nacucanou potvoru a mračí se na mě. Smočí tlapku a cákne mi přímo do obličeje. Já ho žertovně zatahám za černou špičku ocásku, on se po mně ožene. Páni, to bude ale žůžo, až mi při tom kočkování jednou zahučí do vany!

Jak se blíží Vánoce, zvolna mi naskakuje husí kůže. Nikoli z gruntování, z objemu práce, z pečení, vaření či z předvánočního shonu, nic z toho mně už dávno neděsí. Ale tři naši kocouři a vánoční oslava, to je kapitola sama pro sebe. Vánoční stromeček doznal změn už dávno. Skleněné ozdoby či barevné lametky na něm nenadjete, protože takovéto okrasy, to byla voda na kočičí mlýn, ti tři darebové na stromeček neustále číhali jako na kořist a jen jsem se otočila, přičinlivě jej odstrojovali. Mašličky a pár pozlacených ořechů a červených jablíček z umělé hmoty je už tak nebaví, ale běda mému loňskému hloupému nápadu, že některé dárky rozvěsím o štědrém dnu přímo na stromek! Takové balíčky s luxusními mýdly mi připadaly zcela nenapadnutelné, kocouři přece přes barevné obaly ucítí tu vůni a vyhnou se jim obloukem! Žertovně pobalené bonbóny a teplé ponožky pro babičku přece také nemohou nikoho normálního zlákat! Jó, vážení, normálního možná ne, ale naše kocoury ano! Stromek u nás stává ve velké ztemnělé hale, aby každý z rodiny mohl nepozorovaně projít a v nestřeženém okamžiku pod něj naskládat své dárky - já byla první. Po večeři jsem sklidila se stolu a jelokož nějakou dobu už supluji hlavu rodiny, aniž jsem co kontrolovala, ve slavnostní náladě jsem zacinkala na zvoneček jako že Ježíšek už přišel - a rozsvítila... No nepřejte si vidět ten binec. Pravda, většina mýdel vydržela, ačkoli mnohé byly z nižších větví sražené na podlahu, obal byl potrhaný jen na několika. Zato na bonbónech se naši kočičáci vyřádili, co viselo v dosahu jejich tlapek, to rozsápali a rozmetali okolo do širého prostoru. Nejhůř dopadly dva ozdobné baíčky s babiččinými ručně pletenými ponožkami, asi proto, že byly tak lehké a měkké. Ponožky kocourci rozbalili, jako by si je chtěli obléknout. A jelikož přes překřížené mašle se pletenina pochopitelně nerozvinula do plných rozměrů, z potrhaného papíru čučelo cosi nesmírně groteskního. No, milujeme naše kocourky, nikdo z nás nezačal nadávat. Ale ti darebové stejně věděli, že to jen Pánbůh není doma, ale že vyvedli nějakou nezdobu - zmizeli, ani se po nich nezaprášilo. Tak nevéím, co bude letos?