Včerejší bouřka znovu potvrdila, jakou má můj kocour Mourek z takového počasí hrůzu. Už jsem se zmiňovala, že se bouřek bojí, protože jsme ho po jedné takové sebrali jako nalezence. Schovává se vždycky, ale tentokrát předvedl něco originálního. V předsíni mám skříň a v ní ložní prádlo. Skříň nejde zavřít a Mopureček tam před časem začal lézt. Ustoupila jsem a než abych mu dovolila válet se na komíncích pracně vyžehlených cích a prostěradel, raději jsem uvnitř všechno přeskládala tak, aby se tam vešel vhodně velký košík, vyložený polštářkem. Moureček to objevil brzo a ocenil tu ohleduplnost velice. Rád tam pospává a já si zvykla, že pootevřené dveře jsou normál. Jenomže včera jsem ze skříně těsně před tou činou vyndavala povlečení a podle letitého zvyku jsem ji přibouchla. Začalo bouřit, já právě proběhla kolem do zadního pokoje, abych honem vyndala bezpečnostní síť z okna a zavřela - a naskytl se mi pohled na k smrti vykuleného kocoura, jak rozčíleně silnou tlapkou drásá stoletou skříň po babičce, ve snaze dostat se neprodleně dovnitř. "Stejně si pomůžeš, jako když pštros strčí hlavu do písku," řekla jsem, ale otevřela jsem mu sama. Takový pocit úlevy jsem na kočičí tváři ještě nikdy neviděla! Stačil mžik - štíhlým tělíčkem proklouzl dovnitř a přestal existovat.

Každý z mých kocourů má nějakou tu svoji osobní libůstku, vníž ho ti druzí dna nenapodobují. Mourek se rád schovává a samotaří, Obláček miluje vyspávání na palandě, která v současnosti slouží jako nástavba na ukládání kufrů, ale původní dřevěné schůdky k ní stále vedou napevno - a Zrzek je maniak na krabice. není možné, abych si přinesla z pošty nějakou zásilku v krabici a on to přehlédl. On snad už po jednom mrknutí pochopí, co to mám! Šlape mi na paty, hrne se za mnou do kuchyně, kam si jdu pro nůž, abych přeřezala ochranné pásy a vyčkává. Je mu jasné, že mně jde o to uvnitř a že krabice se dočká on, aby si ji prohlédl, očichal, vlezl do ní a posléze v ní usnul. Když je velká, nevadí - pohodlně se rozvalí. Přednost ale dává menším, aby v nich byl úplně natěsno. A krabice od bot, to je podle něj úplná nádhera! Žádná není tak malá, aby se do ní skoro osmikilový kocour nenacpal. Potom to ovšem spíš připomíná formu a v ní nakynuté těsto, jen fousatá kočičí hlava kouká z jedné strany a z druhé strany pruhovaný ocas. Ten pohled mi vždycky přijde ohromně k smíchu, ale i když se řehoním přímo nad ním, Zrzka to nevyvede z konceptu. Mírně znechuceně na mne mžourá zlatavýma očima a vychtnává si svoji soukromou škatulovou Nirvánu.

Já mám, jak už jsem uvedla několikrát, tři kocoury. Vedle ostatní péče mají samozřejmě i tu veterinární prevenci. Ale co čert nechce, doba přeočkování pro nás nastává právě v těchto dnech. Pan doktor je skvělý, s předstihem dokonce posílá koresponďák s upozorněním, abych nezapomněla. Což o to, v hlavě jsem tu povinnost udržela, ale to horko, horko k padnutí, které neslibuje, že brzo pomine. Naštěstí, středisko máme blízko, popadla jsem tedy navečer Zrzka a vyrazili jsme. Já říčná v letním, on ještě říčnější v kožichu. Přitom byl ve výhodě, byl nesen, já musela po svých. No, zmákli jsme to, pan doktor vyplnil účet a s úsměvem mi oznámil, že máme slevu, jelikož očkujeme tři, já blaženě poděkovala a on mne milostivě propustil, že mohu jít pro ty ostatní. No to byla podpásovka! Ta sleva platí jedině v tom případě, že očkujete všechny tři najednou. To je bezvadné, ale já nevlastním řidišák a tím pádem ani auto a najednou tři kocoury nepoberu, potažmo ani ty dva, kteří ještě scházeli do počtu. Takže jsem se doplazila domů, vyklopila z přepravky Zrzka, zahnala do ní Mourka a plazila se zpět na veterinu... a posléze holt jsem totéž zopakovala i s Obláčkem. Kocouři se mnou za to nemluví. A já tentokrát nemluvím s nimi, jsem úplně vyřízená!

Já mám, jak už jsem uvedla několikrát, tři kocoury. Vedle ostatní péče mají samozřejmě i tu veterinární prevenci. Ale co čert nechce, doba přeočkování pro nás nastává právě v těchto dnech. Pan doktor je skvělý, s předstihem dokonce posílá koresponďák s upozorněním, abych nezapomněla. Což o to, v hlavě jsem tu povinnost udržela, ale to horko, horko k padnutí, které neslibuje, že brzo pomine. Naštěstí, středisko máme blízko, popadla jsem tedy navečer Zrzka a vyrazili jsme. Já říčná v letním, on ještě říčnější v kožichu. Přitom byl ve výhodě, byl nesen, já musela po svých. No, zmákli jsme to, pan doktor vyplnil účet a s úsměvem mi oznámil, že máme slevu, jelikož očkujeme tři, já blaženě poděkovala a on mne milostivě propustil, že mohu jít pro ty ostatní. No to byla podpásovka! Ta sleva platí jedině v tom případě, že očkujete všechny tři najednou. To je bezvadné, ale já nevlastním řidišák a tím pádem ani auto a najednou tři kocoury nepoberu, potažmo ani ty dva, kteří ještě scházeli do počtu. Takže jsem se doplazila domů, vyklopila z přepravky Zrzka, zahnala do ní Mourka a plazila se zpět na veterinu... a posléze holt jsem totéž zopakovala i s Obláčkem. Kocouři se mnou za to nemluví. A já tentokrát nemluvím s nimi, jsem úplně vyřízená!

Uklidila jsem si papíry a výstřižky u počítače - a Mourek hned šup, nacpal se na uprázdněné místo a ulehl! Jako bych ten stůl uklidila kvůli němu! Moji kocourci jsou vůbec takhle domýšliví! Vzpomínám si na jednu starou písničku, jmenovala se Můj pes suverén, tuším, že ji nazpíval Luděk Nekuda. Textař vtipně vystihl vztah mezi páníčkem a psem, který je tak milován, až si na toho svého člověka činí absolutní nárok a úkoluje ho, aby mu sloužil "...pak dojdeš támhle do krámu a koupíš kilo salámu..." a končí to slovy, že když se páníček se vším tím obstaraným vrátí domů, tak "...dá se do kontroly cen můj pes, ten suverén." Jo, tak tohle by klidně moji chlupaťoučtí zmákli. Ale salám? Ten nežerou - pardon, kdyby mně tak slyšeli - nepapají! Myslím, že v jejich interpretaci by podobné rozkazování neznělo ve verších, zato pro mne by to bylo hrozně náročné.
Chór: "Vstaň a nakrm nás, pomazli a dej nám čerstvou vodu, nezapomeň všem ustlat pelíšky a vyklidit kálecí misky!"
Mourek: "Obláčkovi kup zelenou konzervu se zvěřinou, pro mne smetánek!"
Zrzek: " A já chci pořádnej kus flákoty!"
Mourek: "Jó, té bych si taky dal kus navrch, to se rozumí!
Obláček: "Prosil bych ještě sušenky, ty s koťátkem mám nejraději!"
Chór: "Tak už dělej, spěchej, ať už jsi zase doma, bez tebe je nám tu smutno! Nejez, nespi, nekoupej se, vezmi nás na klín jednoho po druhém a ne abys nás česala, zapomeň to slovo, zahoď hřeben, mazli nás! "

Mourek je velice plachý kocourek, o tom už jsem se někdy zmiňovala. A asi už bych měla vysvětlit, proč tomu tak je. Myslím totiž, že ten chudák by potřeboval pomoc nějakého psychiatra a psychologa a protože ti jsou jen pro lidi a ne pro kocoury, zůstane asi přeplašeným kocourkem nadosmrti. Moureček je nalezenec. Našli jsme ho jednou u nás na chalupě, totiž u sousedů v neudržované zahradě s metrovými kopřivami. Matka ho tam jednou pohodila pod obrovské lopuchy a vyrazila někam na freje. Já ji viděla, slyšela jsem i mňoukat kotě, ale přes lákavé díry v plotu jsem se k tomu místu raději až do večera ani nepřibližovala, aby se stará neodradila. Jenomže v noci se strhla příšerná bouřka, taková, jaká za léto bývá většinou jen jedna. Probudilo mne to v teplé posteli, v bezpečí pod střechou a za zdmi půl metru tlustými a hned jsem si vzpomněla na toho drobka. "Máma už ho jistě přenesla někam do sucha," říkala jsem si. Sousední stavení bylo prázdné, se spoustou kůlen a přístavků, kočičí ráj. "U nás se nažere (ven jsem dala večer čerstvé misky s jídlem) a o toho mrňousa se postará, přece je to kočka a ne kráva, jistě ví, že své dítě v téhle čině venku nechat nemůže!" Jenomže to jsem si spíš tak snažila obílit svědomí jako hrob, na duši mi hned hlodalo podezření. Dělat jsem však nic nemohla. Baterku jsem neměla, svíčka by venku okamžitě zhasla a jít do té sousedovic džungle potmě, to si koledovalo o zabití - a kotě bych asi stejně nenašla! Celou noc jsem ale spala na půl oka a jen se malinko rozednilo, už jsem se hrnula ven. Všude začínali cvrlikat ptáčci, ale kotě ani nehleslo. Když jsem se však proplížila největší dírou v plotě k sousedům a začala hledat, nalezla jsem toho prcka skoro ihned. Krčil se mezi listy celý mokrý a vyděšený tak, že ani mňoukat nemohl. Popadla jsem ho, odnesla do domu a společně se synem jsme se o něj postarali. A začali jsme střídavě číhat, kdy a zda vůbec se uráčí jeho matka. Uráčila se, někdy před polednem, z polí rovnou cestou k nám před plné misky, kotě ji vůbec nezajímalo. Co, vracet dítě takové megeře? Ukázali jsme jí je mezi dveřmi, spící na teplé dece, ale nejevila zájem, výměna syna za žrádlo ji očividně vyhovovala. A tak při tom zůstalo. Mourečkovi v té době mohly být tak tři týdny, sotva prohlédl a modrá dětská očka měl ještě v koutcích slepená. No uznejte, v tak mladém věku celá noc takové hrůzy - nemá tedy právo, aby mu z toho zůstalo doživotní trauma?

Obláček má jednu výhodu (nebo nevýhodu, jak se to vezme). Slouží po bytě jako samočinně pochodující mop. Do své dlouhé srsti a zejména do ocasu posbírá takových nečistot, že se ani nestačím divit, kde to všechno vzal, když v jednom kuse uklízím. Zejména pěkně k němu lnou samolepky, kterých je v posledních létech na jakémkoli zboží jako nastláno. To věčně vidím, že je můj kocourek velikosti XXL, popřípadě 1 jakost, dost k smíchu bývá, že stojí 17.90. Občas mi odkvapí s nějakým papírkem, který jsem si chtěla ponechat, ale kdež, už visí Obláčkovi na chvostu jako Budulínek na lištičce. Podezírám mé ostatní dva kocoury, že je to také baví. Alespoň jsem je mnohokrát přistihla, jak takto ozdobeného Obláčka honí po bytě nebo dokonce rovnou někde na koberci cupují.

Mourek zmizel! To se občas stává, někam prostě zaleze a není. Jednou jsem někde četla, že když si v průměrně velkém bytě dovede kočka nalézt takovou skrýš, že ji člověk nenajde, je to důkaz její inteligence. Podle tohoto až dosud Mourek inteligenci neprokázal, našla jsem ho pokaždé. A že dovede mít velice důmysylné ukrývačky! Ostatní dva kocouři se nedovedou vypařit zdaleka tak fikaně, většinou dokonce zůstávají na viditelných místech, což mne těší, pořád mám přes ně přehled. No, Mourek je odmalička plachoučký a mizí rád, s tím už nic nenadělám. Ale kam se tentokrát uklidil??? Naštěstí jsem ho ráno viděla při krmení a od té doby nikdo z nás nevytáhl paty z bytu, jinak bych si snad myslela, že stačil zdrhnout! Vyhlásila jsem velké kočičí pátrání a hledali jsme ho všichni - marně! Byla to záhada, než jsem dostala nápad! Celé dopoledne jsem žehlila, vytahovala jsem zásoby prádla z veliké skříně v hale, různě jsem to v policích přerovnávala... Mourek už v té době jaksi nebyl, ale ??? Otevřela jsem skříň - a na první pohled nikde nic nápadného. Ovšem jeden nízký štůsek barevných ručníků byl maličko sesunutý na stranu, což mému detektivnímu čichu napovědělo, že jsem na správné stopě. Když jsem hmátla za hraničku ložních povlaků, nasahala jsem hladký kožich a kočičí jazýček mi olízl prsty. Vzápětí vykoukla hlavička a zlatavé oči se v ní vysloveně smály, jak mne Mourečk doběhl!

K počítači se moji tři chlupaťoučtí staví naprosto rozdílně. Urozený pan Obláček ho pokojně ignoruje, jako by takového monstra na psacím stole ani nebylo. Zrzek často přiběhne, hupsne na roh pracovní desky a nastrkuje čumáček, že by se jako mazlil. Je mu absolutně jedno, co přitom shodí nebo pošlape, hrnek s kafem chytám bravurně skoro v letu, kočičí nohy nad klávesnicí odstrkuji se zoufalým řevem:" Nepiš, nepiš, ty vole!" a většinou mi to stejně není nic platné. Mimochodem, několikrát už mne napadlo, jestli můj nesmírně inteligentní kocourek skutečně nechce napsat nějakou zprávu, kterou jen já, hloupá, nedovedu přečíst. Mourek vzal počítačové vybavení na vědomí jako nutné zlo. Překáží na stole, kde kdysi on lehával mezi horami papíru a koukal z okna na dvorek na toulavé kočky, to bezesporu. Není ovšem tak veliký, aby se na ten stůl nevešli oba! Mourek důmyslně nakráčí dlouhými hnátami na pracovní desku zezadu, obratně přešlapuje dokolečka mezi poznámkami, propiskami a památečnými kamínky, neshodí ani jednu reprobednu a šikovně se uloží mezi monitor a zdroj. Hlavičku natahne na dlouhém krčku až ke mně a pokud jen edituji, vzdychne a položí ji na mojí levačku vedle klávesnice. A spokojeně na mně mrkne, jako by mi říkal: "Musím si tě pohlídat,víš? Ještě bys mohla mít tu svítící potvoru raději než mne!"