No vida, to je nápad! Co nebylo možné za mého dětství a mládí a vlastně ještě před nedávnem, najednou jde! Děti, které milují své pejsky, mohou jet s nimi v létě na tábor společně. Vymysleli a realizovali to kynologové z České Třebové a já jim za to tleskám! Navíc prý se pejskové během devítidenního pobytu vyběhají a naučí se poslouchat. Tak si říkám, že tato cesta je hodna následování. Co kdybych založila obdobný tábor, kam by si děti mohly brát své kočky? Připravila bych vhodné disciplíny, prolejzačky, překážkové trati... Kočky, jak známo, nejsou cvičitelná zvířata, naprosto nepředpokládám, že by se takové nízké kratochvíle účastnily. Ale děti by se vyběhaly a naučily by se poslouchat. A kočky? No, některé by navázaly nové vztahy, jiné by spolu mírumilovně klábosily a další by se do krve rvaly a mezitím by si vždycky všechny svorně pospaly někde ve stínu pod stromy. Prostě chápejte, dovolená, letní idylka!

No vida, to je nápad! Co nebylo možné za mého dětství a mládí a vlastně ještě před nedávnem, najednou jde! Děti, které milují své pejsky, mohou jet s nimi v létě na tábor společně. Vymysleli a realizovali to kynologové z České Třebové a já jim za to tleskám! Navíc prý se pejskové během devítidenního pobytu vyběhají a naučí se poslouchat. Tak si říkám, že tato cesta je hodna následování. Co kdybych založila obdobný tábor, kam by si děti mohly brát své kočky? Připravila bych vhodné disciplíny, prolejzačky, překážkové trati... Kočky, jak známo, nejsou cvičitelná zvířata, naprosto nepředpokládám, že by se takové nízké kratochvíle účastnily. Ale děti by se vyběhaly a naučily by se poslouchat. A kočky? No, některé by navázaly nové vztahy, jiné by spolu mírumilovně klábosily a další by se do krve rvaly a mezitím by si vždycky všechny svorně pospaly někde ve stínu pod stromy. Prostě chápejte, dovolená, letní idylka!

Tři chlupaté kocoury doma míti - to se rovná neustálému nepořádku, nedá se nic dělat. Vysavač u nás si nemůže naříkat na nedostatek práce. Snad ho to těší, smysl předmětu by měl spočívat v jeho využitelnosti. Jak prohlašuje toustovač ze seriálu Červený trpaslík, "toustuji, tedy jsem!" A ochotně se dokolečka každého vyptává, zda by si nedal toust. Vysavač se mně ještě nikdy nezeptal "Nepřeješ si vyluxovat celý byt? " Ani já se ho neptám, zda je k tomu ochoten. Luxuji denně, protože je to holá nezbytnost. No, když jsem řekla holá... Tu a tam je srsti na vlněných kobercích víc než dost, jmenovitě na jaře a na podzim, když moji miláčkové línají. Luxuji a nadávám: "Jen počkejte, oholím vás dohola, udělám z vás kočky sfinx!" Kočky sfinx jsou prý velmi milé a přítulné, nic to ale nemění na faktu, že vypadají jako kombinace zdivočelých gremlins, psího naháče a nějaké kosmické příšery, nemají totiž srst. Moji kocouři zaručeně nikdy neviděli kočku sfinx. Musí ale nějak tušit, jak hanlivé by bylo je připodobnit takovému obrazu. Zalezou do koutů a posupně na mne koukají.

Ráno jdu po ulici - a přede mnou kráčí slečna, přes rameno má ležérně přehozenou kostkovanou zvířecí tašku a z ní vykukuje pejsek. Slečna taškou za chůze pohazovala, jako by v ní byly brambory a ne živé zvířátko, ale psíkovi to vůbec nevadilo, i když to byl drobeček rasy srnčí teriér, vesele vykukoval na svět a smál se. Pocítila jsem osten závoisti.Když já někam transportuji některého ze svých kocourků, je to pokaždé horor. Těžko povědět, se kterým je horší pořízení. Rozhodně by mne ani nenapadlo si s některým jen tak samoúčelně vyjít na procházku, chodíme výhradně ve stavu nutnosti, většinou na očkování na veterinu. Mourek se na ulici tak strašně bojí, že je nejlepší ho přenášet v látkovém vaku či v tlumoku. Problém ovšem je, jak ho v cílovém místě z toho úkrytu dostat. U doktora ho musím na vyšetřovací pult doslova vysypat a to ještě dělá ostudu, připlácne se k desce, třeští oči a snaží se tvářit, že vůbec neexistuje. Obláček v uzavřeném vaku řve, toho přenáším ve vyztužené zvířecí tašce. Stejně řve a ještě k tomu se snaží z ní vyskočit, musí být k ní upoután obojkem. V konečném výsledku řve, vystupuje z tašky a ještě ke všemu se škrtí. Zrzek je problematický už tím, že váží skoro osm kilo, ani do naší největší zvířecí tašky se nevejde. Jako Mourka ho tedy přenáším v látkovém vaku, Zrzek ale musí mít hlavičku venku, jinak dělá dílo a škrábe přes látku. Jakmile má hlavu venku, děsí se všeho, hlasitě dýchá otevřenou tlamičkou a kvílí skoro jako pes baskervillský. I když na veterinu to máme co by dvakrát kamenem dohodil, pokaždé tam dorazím úplně vyřízená, ve tváři mrtvičně rudá a zpocená. Položím Zrzka na stůl, rozvážu vak - a ta chlupatá příšera vykráčí hrdě ze záhybů látky, usedne a začne na pana doktora vrnět jako nejhodnější kocourek na celém světě. Já vím, že je to od Zrzka sprostá podlejzavost. "Já mu zavrním a on mi neublíží a pustí mne domů" - ale pan doktor to neví a kouká na mne úkosem. Asi nechápe, jak takový sladký kocourek přišel k té pomatené, neupravené a páchnoucí paničce.

Vždycky přijdu domů - a minimálně dva ze tří kocourků už čekají za dveřmi. A i ten třetí se odněkud potácí, celý rozespálý. Dnes nečekal ani jeden, ačkoli jsem dlouho za dveřmi štrachala v tašce plné nákupu pro klíče. To bylo podezřelé. Vejdu, číčám, volám - a nic. Až v kuchyni jsem koutkem oka zahlédla jakýsi pohyb. Ne kočičí stín, létal tam motýl. Jaký nevím, natolik jsem si ho prohlédnout nestačila, ale hádala bych na paví oko nebo něco podobného, proti bílé malbě byl výrazně tmavý. A hrome, řekla jsem si v duchu a kvačila jsem na záchrannou akci. No jasně, přesně jak jsem si myslela! Proto mne ti kočičí neznabozi nevítali, měli jinačí zábavu. Rozhodli se dočasně odložit všechny osobní spory a kolektivně ve trojici lovit a ulovit. Neměli to špatně vymyšleno! Obláček se svou mohutnou tlapou jako ragbyová rukavice číhal na jídelním stole, Mourek to jistil v uličce na zemi a Zrzek bděl na okně, aby kořist neunikla ven. Kdepak tři kočičí mazlíčkové, rázem tři dravečkové, uši našpicované, v očích smrt.
"No fuj!" zařvala jsem a pohlédly na mne tři velmi překvapené obličeje. "Přece nám nechceš bránit v tak záslužné činnosti? On vlezl do našeho teritoria, máme na něj právo!" "Ani nápad," vzala jsem to zkrátka a rozeplašila trojlístek utěrkou. "Mordovat se nebude!" Ale samotné mi nebylo jasné, jak motýla dopadnu já a hlavně, jak ho vystrčím ven, v okně je totiž napevno natažená bezpečnostní síť z králičího pletiva. A kudy se vlastně ten pitomý motýl dostal dovnitř, těmi dírkami přece neprojde! Ale prošel, předvedl mi vzápětí. Vytušil mou záštitu a rozptýlenou kočičí pozornost, zatřepetal křídly až pod stropem a šup - Zrzek v okně coby brankář neměl sebemenší šanci ten barevný gól popadnout!

Před časem jsem od někoho dostala moc hezkou propisovací tužku. Tedy - základ nic moc, obyčejný tenký tubus, co by tak akorát pojal uvnitř náplň. Jenomže na konci se skvěla roztomile nadýchaná péřová kokardička s mašličkou. Něco takového se pochopitelně nehodí do kabelky, ale já si propisku dala doma k počítači a tam mne ohromně těšila. Ani mne nenapadlo si ji na stůl umístit z té strany, kam mezi zdroj a monitor rád chodí lehat Mourek, to mi bylo hned jasné, že bych si koledovala o malér! Nicméně po pravé straně v hrnečku mezi ostatními tužkami, za tiskárnou skoro neviditelným, tam se mi zdála v bezpečí. A byla. Dlouho. Až jsem se divila. Od minulého podzimka tam zůstávala netknutá. Do včerejška! Včera mrknu - a modrý péřový chocholek nikde. A bylo mi to hned jasné! Otázkou pouze zůstávalo, kde a v jakém stavu se moje tužka nalézá v současnosti a kdo z mých kocourků v tom jel. Kolektivní práce se tentokrát dala vyloučit. Zmordovanou propisku jsem našla za dveřmi sousední kuchyně. ¨Jestli se zlodějská akce odehrála před chvílí, ten provinilec by ještě mohl mít na tlamičce modré pápěří, ¨napadlo mne. A také že ano! Byl to ten nejnevinněji vypadající hodňoučký Obláček. "Ty lotře!" hrozila jsem mu ohlodanou tužkou. "To se dělá, loupit mi u počítače a kousat potom peříčka? Co kdyby v nich byl živý ptáček, to bys taky kousal?" Díval se na mne jako kočičí andělíček, ale já myslím, že jo! Že kdyby v těch pírkách tlouklo živé srdíčko, možná by kousal s ještě větším potěšením, šelma jedna utajená!

Nemyslím si, že jsem šmudla, ale občas se u nás v domácnosti objeví mol. Nevím odkud, potraviny ukládám v dózách, vlněné věci nevlastním, protože mám na vlnu alergii, pravidelně uklízím i zastrčená zákoutí, větrám nepoužívané kufry a sezónní oblečení. Nicméně, tu a tam se zjeví mol. Malý, nehezký, s hedvábnými křídly v barvě přírodního šantungu, těká a těká bytem jako by věděl, že ho stlesknutím dlaní nikdy netrefím. Mol irituje zejména Obláčka. Ti ostatní se sice onu malou mrňavou havěť také snaží chytit, ale to není nic proti Obláčkovi, který to pokládá za věc své osobní cti. Vcelku je k tomu uzpůsobený, jako perský kocour váží doporučené čtyři kilogramy, nepostrádá tedy pružnost a nohy má mnohem delší, než je u peršanů obvyklé. Hop a skok - netrvá dlouho, a pod mohutnou prackou mola připlácne! Jenomže tu nastane druhá fáze - on neví, co s ním! Chundelatou tlapkou toho těkavce rozhodně nedokáže zabít a skousnout zoubky, to si očividně štítí. Chvíli tedy sedí s blaženým výrazem v obličeji "přišel jsem, skočil jsem, ulovil jsem!" Potom opatrně začne pracku nadzvedávat a zkoumá, co ten připlácnutý tvor na to. Mol pochopitelně nečeká a jakmile je to možné, ufrnkne do výšky kolem plochého perského obličeje. Ale už je asi oslabený, zviklaný ve své sebejistotě, často usedá - a tu ho dopadnu já! Obláček přiběhne a očichává čerstvý flíček na stěně. Žalujícíma zlatýma očima mi říká: "to je můj mol!" "Byl, kamarade, byl," říkám mu já. "Co jsi to za kocoura, když si s ním neumíš poradit?" Utřu čerstvý navlhčeným papírovým kapesníčkem a smířlivě jdu Obláčkovi nasypat jeho oblíbené sušenky. Koneckonců - lovili jsme společně, bez něj bych toho malého fujtajblíka jakživa nedostala!

Nejrušivějším elementem v mé tříčlenné kočičí domácnosti je bezesporu Zrzek. Přitom je nejmladší. Jsou mu čtyři roky, Obláčkovi bylo nedavno šest a Moureček slavil už deváté narozeniny, je tedy podle věkových měřítek už kočičím seniorem. A tu je kámen úrazu! Jakmile žijí v domácnosti víc než dvě kočky, utváří se tlupa jako v přírodě a někdo musí být jejím vůdcem. Obvykle se té funkce zmocní nejstarší jedinec, po jeho smrti automaticky převezme velení další nejstarší člen komunity. Přesně to se u nás kdysi odehrálo. Měli jsme kocourka Mazlíčka, dlouho jedináčka, později k němu chlupaťoučkých kožíšků přibývalo a když v požehnaném věku usnul navždy, vůdcovství v malé skupině automaticky převzal vyplašený, nohatý Mourek, tehdy sotva dvouletý, nicméně, nejstarší ve skupině. Musím uznat, že si od začátku ve své funci počínal dobře. Plácal se v tom sice při své nezkušenosti jako většina současných politiků, nicméně na rozdíl od nich nikoho nedusil a svým poddaným dával jen velmi mírně najevo své královské výsady. Mlaďounký Obláček a malý Flíček, který nám bohužel v půlroce odešel na nevyléčitelnou nemoc, poslouchali Mourka na pokyn vousků bezmála oddaně. Ale po smutně zesnulém Flíčkovi, kdy jsem neutěšitelně brečela, kam jsem stoupla, přišel do rodiny Zrzek - dar na žal od mé kamarádky. Popravdě velice účelový dar, když se jí doma spustil nehlídaný kočičí pár a přivedl na svět hned pět potomků. Zrzkovi byly tři měsíce, když byl k nám potupně dopraven v látkovém pytli, velikostí ale vypadal dobře na ročního kocoura. Přesto si zprvu netroufal bořit domácí pořádky. Jak ale dospíval, bylo naprosto jasné, že má zálusk na žezlo našeho kočičího krále, bez ohledu na to, že - jako tolik uchvatitelů - drze pomíjí právo panujícího a nepočítá ani s právoplatným následníkem. Vždycky jsem předpokládala, že pokud se Moureček odebere do kočičího nebe, na trůn po něm vstoupí služebně nejstarší Obláček a ať už svůj domácí stav doplním zase do tří kteroukoli kočičí rasou, nastane panovnické období líného klidu a ohleduplného přehlížení, jako tomu bylo za vlády Mazlíčka, který byl také Peršan. Zrzek ovšem zamíchal karty. Dorostl do váhy téměř osmi kilo a nemíní uznávat žádné služební posloupnosti. Obláčka staví do latě jen tak en passant a na Mourka si vyskakuje průběžně denně. Ráda bych do toho zasahla, ale nelze - jen bych působila další zmatky. Mourek si zatím naštěstí stačí sám, což se projevuje tím, že při krmení si vždycky uhájí nejlepší sousta. Potom se většinou důstojně (a obezřetně) uklidí někam do šatníku, kde dlouhé hodiny vyspává. A když už se mu zdá, že Zrzkův teror vzrostl nad míru, prostě ho důkladně zmydlí. Skoro o polovinu lehčí kocour dovede toho zrzavého povstalce zmlátit jako žito! Ale - a v tom asi tkví jeho vůdcovský talent - i tady se ovládá, nikdy mu nezpůsobí vážnější zranění, jen pár šrámů na delší pamětnou! Ty většinou objevím v Zrzkově kožichu až v podobě zaschlých stroupků při česání.

Moji tři kocourci pečují o mé zdraví - udržují mne svými činy"vždy ve střehu." Jednak nikdy nevím, kdy kde co třeskne, bouchne, spadne při jejich hrách a tak jsem každým okamžikem připravena vyskočit a jít zachraňovat. Nejčastěji jsou to pokácené stoličky a vázy. Často dochází ke stejné situaci při rvačkách. Rvačky mezi nimi vznikají nevypočitatelně. Rvou se dva, třetí přihlíží, přičemž role se nepravidelně střídají. Při rvačce - nebo při její předehře - se dvojice pohybuje bytem přímo kosmickou rychlostí. Pouze závan chladkého vzduchu profičí okolo mých kotníků - v létě milý, v zimě odporný - a ze zákmitu barev mohu soudit na okamžitý stav. (Nejčastěji se mihne cosi pruhovaně šedého v závěsu s čímsi pruhovaně rezavým a to už vím: aha, služebně nejstarší Moureček zase není štont uhájit své postavení, utíká a honí ho ten mizera Zrzek! A na potvrzení odkudsi vzápětí vytěká nadýchaný Obláček. Tělem předstírá, že jen tak kráčí odnikud nikam a ta akční scéna ho vůbec nezajímá, ale kamufluje to naprosto nedostatečně - v plochém beznosém obličeji ušlechtilého perského kocoura se zračí dychtivost staré klepny při sousedské hádce.) Třetí situace, kdy mne kocourci cvičí v neustálé bdělosti, je zvědavost. Všichni tři bez výjimky jsou tak zvědaví, že je snadné je někam přivřít nebo dokonce zavřít. Nejuminutější výzkumník je Mourek - toho už jsem několikrát zavřela ve špajzu a bručel tam jako na samotce od rána až do večera, než jsem se vrátila z práce a začala ho postrádat. Miliónkrát volán a "vyčíčán", nikdy se na mne nezlobil. Pokaždé převrhl zásobník kočičích sušenek, nažral se k prasknutí a objeven, slastně mnoural na polici mezi kompoty sterilovaným zelím. No řekněte mi někdo, co počít s takovým volem - pardon, kocourem?