Tuhle v naší ulici - už pokolikáté - zase visela zoufalá prosba, aby dobří lidé pomohli majitelům najít zaběhlou kočičku. Říkám si, že většina kočičích lidí je v tomto směru nepoučitelná. Bezpečnostní sítě si do oken nedají, zvědavé zvířátko má cestu ke svobodě volnou a pochopitelně toho využije a páníčkové se potom tváří jako mučedníci a snaží se halasnou inzercí napravovat, co vlastně sami zavinili. Znám za svůj život spoustu městských koček, ale jen jedinou, která chodila sama ven a také se vždy dokázala bezpečně vrátit. Byla to siamka, ti její jí říkali Zuzana. Rodokmen měla snad až ke kočkám královny Kleopatry a vypadala na to. Nádherná, výlučná z jakéhokoli kočičího společenství, k cizím lidem nevrlá a jen o stupínek vlídnější k těm nejbližším, kterým milostivě dovolovala pečovat o svůj blahobyt. Když jako dospívající mňaudáma projevila zájem o zahrádku před domem, ti její lidé ji tam po řadě chodili venčit, pochopitelně vždy bezpečnostně upnutou do červeného postrojku. A trvalo dlouho, než dostala naprostý aus. Nakonec se ta rodina kvůli Zuzaně i přestěhovala z druhého poschodí do prvního, aby vzácná kočička mohla chodit do zahrádky zcela po své libosti oknem. A Zuzana si užívala. Za nízkou zídkou jezdila sice auta, ale moudrá Zuzana se s nimi nikdy nedostala do konfliktu, stejně jako se nikdy nikam daleko nezaběhla. Nakonec se dožila požehnaného kočičího věku patnácti let a zesnula ve svém pelíšku, v kruhu svých plačících a milujících lidí. No jo, ale co já vím, ona byla ta jediná, tak bacha, přátelé!!!