Dnes ráno jsem zase uřízla Mourkovi fousy! Tedy ne celé, samozřejmě, protože to nebyl žádný uličnický úmysl, ale nehoda, ke které občas dojde, ať si dávám pozor jak chci. Moureček je totiž nenažraný. S odpuštěním, jinak to vyjádřit nemohu. Každé ráno vyžaduje porci hovězího masa, žádné sušenky nebo konzervičky. Ale on si na tu snídani nemůže počkat dole, mně u nohy, jako spořádaný kocourek. Dávno už si vynutil, že smí vyskočit na kuchyňskou linku a láduje se přímo z prkénka, na kterém maso krájím. A v tom je právě ta jeho nenažranost: on se nespokojí kousky, které mu hranou nože přistrkuji, on musí ujídat úplně ty nejposlednější, sotva je dokrojím. Na ostatním mase leží hrudí jako drak na pokladu a fousatý čumák rovnou šup mně pod nůž. Já krájím, krájím - třesu se, abych tomu blblounovi nějak vážně neublížila, ale někdy holt: kurnik šopa, už zase! Mourečkovi to nevadí. Spokojeně žvýká a vzhlíží ke mně úzkou mramorovanou hlavičkou, s vousky na jedné straně vzorně seseknutými jako od holiče.