Že se můj mourovatý kocour jmenuje Mourek, na tom asi opravdu není nic divného.Na jiné jméno jsem prostě nepřipadla, když kdysi skončil v naší domácnosti jako poloslepé, uvřískané kotě. Roky chodím do práce kolem jednoho okna v přízemí, kde mají přesně stejného kocoura. Sedává na širokém parapetu na slunci, olizuje si tlapku, čile pozoruje provoz kolem sebe nebo pospává. Je tak absurdně do poslední černé skvrnky na cihlovém nosíku podobný mému Mourečkovi, že mu často v dobré náladě říkám "Ahojky, Mourku, máš se?" Zdvořile hrbí hřbet a tváří se spokojeně. Tuhle jsem konečně po létech uviděla jeho paničku, myla okno a kocour jí asistoval. Nedalo mi to. Oslovila jsem ji a přiznala, že na jejího kocoura už tady léta dorážím a říkám mu "Ahojky", protože mám doma prakticky úplně stejného a ptala jsem se, jak se tenhle jmenuje. "Ále, je to blbý, ale nás nic lepšího nenapadlo," řekla paní v rozpacích a máchala mocně hadr. "Mourek mu říkáme, vždyť se na něj podívejte!" A mokrou rukou mu proti slunci počechrala mourovatý kožich.