Každý z mých kocourů má nějakou tu svoji osobní libůstku, vníž ho ti druzí dna nenapodobují. Mourek se rád schovává a samotaří, Obláček miluje vyspávání na palandě, která v současnosti slouží jako nástavba na ukládání kufrů, ale původní dřevěné schůdky k ní stále vedou napevno - a Zrzek je maniak na krabice. není možné, abych si přinesla z pošty nějakou zásilku v krabici a on to přehlédl. On snad už po jednom mrknutí pochopí, co to mám! Šlape mi na paty, hrne se za mnou do kuchyně, kam si jdu pro nůž, abych přeřezala ochranné pásy a vyčkává. Je mu jasné, že mně jde o to uvnitř a že krabice se dočká on, aby si ji prohlédl, očichal, vlezl do ní a posléze v ní usnul. Když je velká, nevadí - pohodlně se rozvalí. Přednost ale dává menším, aby v nich byl úplně natěsno. A krabice od bot, to je podle něj úplná nádhera! Žádná není tak malá, aby se do ní skoro osmikilový kocour nenacpal. Potom to ovšem spíš připomíná formu a v ní nakynuté těsto, jen fousatá kočičí hlava kouká z jedné strany a z druhé strany pruhovaný ocas. Ten pohled mi vždycky přijde ohromně k smíchu, ale i když se řehoním přímo nad ním, Zrzka to nevyvede z konceptu. Mírně znechuceně na mne mžourá zlatavýma očima a vychtnává si svoji soukromou škatulovou Nirvánu.