K počítači se moji tři chlupaťoučtí staví naprosto rozdílně. Urozený pan Obláček ho pokojně ignoruje, jako by takového monstra na psacím stole ani nebylo. Zrzek často přiběhne, hupsne na roh pracovní desky a nastrkuje čumáček, že by se jako mazlil. Je mu absolutně jedno, co přitom shodí nebo pošlape, hrnek s kafem chytám bravurně skoro v letu, kočičí nohy nad klávesnicí odstrkuji se zoufalým řevem:" Nepiš, nepiš, ty vole!" a většinou mi to stejně není nic platné. Mimochodem, několikrát už mne napadlo, jestli můj nesmírně inteligentní kocourek skutečně nechce napsat nějakou zprávu, kterou jen já, hloupá, nedovedu přečíst. Mourek vzal počítačové vybavení na vědomí jako nutné zlo. Překáží na stole, kde kdysi on lehával mezi horami papíru a koukal z okna na dvorek na toulavé kočky, to bezesporu. Není ovšem tak veliký, aby se na ten stůl nevešli oba! Mourek důmyslně nakráčí dlouhými hnátami na pracovní desku zezadu, obratně přešlapuje dokolečka mezi poznámkami, propiskami a památečnými kamínky, neshodí ani jednu reprobednu a šikovně se uloží mezi monitor a zdroj. Hlavičku natahne na dlouhém krčku až ke mně a pokud jen edituji, vzdychne a položí ji na mojí levačku vedle klávesnice. A spokojeně na mně mrkne, jako by mi říkal: "Musím si tě pohlídat,víš? Ještě bys mohla mít tu svítící potvoru raději než mne!"