Uklidila jsem si papíry a výstřižky u počítače - a Mourek hned šup, nacpal se na uprázdněné místo a ulehl! Jako bych ten stůl uklidila kvůli němu! Moji kocourci jsou vůbec takhle domýšliví! Vzpomínám si na jednu starou písničku, jmenovala se Můj pes suverén, tuším, že ji nazpíval Luděk Nekuda. Textař vtipně vystihl vztah mezi páníčkem a psem, který je tak milován, až si na toho svého člověka činí absolutní nárok a úkoluje ho, aby mu sloužil "...pak dojdeš támhle do krámu a koupíš kilo salámu..." a končí to slovy, že když se páníček se vším tím obstaraným vrátí domů, tak "...dá se do kontroly cen můj pes, ten suverén." Jo, tak tohle by klidně moji chlupaťoučtí zmákli. Ale salám? Ten nežerou - pardon, kdyby mně tak slyšeli - nepapají! Myslím, že v jejich interpretaci by podobné rozkazování neznělo ve verších, zato pro mne by to bylo hrozně náročné.
Chór: "Vstaň a nakrm nás, pomazli a dej nám čerstvou vodu, nezapomeň všem ustlat pelíšky a vyklidit kálecí misky!"
Mourek: "Obláčkovi kup zelenou konzervu se zvěřinou, pro mne smetánek!"
Zrzek: " A já chci pořádnej kus flákoty!"
Mourek: "Jó, té bych si taky dal kus navrch, to se rozumí!
Obláček: "Prosil bych ještě sušenky, ty s koťátkem mám nejraději!"
Chór: "Tak už dělej, spěchej, ať už jsi zase doma, bez tebe je nám tu smutno! Nejez, nespi, nekoupej se, vezmi nás na klín jednoho po druhém a ne abys nás česala, zapomeň to slovo, zahoď hřeben, mazli nás! "