Včerejší bouřka znovu potvrdila, jakou má můj kocour Mourek z takového počasí hrůzu. Už jsem se zmiňovala, že se bouřek bojí, protože jsme ho po jedné takové sebrali jako nalezence. Schovává se vždycky, ale tentokrát předvedl něco originálního. V předsíni mám skříň a v ní ložní prádlo. Skříň nejde zavřít a Mopureček tam před časem začal lézt. Ustoupila jsem a než abych mu dovolila válet se na komíncích pracně vyžehlených cích a prostěradel, raději jsem uvnitř všechno přeskládala tak, aby se tam vešel vhodně velký košík, vyložený polštářkem. Moureček to objevil brzo a ocenil tu ohleduplnost velice. Rád tam pospává a já si zvykla, že pootevřené dveře jsou normál. Jenomže včera jsem ze skříně těsně před tou činou vyndavala povlečení a podle letitého zvyku jsem ji přibouchla. Začalo bouřit, já právě proběhla kolem do zadního pokoje, abych honem vyndala bezpečnostní síť z okna a zavřela - a naskytl se mi pohled na k smrti vykuleného kocoura, jak rozčíleně silnou tlapkou drásá stoletou skříň po babičce, ve snaze dostat se neprodleně dovnitř. "Stejně si pomůžeš, jako když pštros strčí hlavu do písku," řekla jsem, ale otevřela jsem mu sama. Takový pocit úlevy jsem na kočičí tváři ještě nikdy neviděla! Stačil mžik - štíhlým tělíčkem proklouzl dovnitř a přestal existovat.