Moji tři kocourci pečují o mé zdraví - udržují mne svými činy"vždy ve střehu." Jednak nikdy nevím, kdy kde co třeskne, bouchne, spadne při jejich hrách a tak jsem každým okamžikem připravena vyskočit a jít zachraňovat. Nejčastěji jsou to pokácené stoličky a vázy. Často dochází ke stejné situaci při rvačkách. Rvačky mezi nimi vznikají nevypočitatelně. Rvou se dva, třetí přihlíží, přičemž role se nepravidelně střídají. Při rvačce - nebo při její předehře - se dvojice pohybuje bytem přímo kosmickou rychlostí. Pouze závan chladkého vzduchu profičí okolo mých kotníků - v létě milý, v zimě odporný - a ze zákmitu barev mohu soudit na okamžitý stav. (Nejčastěji se mihne cosi pruhovaně šedého v závěsu s čímsi pruhovaně rezavým a to už vím: aha, služebně nejstarší Moureček zase není štont uhájit své postavení, utíká a honí ho ten mizera Zrzek! A na potvrzení odkudsi vzápětí vytěká nadýchaný Obláček. Tělem předstírá, že jen tak kráčí odnikud nikam a ta akční scéna ho vůbec nezajímá, ale kamufluje to naprosto nedostatečně - v plochém beznosém obličeji ušlechtilého perského kocoura se zračí dychtivost staré klepny při sousedské hádce.) Třetí situace, kdy mne kocourci cvičí v neustálé bdělosti, je zvědavost. Všichni tři bez výjimky jsou tak zvědaví, že je snadné je někam přivřít nebo dokonce zavřít. Nejuminutější výzkumník je Mourek - toho už jsem několikrát zavřela ve špajzu a bručel tam jako na samotce od rána až do večera, než jsem se vrátila z práce a začala ho postrádat. Miliónkrát volán a "vyčíčán", nikdy se na mne nezlobil. Pokaždé převrhl zásobník kočičích sušenek, nažral se k prasknutí a objeven, slastně mnoural na polici mezi kompoty sterilovaným zelím. No řekněte mi někdo, co počít s takovým volem - pardon, kocourem?