Nemyslím si, že jsem šmudla, ale občas se u nás v domácnosti objeví mol. Nevím odkud, potraviny ukládám v dózách, vlněné věci nevlastním, protože mám na vlnu alergii, pravidelně uklízím i zastrčená zákoutí, větrám nepoužívané kufry a sezónní oblečení. Nicméně, tu a tam se zjeví mol. Malý, nehezký, s hedvábnými křídly v barvě přírodního šantungu, těká a těká bytem jako by věděl, že ho stlesknutím dlaní nikdy netrefím. Mol irituje zejména Obláčka. Ti ostatní se sice onu malou mrňavou havěť také snaží chytit, ale to není nic proti Obláčkovi, který to pokládá za věc své osobní cti. Vcelku je k tomu uzpůsobený, jako perský kocour váží doporučené čtyři kilogramy, nepostrádá tedy pružnost a nohy má mnohem delší, než je u peršanů obvyklé. Hop a skok - netrvá dlouho, a pod mohutnou prackou mola připlácne! Jenomže tu nastane druhá fáze - on neví, co s ním! Chundelatou tlapkou toho těkavce rozhodně nedokáže zabít a skousnout zoubky, to si očividně štítí. Chvíli tedy sedí s blaženým výrazem v obličeji "přišel jsem, skočil jsem, ulovil jsem!" Potom opatrně začne pracku nadzvedávat a zkoumá, co ten připlácnutý tvor na to. Mol pochopitelně nečeká a jakmile je to možné, ufrnkne do výšky kolem plochého perského obličeje. Ale už je asi oslabený, zviklaný ve své sebejistotě, často usedá - a tu ho dopadnu já! Obláček přiběhne a očichává čerstvý flíček na stěně. Žalujícíma zlatýma očima mi říká: "to je můj mol!" "Byl, kamarade, byl," říkám mu já. "Co jsi to za kocoura, když si s ním neumíš poradit?" Utřu čerstvý navlhčeným papírovým kapesníčkem a smířlivě jdu Obláčkovi nasypat jeho oblíbené sušenky. Koneckonců - lovili jsme společně, bez něj bych toho malého fujtajblíka jakživa nedostala!