Před časem jsem od někoho dostala moc hezkou propisovací tužku. Tedy - základ nic moc, obyčejný tenký tubus, co by tak akorát pojal uvnitř náplň. Jenomže na konci se skvěla roztomile nadýchaná péřová kokardička s mašličkou. Něco takového se pochopitelně nehodí do kabelky, ale já si propisku dala doma k počítači a tam mne ohromně těšila. Ani mne nenapadlo si ji na stůl umístit z té strany, kam mezi zdroj a monitor rád chodí lehat Mourek, to mi bylo hned jasné, že bych si koledovala o malér! Nicméně po pravé straně v hrnečku mezi ostatními tužkami, za tiskárnou skoro neviditelným, tam se mi zdála v bezpečí. A byla. Dlouho. Až jsem se divila. Od minulého podzimka tam zůstávala netknutá. Do včerejška! Včera mrknu - a modrý péřový chocholek nikde. A bylo mi to hned jasné! Otázkou pouze zůstávalo, kde a v jakém stavu se moje tužka nalézá v současnosti a kdo z mých kocourků v tom jel. Kolektivní práce se tentokrát dala vyloučit. Zmordovanou propisku jsem našla za dveřmi sousední kuchyně. ¨Jestli se zlodějská akce odehrála před chvílí, ten provinilec by ještě mohl mít na tlamičce modré pápěří, ¨napadlo mne. A také že ano! Byl to ten nejnevinněji vypadající hodňoučký Obláček. "Ty lotře!" hrozila jsem mu ohlodanou tužkou. "To se dělá, loupit mi u počítače a kousat potom peříčka? Co kdyby v nich byl živý ptáček, to bys taky kousal?" Díval se na mne jako kočičí andělíček, ale já myslím, že jo! Že kdyby v těch pírkách tlouklo živé srdíčko, možná by kousal s ještě větším potěšením, šelma jedna utajená!