Moji tři kočičáci mají konkurenci v malinké dvorečkové kočičce. Je strašně přítulná, nechá se pohladit a pokaždé se tváří, že by dost ráda byla naše. Ale já k těm třem další přírůstek nechci a vůbec už ne holku. O nikom, kdo by si jí vzal domů nevím a polapit ji a odnést někam do útulku, to by mi připadalo jako špinavost, protože nevím, co by se tam s ní stalo a ke komu by přišla. Na dvorku je v poměrném bezpečí, najíst jí dám, v zimě se patrně protáhne někam do sklepů, jako celé generace toulavých čičinek před ní - a je volná. Ale tuhle jsem na dvoreček vynesla talíř s jídlem - a Číča nikde. Nu, talíř jsem nastražila na obvyklé místo a šla do práce. A tu na ulici ob dva vchody sedí na schůdku před vstupními dveřmi Číča! Zadumaná a trošku ustrašená. Moje chůze za přesným cílem se poněkud zkomplikovala. Došlo mi, že Číča, která je ještě v skoro kotěcím věku, nějak asi proběhla sklepním okénkem ven a teď netrefí nazpět. Popadla jsem jí, pohladila a nesla na dvorek. Jak jsem byla vystresovaná představou, co by se jí mohlo na ulici stát zlého, celou cestu jsem jí nadávala. Ale neměla mi to za zlé. Držela se mne jako by byla zvyklá se chovat odjakživa a když jsem jí na dvorku přistrčila k plnému talíři, namouduši, pruhovanou mourovatou tvářičkou se na mne ulehčeně usmála.